Márnice

3.

Márnice

Za celý svůj život byla Isa opravdu zamilovaná celkem dvakrát. Jednou do Robinsona Lewise, který bydlel v sousedním domě. Tehdy jí bylo sedm let. Lewis byl od mala nevychovaný spratek a podvodník; nikdo nevěřil, že by mohl vůbec někdy vést normální život a zařadit se do společnosti. Rostl zkrátka pro šibenici. Isa na chlapci byla závislá. Chodila s ním na dlouhé procházky, na kterých se pravidelně ztrácela, čímž rodičům připravovala nemalé histerické záchvaty. Lewis byl - přes všechny své černé stránky- velmi senzitivní, vnímavý a důkladný. Isa na něm oceňovala smysl pro humor a statečnost. Vztah skončil velmi brzy. Lewisovi se odstěhovali do Nizozemska a Robin musel Isu nechat. Nějakou dobu si dopisovali, než se Lewis začal zajímat o okultismus. Zašel příliš daleko a v den jeho osmnáctých narozenin jej přejel autobus. Druhou láskou byl George Cooper : velký, černovlasý angličan. Isa jej potkala v Glasgow na konci léta roku 1976, tedy před třemi lety. Tancovali spolu tehdy na nějakém festivalu a pili pivo. Od doby kdy se George Ise otevřel a pověděl jí, co k ní cítí, se změnila. Začala být tvrdohlavá a pomatená. Projevovala své city tak zašifrovaně, že George uváděla do rozpaků. To si později vyčítala. I když spolu procestovali polovinu Evropy, i když spolu spali, souložili, vstávali, jedli, pracovali a užívali si, nebyl to vztah pro ni. Nakonec se po dlouhé dráze setrvačnosti sklouzl do bezedné jámy. Nikdy nezjistila, zda ho milovala opravdově, nebo jen tak : jako dívka, která je princezničkou a hledá své princátko bez chyb. To si ale stejně nepřipustí..je totiž tvrdohlavá a ješitná. Dokonce v lásce.

Když si na něj opět vzpomněla, bylo už vlhké ráno. Deštík z čistého nebe jí připravil poměrně příjemné vstávání. Dostala chuť na kávu, bez cukru, bez mléka. Několik krátkých pohledů z okna do ulice, několik pohledů (již délších) do zaprášeného zrcadla. Připadla si jako její matka před třiceti lety. Účes měla rozcuchaný..vlastně žádný účes neměla. Když si konečně upravila to co měla celou dobu na hlavě, někdo zaklepal:

"Slečno Isabello! Myslel jsem, že by jste si třeba přála abych vás vzbudil."mumlá Chris za dveřmi.

"Tak vstávejte! Haló!"

"Jste moc hodný, pane Chris. Už jsem dávno vzhůru. Děkuju."

Obleče si spodní prádlo.

"Víte, slečno. Dole na vás čeká pan Haylemann a chce s vámi mluvit ohledně vaší nové práce. Prosím, pospěšte si. Nerad čeká."stařec si odkašlal, neboť jej takto dlouhý rozhovor vyčerpal. Je silný kuřák. Při odchodu ještě poznamenal cosi o snídani.

Hala vypadala po dešti mnohem zajímavěji. Bleděmodré stěny vypovídaly cosi o klidu, který tady vládne a křišťálový lustr zvonil ve vánku. Navzdory zářivému slunci, kterým místnost voněla tu bylo poněkud chladno. Vprostřed místnosti seděl starší muž v bílém rubáši a vedle něj velký, svalnatý mladík s jizvou na krku. Oba měli tak děsivé výrazy, že Ise naskočila husí kůže. Celé to na ní zapůsobilo tak nějak divně. Isa si s oběma muži vyměnila dlouhé, prázdné pohledy. Pan Chris odběhl do kuchyně pro kávu.

"Zdravím, slečno Isabello.." promluvil sedící muž hlubokým a monotóním hlasem.

"Ahoj.." dodal mladík.

"Dobrý den..Tak mně teda znáte. Fajn, vy musíte být pan Haleymann." Isa přikročila ke dvojici o kus blíže.

"Přesně tak, slečínko. Tohle je můj syn Groy."

"Hezké jméno, těší mně."podali si ruku. Jen Groy odmítl.

"Tak k věci. Jistě netušíte, cože to vlastně máte dělat, že?"řekl Haleymann a zaklonil se.

