Městečko Cabrellpark

                                                            2.

                                    Městečko Cabrellpark                 

  Isa procházela vlhkým stavením. Vzduch byl cítit pomeranči a mátou, zrovna tak jako na farmě v Limberstonu. Malým okénkem pronikalo  dovnitř spoustu světla a plnilo místnost. Všude byl klid a okolní louky voněly a zelenaly se pod náporem blankytného  baldachýnu. Tady už někdy byla ..ale kdy. K čemu jsou jí vzpomínky? Zrovna teď. Tohle zažívá často: nechává se unášet bůhví kam a její černá duše mezitím řve v nějaké špinavé kobce. Ráda létávala, ale poslední dobou se radši drží vlahé země a promlouvá s ní kroky. Jenže si to pokaždé uvědomí. Uvědomí si, že taková vůbec není. Nakonec pocítí, že se blíží konec. Blíží se tak rychle, že zapomíná tolik krásných vzpomínek.

  Autobusem zadunělo skřípání brzd a zavanul prach. První pohled se Ise vmáčkl do paměti, jako už dlouho nic podobného : skrze špinavé okno, které pohled rámovalo jako obraz jí cesta připadala zelená. Pomyslela si – tak jo, zase farmaření, v téhle pakárně už nějakou praxi mám..tak co. Isa –vlastním jménem Isabella Collinsová – je drobná, rusovlasá dívka. Pochazí

Z malého, zato rušného městečka Limberstone, ležícího na jihozápadě Irska. Limberstone bývalo odjakživa – kromě železničního uzlu, městečka v prostřed pustiny a místa plného čokolády a míchaných nápojů – farmářskou kolonií. Pěstovaly se tu brambory, celer, tykve, lilek, dýně a pomeranče, které sem dovlekl Isin pradědeček před válkou. Limberstone likvidovalo kohokoliv, kdo neměl za jasný cíl vidinu tučného zisku nebo ambice usedlého, tichého a spokojeného farmáře. Umělci tady nikdy zelenou neměli, stejně jako podnikatelé, šmelináři a – kupodivu – podvodníci, tuneláři nebo podivní prodejci nerezových hrnců. Pod temnou siluetou maloměsta se skrývaly pohádkové babičky, romantické obchůdky s cetkami a roztomilé kavárničky . Tyhle měla Isa dřív moc ráda. Ostatní byla samá farma, podivné domečky z nafialovělých cihel a nálevny. Zvláštní je, že Limberstone doslova žije alkoholem, což velmi úzce souviselo s Isinou pubertou, stejně jako s pubertou většiny mladých lidí, co tady žili, nebo pobývali a znáhla zmizeli do světa..naprosto nesamostatní a nepřipravení. Limberstone má svoji vlastní městskou radu, knihovnu, biograf, muzeum a dokonce saunu. Limberstone nikdy nebylo město hrdinů, ale zachovalo si důstojnost. Na to Isa nikdy nepomýšlela, vlastně jí její rodné městečko bylo naprosto ukradené. Je to jen  jedno z

další  nudných míst, která navštívila a neuspokojena pokrčovala dál. Většinou se neohlížela. Snad si jen léčí mindráky z jejího uměleckého nevybití a stále se zvětšující nečinností. Ještě nenašla to pravé.

  Tak tedy vkročila do nového světa. Staromódní, zatuchlé městečko Cabrellpark. Když vycházela ze zapařeného autobusu, mísily se jí myšlenky a  při pohledu na mrtvolné, šedivé dopoledne nezadržela chuť se vrátit. „Slečno! Zavazadla!“ozval se pravděpodobně řidič.  Isa sebou trhla se slovy: „sem kráva..“ a udeřila se do hlavy o železnou podpěru tak mocně, že málem upadla ze schůdků.

  Po cestě do ubytovny pana Chrise potkala několik močících mladíků, hloučky dělníků a spoustu děvčat, jejichž vkus se jí hnusil. Většina domečků byla dřevěná a dobře stavěná. To jí přivádělo do rozpaků, protože byla zvyklá na teplé barvy Limberstonu. Od samého počátku se jí město hnusilo a věděla, že pokud nebude nabídka  „mistra Haleymanna“  dost lákavá  zmizí odsud stejně rychle, jak se tu nachomýtla. Před putikou, se na ni přiblble culí starší muž v béžové umaštěné košili.  Toho se na cestu ptát nebude.  Na „náměstíčku“ potká mladého muže.

