Temná noc...

  Upřeně pozoroval zářivou škvíru pode dveřmi. Občas ji narušily stíny, které se prohnaly po chodbě. Ležel schoulený na studené podlaze. Hlavou jemně tloukl o zeď. Na vyzáblém těle zářila bílá noční košile. Kostnaté ruce střídavě zavíral v pěst.

   Po stropě se prohnalo světlo od projíždějícího auta. Muž porudce oddychoval. Třásl se.

   "Už ne... ne.. prosím... ne..Jdi pryč!" šeptal. Z vedlejší postele se ozývala modlitba. Z kouta k němu promlouval tichý zlověstný Hlas:

   "Ne? A kam bych asi tak šel?! Kdo by se o nás postaral?! Jsi neschopný!"

   "Promiň.. promiň.. Nechtěl jsem.. já už nechci!" zanaříkal. Ale Hlas z tmavého místa dál poroučel:

   "Zmlkni! Copak je neslyšíš?" Muži připadalo, že na něj pohlíží stovky žlutě jedovatých očí. ze stropu! Špičaté obličeje na něj hledí ze stěn i ze země! Nastražil uši. Napřímil se. Cítil studené pařáty, jak ho tahají za nevinně bílou košili.

   "Nechte mě! Nechte mě! Já vám nic neudělal!" křičel! Vyskočil na postel. Polekaně se rozhlížel kolem sebe. Zlomyslný chechot mu trhal bubínky.

   "Už jsou zase tady! Přivolal jsi je tím svým věčným fňukáním! Musíš se bránit! Chtějí nás zabít!" poslední slova jako by muži vrazila nůž do srdce a sebrala poslední špetku rozumu. tělem se mu rozlila touha bojovat. Nevzdat se tak snadno. Bez boje.

   "Ano.. Přesně ten myslím. Udělal jsi, co jsem ti řekl?" hovořil Hlas dál. Muži poklesla ramena. Nahmatal ostrou čepel, ukrytou pod polštářem. V očích mu vyhasl veškerý život. Hleděl před sebe.

   "Výborně... výborně..." šeptal Hlas z kouta. "Teď jen čekej... vyčkávej.." Dveře se otevřely. Spatřil jen postavu v bílém. Muž vyběhl proti příznaku! Nocí se blýskla čepel! Oddělením se rozletěl hlasitý výkřik!

    Tělo dopadlo na zem. Stál nad ní, z nože ukapávala teplá tekutina. Hlas se škodolibým smíchem proletěl stropem a zmizel. Bílá sesterská uniforma byla nasáklá krví. Rudá kaluž se plíživě rozlévala ke dveřím...

    "Adélko?! Adélko?!!"