Kotě

Pro všechny smutné, opuštěné a opouštějící...A taky pro mého bratra Pavla k jeho dnešním Kristovým letům.

Kotě Pořád jsi smutná, unavená: stěhuješ od Něj svoje věci. Těžko být klidná v žhavé peci výbuchů a běsů. Už nejsi malá, řekla jsi:Konec. Tohle už neunesu. Tak zase budeš sama, přežívat v malém bytě... co není doupě, není skrýš... Tam nevejdeš se málem sama, natožpak černé kotě, které ti, ještě u Něj, dali sousedi... Přesto je tady s tebou, hledáš misku: Kocourku, mlíčko, nevidíš... Stěhovák přijel schválně po ránu, když všichni byli v práci, nikdo nic neviděl, jen ve větvích...ti ptáci. A přesto přijdou: řeči, co nad vesnicí rozkročí se jako stín. Dospělí, lační novinek, zas tlumí hlasy a děti zahánějí do peřin. To všechno víš... a přesto sedíš na bednách smutná si a cizí. Aby tu aspoň někdo promluvil, váhavě zapneš televizi. Vlastně ji ani nevnímáš, na zem sis lehla, světlo zhasínáš. A smutek startuje, jak raketa- ráz na ráz je ho pokoj plný. Hází tě v sobě, do neznáma, Až jenom ve vlnách jsi vlny. Ještě to nikdo neví, ani Tvoje máma... Usínáš. Kotě vedle tebe. Dva kosmonauti- a nikde žádné nebe. /15.1.-16.1.2001/

---