„Promiňte, že obtežuju, ale kudy se dostanu do ..“

„Nic se neděje, kočičko. Neobtěžuješ..“ušklíbl se  mladík s hustým obočím a opřel se o povoz.

„Pro tebe nejsem kočička..“ obořila se Isa.

„Jen se potřebuju dostat do ubytovny.“

„Ale copak, číčo? Taky mi tykáš..“

Isa si floutka hluboce prohlédla a vytočila se v prachu do nejbližší ulice.

„Pořád rovně a na kopec, pacinko. Je to žlutý dům.“

Přebrala si situaci a řekla si, že muž si z ní evidentně dělá dobrý den, a tak si stejně půjde svou cestou. Při odchodu za sebou uslyšela odplivnutí a propuknutí v smích.

Za pět minut se ztratila a musela vrátit na náměstíčko. Když nabrala správný směr, minula mladíka, který se ještě pořád ksichtil.

  Ubytovna se jevila starší, než město samotné. Isa už ani nečekala nic pozitivního. Tak jako na cestách po Anglii, kde každý zprvu odporný hotel voněl zevnitř mandlemi a byl udržovaný a čistý. I když se Isa necítila nijak upravená a zhýčkaná, svůj standart měla a čistota s pořádkem byly předpokladem pro spokojený život. Vstoupila neohroženě a s klidem. Stará vrata jsou již dávno nemazaná a při vstupu vydala tak odpudivý zvuk, že chtěla utéct. Vstupní, skromná hala sice nebyla bůhvíjak luxusní, zato v sobě mněla jakési osobní kouzlo a nahusto nasázené  vycpaniny  na Isu udělaly ohromný dojem. S údivem brouzdá po místnosti a prohlíží každý detail. Hodiny, obrazy, postarší udržovaný tepich. Leštěný nábytek, všude ohromně útulno. V tom okouzlení si vůbec nevšimla pana Chrise, který ji vyděsil k smrti. Takhle si vždycky představovala upíry.

„Hlavně se nelekejte, slečínko.“ Přistoupil k ní starší pán v nachovém kabátci, nebo županu.

Podal jí ruku.“Abert Chris..a tohle je můj hrádek.“ Ušklíbl se děd a odhalil umělý chrup. Měl tak členité žíly, že Ise na malou chvíli připomněl koloběh života.

„No, vyděsil jste mně, pane..To nic. Collinsová. Přijela jsem kvůli té práci..“položila tašky a podala Chrisovi ruku.

„Já vím..čekám tu na vás. Jaká byla cesta?“

„Příjemná“..

„Tak mě tedy  těší, pojďte, s tou taškou vám pomůžu. Máte výhled na celý Cabrellpark.“

Isa se nechala obsloužit a odcupitala po schodech. Polední světlo jí na vlasech tvořilo zajímavou patinu . Pokoj byl vcelku zachovalý. Ze stropu čouhaly tučné povaly natřené prapodivným lakem. Možná to byla krev. Dřív se trámy natíraly býčí krví. Tmavý nábytek se rýsoval u zdí pokoje a vyřezávaná postel naháněla hrůzu. V místnosti bylo jedno okno; přesně na tom místě, na kterém jej Isa čekala – spíše k rohu severní zdi.

„Jo, je tu opravdu pěkný výhled..Líbí se mi to tady.“

„Jste mladá..chtěl jsem vám vybrat mladý pokoj..“ stařec sklopil zrak. Isa si muže dlouze prohlížela a  skoro nedýchala samým očekáváním.

„Je po mé dceři.“ Pan Chris si prohrábl umaštěný vlas, vztáhl ruku na polici z mahagonu a chvíli po ní přejížděl rukou.

„Co se jí stalo?“ ptala se opatrně Isa.

„To nic, slečno..já, jen .doufám, že se tu dlouho nezdržíte..Né, že bych vás tu nechtěl, ale není to místo pro vás. Jste mladá.“ Chris měl očividně zkaženou náladu na několik dní dopředu. Otočil se a prošel místností k východu. Na chodbě ještě utrousil několik poznámek o sociálním zařízení. Isa byla tímto výstupem naprosto vyděšená. Chvíli brouzdala po pokoji (jakoby se s ním seznamovala) a zapomínala kam, co chtěla uložit a cože to vlastně chtěla.

