Pohled zpět

                          P-o-m-a-l-u!

Ne takhle.

Ještě pomaleji.

Ještě pomaleji!

Celé vaše tělo musí být napnuté, jako v noci, při chůzi po staré, dřevěné podlaze, která  nemá na několika  místech ráda, když jí tam někdo obtěžuje. Proto pěkně opatrně. Ták, ještě kousek, ještě kousek. Ruce osleplé tmou tápají kolem sebe jako při orientálním tanci a člověk se mění v tětivu luku připraveného k výstřelu. 

         Uíííí!!! . Pocit jako při bodnutí nožem. Zbrklým úkrokem ke straně zachránit situaci a co nejrychleji ulevit té staré, rozmrzelé, dřevěné dámě. Vrrr!!! Bodnutí, tentokrát již ne tak intenzivní. Celé napětí se za  rozespalého nadávání budících se  můmií pozvolna vytrácí.

Ale vraťme se zpátky k pomalu. P-o-m-a-l-u! Ano, teď již to bylo lepší. Tak. Přesně takhle pomalu se musela otvírat stará, dřevěná,  korpulentní skřín v rohu pokoje, aby vás neprozradila. Nejlepší schovka v celém domě. Stála tam odjakživa. Avšak i tato, ve své době jistě výstavní chlouba majitelů, časem zevšedněla, dalším časem zmizelo to výstavní, no a dalším časem poztrácela i tu chloubu. Zůstala poctivá truhlářská práce, kterou, vyjmeme-li červotoče a reklamy na Ykeu, nemůže zničit v podstatě nic. Ani jeden hřebíček, ani jeden šroubeček. Dřevo se tu spojuje jen a jen se dřevem. Každý kousek  opracován k absolutní dokonalosti. V dnešní době ultramoderních příšer, opravdová nádhera. Unikát.

´´Nebud sentimentální´´, zaslechl slova manželky, stojící u dveří. ´´Víš, že se s tím nedá nic dělat.´´

´´No, jo´´, odpověděl co nejvíce lhostejně, ve snaze zachovat si jako potomek lovců mamutů a součastný živitel rodiny, alespoň trochu toho mužství. ´´Ale přeci jenom....´´, nedokončená věta se ještě chvíli potulovala pokojem. Už byl zase sám . Vlastně ne. Byl se skříní. Ale prosim vás, povídat si se skříní?  To ona by možná mohla povídat. Zavzpomínat, jak tomu bylo před válkou a po válce a jak tomu bylo po té další, hlučnější a smrtelnější válce a nebo jak tomu bylo při té nehlučné, neveřejné, ustrašené neválce a o tom jejím sametovém konci, který vlivem malých, žabomyších, korytových  válek trošku ztratil ze svého původního, do dalekého světa zářícího lesku. A třeba by nám mohla i říci, poučena všemi těmi dlouhými roky, jáká že se to k nám blíží ta příští. Jestli už bude opravdu poslední a jestli vůbec musí přijít.

Také by nás třeba překvapila ujištěním, že ten život se  v tomhle pokoji, válka neválka, v podstatě nikdy moc neměnil. Schovávala stejně ráda jak malého Pepíčka, tak i praJosífka, prapraPepíka, nebo praprapraprapra....Pepu. A ty buchty, ty voněly pořád stejně, ať už byly  pečené ve staré peci, v kamnech na plyn, naftu, elektriku, atomovou energi... zkrátka a dobře, vždy se z nich linulo tolik starostlivé lásky všech těch babiček, maminek, a tetiček, že jí měli všichni nacpanou do zásoby pro celý svět. Přeci  jí nemohli úplně poztrácet. V ní přeci nebylo nic o zelených maškarách, ve kterých odrostlejší Pepani roznášeli smrt. Smrt, at už oslavovanou, omlouvanou, anebo zatracovanou. Smrt, která není ani dvojí, ani trojí.

 ´´Petře! Pojd už!´´ ozvalo se z venku volání.

´´No jo pořád ´´, trhl sebou a rychle se pokoušel někde v té přeslazené, kýčovité želatině vyhrabat alespoň kousek nějakého smyslu pro realitu . Odhodil na zem  zmačkaného svědka vlastní nostalgie a pomalu vyšel před dům, kde  se připojil  k hloučku příbuzných. Teprve teď jakoby poprvé zaregistroval hluk nedalekého staveniště. Blížící se asfaltovou příšeru nezajímaly ani buchty, ani láska v nich zapečená, ani stará skřín.

Otočil se a spěšným krokem se vzdaloval. Životu neutečeš, pomyslel si a nářek bořeného zdiva byl mu toho neklamným důkazem. Nerovný boj bagrovitého gladiátora s pevností lásky a bezpečí právě začal.