Podivuhodné setkání n-tého druhu

Až za pár milionů let

se pootočí tenhle svět,

snad mezi davy přízraků

potkáš i muže ve fraku ...

Bude mít ruce děravé,

vše na něm bude nepravé,

všechno se na něm bude chvět,

vždyť bude starý jako svět,

nebude mu co závidět.

A v zubech bude držet květ,

květ lásky, pravdy a všech věd,

a v srdci bude dýku mít,

za všchno kráné chtěl se bít,

takový bude jeho trest,

brázdění nekonečných cest,

kam budeš chtít, tam dá se vést,

už ani nezatíná pěst,

on dokáže už všechno snést.

A přece žije - pořád dál,

co kdo chtěl, už mu dávno vzal,

tak chodí s duší děravou

a svatozář má nad hlavou.

A svět? Je jeho domovem

a zároveň i hřbitovem,

pohřbil ho ještě zaživa,

je mrtvý i když přežívá,

chtěl příliš mnoho vzít i dát

a bůh se začal tiše smát,

jen ďábel začal tancovat,

měl tyhle blázny vždycky rád.

Ten muž neviděl, neslyšel,

tam, kam ho srdce táhlo, šel,

snad příliš mnoho chtěl se ptát

a z jeho citu stal se kat,

byl vždycky bláznem, je jím dál,

od dob, kdy bůh se s ďáblem smál

uplynul hodně dlouhý čas

a on teď bydlí v každém z nás.

Až za pár milionů let

svou duší budeš procházet

a až tam potkáš sebe sama

a zahledíš se do neznáma,

tak nepřestaneš ptát se dál,

proč se ti s bohem ďábel smál...