Rozhodně musí vyrazit někam ven. Trošku si dáchnout a zapomenout na tenhle divný kraj. Přece jen jí děsil a v hospodě je prý líp jak na světě.

   Místní nálevna byla poněkud skrovná, nicméně veselá a příjemná. Potulovalo se tu spousta zoufalců a zhýralých osob. Asociální živel . Isa se posadila k poloprázdné lavici a zapálila cigaretu. Obvykle tento rituál provádí, když čeká na jídlo. Většinou se na cestách stravovala v restauracích. V těchto končinách je zvláštním zvykem si ke komukoliv přisednout. Znáte je, nebo né. Téměř v každém podniku byly lavice a masívní stoly u kterých posedávaly hloučky štamgastů, nebo jen obyčejných lidí, kteří se ani neznali. Bavili se každý o svém. V nálevně „Liška“ to bylo trochu jinak. Ožralé domorodce odtud většinou vyhazovali násilím. Ale zatím byla nálada příjemná. U stejného stolu s Isou seděli i tři dělníci. Byli poněkud rozjívení a prskali kolem sebe. Stůl byl nekonečně promočen pivem a kořalkou.

„Tak co?“  Isa se zalkla a otočila hlavu vzhůru. Neřekla ani slovo. Nad ní stál neuvěřitelně obézní muž středního věku a civěl ni malým okem. Druhé mněl evidentně skleněné.

„Tak co?!“ dodal podrážděně.

„J-edno černé. Máte černé pivo?“

Kolos se bezeslova vytočil a zamířil k baru. Isa doufala, že objednávka byla přijata.

   Po pátém pivu se Isa cítila konečně svá. Nikoho tu nezná a opravdu nemá chuť se seznamovat s místní mládeží. Většina mladých lidí tady kouřila trávu a nepřítomně hleděla do prostoru. Byli to chlapci a dívky, kteří životně rezignovali. Bavili se vulgárními vtípky a hromadnou souloží, přičemž se navzájem častovali a ubližovali si. Ise připadla každá druhá scéna děsivá. Po místnosti se povaloval kouř a prach. Bylo rušno a atmosféra houstla.

    Nejmenší muž se zvedl z lavice a odkráčel pravděpodobně na toaletu. Přerušovaný klid utla hádka zbylých dvou dělníků : „..jestli máš péro, tak běž..?!“zaburácelo místností..(Isa s údivem přemýšlela o tom, jestli se jedná i o ni).

Druhý muž sklonil hlavu a pousmál se. „Jo, to se ti povedlo..“dodal potišeji.

Několik vteřin na to se zvedl a udeřil dělníka do obličeje, přičemž mu přelomil nosní přepážku. Stůl se převrhl a na Isu  už opravdu nikdo nebral ohledy. Když nastala krutá rvačka, místnost již byla poloprázdná. Tlouštík se rváče ani nesnažil uklidnit..zřejmě je to tady naprosto běžný postup při řešení konfliktů. Isa se krčila v koutku a pozorovala bitku, která jí stejně brzy přestala bavit. Mladší rváč se dělníkovi zakousl do paže a (čemuž ještě dlouho potom Isa nemohla uvěřit) vytrhl z ní kus masa. Opravdový, krvavý a šlachovitý kousek masa. Starší muž se svalil v bolestivé křeči na zem a párkrát vykřikl. Po  chvilce se mu ulevilo. Isa s podivem sledovala mladšího muže, který několikrát přežvýkl sousto a polkl. V tu samou vteřinu se Ise udělalo natolik nevolno, že musela odběhnout na záchod.

„Sakra, on to sežral..! On to fakt sežral..! To je hnus! Co je to , do prdele za místo??!“ kvílela Isa po cestě na WC. Několikrát zvracela. Sama, uprostřed  pomočených zdí. Byla asi na „pánech“. Když se vrátila, ani si nesedla. Pivo bylo vylité a oba dva rváči se na ni usmívali. Celý stůl byl od krve, která dělníkovi nadále plynule vytékala z rány. Isa utekla bez zaplacení, ale asi to nikomu nevadilo. Proběhla potemnělým městečkem až do hotelu pana Chrise. Tady se cítí nejlépe. Před spaním ještě dlouho přemýšlela. Netušila jestli je to alkoholem, nebo sem prostě nezapadla a přemýšlela o budoucnosti a práci, taky o Georgovi. Zítra mu napíše..možná. Přemýšlela o snech.