"Ne, to nevím..začínáte mně děsit.." řekla tiše Isa a trochu přihlouple se usmála .

"Vaše práce se bude točit kolem mrtvých lidí. Budete pracovat v márnici." oba dva muži se na sebe podívali, jako by se připravovali odejít.

"Márnice?" Isa byla natolik překvapená, že se zakoktala. Nebyla schopna říct cokoliv dalšího.

"Věděl jsem, že vás to zaskočí. Je to pro někoho nepříjemná zkušenost. Spousta lidí na to nemá. Pokud jste jednou z nich, řekněte mi to ihned." promluvil opět svým výrazně basovým a pomalým hlasem.

"Já..já ne-vím.. Nikdy jsem nic podobného nedělala." Ise se hlavou mihla snůška myšlenek o utonulých dětech a šedofialových tvářích.

"Dostanete 40 liber za den. Pracovat budete celý týden, kromě středy." Atmosféra zhoustla. Pan Chris donesl černou kávu a několik koláčků. Isa stále mlčela.

"Je to hodně peněz. Zrovna vám se budou určitě hodit."

"Co přesně bych mněla dělat?"zeptala se Isa.

"Všechno, co vám ukážeme. Berete nebo né?" zesílil hlas Haleymann."

Isa věděla, že má pravdu. Konečně pořádně placená práce. Mohla by tady hodně peněz vydělat a navždycky vypadnout. Přeci jen by zase chtěla vidět Vídeň, Paříž, Prahu...nebo Budapešť. Mohla by se taky někde usadit, založit rodinu..zůstat na trvalo. Nikdy sice k takovým věcem nechovala sympatie - třeba jako tajemný Lewis- ale jsou to přece jenom mrtví lidé. Proč by jí měli nějak děsit. Jsou stejně mrtví jako bude jednou mrtvá i ona a její děti. Takové peníze nikde neměla. Na druhou stranu, může kdykoliv odjet, nic jí tu nedrží.

"Tak dobrá, plácneme si."vyhrkla a opět se trochu pousmála.

"Výborně, jsem rád. Jsem moc rád."odpověděl Haleymann a taky se uculil.

-Vůbec mu to nesluší. Vypadá jako blb a ten jeho synáček jak masový vrah-pomslela si.

"Pošlu pro vás syna. Někdy odpoledně, řekněme, kolem třetí, ano? Já mám teď nějakou práci a rozhodně namám čas si tady povídat. Sbohem.." dodal Haleymann trochu znechucenně a odkráčel pryč, podpíraje se o hůl.

"Nashledanou" odpověděla Isa.

Mladý muž se pomalým krokem vydal za otcem. Isa si všimla, že Chris stojí mezi dveřmi do kuchyně a naslouchá. Isa se posadila na místo Haleymanna a začetla se do dámského časopisu který tu možná kdysi četla nějaká bohatá panička. V hlavě měla takový zmatek, že by nejradši vyskočila z okna, jenže byla v přízemí, tak se jí trochu ulevilo. "To chce panáka.."

Kolem třetí seděla lehce připitá na lavičce před ubytovnou a pozorovala cvrkot. Malou chvíli měla pocit, že ve městě bydlí celou věčnost. Začala si zvykat. Myslela na duhu, kterou ráno spatřila po dešti. "Na takovém místě snad ani nemůže být.."

Groy Haylemann přijel na minutu přesně - zřejmě má doma trvdý režim. Přijel v dodávce, která odporně páchla nějakou dezinfekcí a bůhví čím ještě. Po cestě nemluvili ani jeden.

Na to, jak je Cabrellpark malé město, má nepoměrně velkou márnici. Isa se snažila marně najít hřbitov, u kterého obvykle márnice bývají. Byla to velká budova s miniaturnímy okny a masívní sedlovou střechou. Márnice bývalo většinou zatracené místo plné hrůzy a příběhů o umrlcích, ale tady tomu bylo jinak: Všude bylo čisto, zameteno, vyklizeno a poměrně útulno. Isu napadaly srandovní myšlenky..představovala si lidi, jak márnici uctívají, nosí jí za oběť mrtvoly, které pohlcuje a nechá je za odměnu klidně spát. Při této představě se nemístně uchechtla. Groy se na ni krátce podíval a zamračil se. Vypadalo to, jakoby se s nikým jíným, než se svým otcem normálně nebavil. Otevřou se obrovité létací dveře a Isa s Groyem vstoupí do blištivé místnosti. Dívka se krátce rozhlédne a s údivem lapá po dechu : místnost je naplněna vozíky a bednami, jejichž obsah je momentálně zřejmý. Mrtvoly byly seřazeny a přikryty plachtamy nebo plátnem. Je cítit krev a železo..Vozíků, v jejichž ocelové náruči spočívají dospělí zesnulí, je tady nejméně tucet..beden mnohem víc. Kde se jich tu tolik bere..? Isa opakovaně polkla a Groyovi se rozzářila očka. Okolo zdí jsou rozestavěny stojany a zásobníky na nástroje, které se zde užívají. Police. Různé hadice a kleště, spousta bedniček. Všechno se překrásně blíští.

"Tak vás tedy vítám v našem království.." zadunělo místností s ozvěnou. Samozřejmě to byl Haleymann. Isa toho člověka začala nenávidět.

"Jak se vám tu líbí, Isabello?" snažil se ji vyděsit.

"Je to tu fajn.." odpověděla s ledovým klidem, otočila se ke zdi a začala koulet očima. Haleymannové se na sebe podívali a Groy si dlouze, nechutně odkašlal.

"Ehm¨..tak k věci. Vaší prací bude tyhle kusy masa umívat a společně s Groyem je ukládat do beden..rakví, chcete-li. Rozhodně to není nic jednoduchého a já si opravdu nepřeji aby se s nimy něco stalo..Jsou velmi vzácné.

"Vzácné?"otočila se Isa.."Jsou to přeci mrtvoly.."

Haleymann se na okamžik odmlčel a téměř šeptem promluvil:

"Drahá Isabello, jsou tady věci do kterých se nebudete plést..a kterým neporozumíte. Vaše práce tady leží před vámi a když jí nebudete dělat tak jak máte, nedopadne to dobře. Groy vám všechno ukáže."

"Vyhrožujete mi?" obořila se Isa.

"Ne, jste jen můj zaměstnanec..Pusťte se laskavě do práce." chvilku ještě postál a odešel.

Podobné jednání Isu vyvádí z míry. Začala pomýšlet na různé úchyláky, vykradače hrobů a africké kmeny, které pojídají rituálně své zesnulé. Groy začal svižně stahovat plachty a prostěradla z mrtvých. Ležely tu ženy, muži, děti..všichni. Isa jaksi neměla zrovna chuť si je prohlížet ale tušila, že si brzo přivykne. Celý ten večer omývali mrtvolu po mrtvole, stůl od stolu. Teklo z nich bahno a krev. Stěhování do "beden", které byly připravené, Ise připadlo opravdu nechutné. Byla nucena se jich dotýkat a cítila jejich opravdovou váhu. Jak jí proklouzávaly mezi rukami jejich vlhká a ztuhlá těla. Těla takových, jako je ona sama. Bylo tady spousta pěkných dívek a chlapců. Nějak jí přišlo na mysl, že se všichni utopili nebo udusili. Vůbec nepromluvila. Dokonce ani neodpovídala Groyovi.

"Dnes končíme..tady máš 10 liber." z kapsy výtahl balíček peněz a ušklebil se na ni.

"Běž domů." dořekl a odešel pryč.

Musela tam stát nejmíň patnáct minut. Byla trošku unavená, trošku zdrcená, trošku se jí tu líbilo. Nevěděla proč se jí nechtělo odejít, jen si tu připadala trošku sama.

Stála tam v bílém rubáši s ohrnutými rukávy obklopena mrtvolami. Jenže morbidní jí to nepřipadne. Myslí na to, kolik úcty teď stratila. Jestli je ještě schopna na takové místo vkročit s respektem, nebo jestli se stala jeho součástí...zda-li se stala otrokem smrti, která jí toto místo den , co den zaneřádí. Kusy masa, říká si v duchu. Kusy masa. "KUSY MASA!!" vykřikla.. "Připadáte si, sakra, jako KUSY MASA??!!"

Čekala na opověď , ale ozval se jen pes. To chladné, zadýchané místo jí přitahovalo víc a víc. Od této chvíle na odpověď čekat nebude, stejně jí neodpoví. Ví, že si to nechají pro sebe, stejně tak jako ona.