Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrev a pot
09. 09. 2005
6
0
2384
Autor
hermit
fej-e-ton
O spisovateli jménem James Hadley Chase tvrdili, že spisuje pokleslou literaturu; totiž že není umělec, neboť v oboru spisování detektivek nepřináší světu již zcela nic nového a pouze vychytrale využívá toho, co vymysleli jeho předchůdci. Jistěže měli pravdu. Cožpak na větě: „Signorinina smrt možná nebyla náhodná, nemám pravdu, signore?“, odtékající od úst potměšilého římského detektiva Sartiho je něco zgruntu originálního?
Je kýčovitá; a vůbec v Chaseho románu Já mu ukážu defiluje krásný svět kaviáru z parmic v ústech brilantinových bossů, porcovaného kuřete pollo in padella a úkrytů za košatými hortenziovými keři; svět přehledné minulosti.
„Já toho syčáka zavraždím!“ pěnila v sobotu na hlavním nádraží má kamarádka, jejíž syn pokládal za veselé při cestě k příjezdu k vlaků dokonale se ukrýt - též za keři; ovšem nevím, zda hortenziovými, možná to byla kalina. „Neviděl jsi mého Lukáše?“ obrátila se ke mě ta dobrá žena v náhlé naději. Zavrtěl jsem přesvědčivě hlavou, leč mou nadějí bylo, že Lukáš opustí úkryt a nechá se najít, neb je už velký a rozumný.
Potkali jsme se s Lukášovou maminkou ve vlaku, který na týden zastavil v Jihlavě, aby též na Vysočině mohli lidé vidět kolekci fotografií snad nejslavnějšího žijícího fotografa, Brazilce Sebastiaa Salgada. Fotografie z cyklu Workers byly vystaveny ve vagonech.
Bylo to poprvé, co mi paměť sahá, že v Jihlavě byť nakrátko zakotvila výstava tak slovutného autora. Velká chvíle... „Žádáme matku Lukáše Hlávky, aby se dostavila do dopravní kanceláře,“ zamečelo hlášení z nádražního rozhlasu. Salgado způsobil, že se Lukáš nechal najít. Salgado ho zvábil, Lukáš vystoupil z hortensiových keřů svého úkrytu, aby se stal hrdinou sobotního odpoledne na jihlavském nádraží. „Já ho roztrhnu jak hada!!,“ rozjasnila se radostným výkřikem tvář mé kamarádky. Rychlými kroky vyběhla z vagónu k nádražní budově. Lidé před Salgadovými fotografiemi se začali usmívat.
Sebastiao Salgado jinak moc k usmívání není. Ukazuje svět, jaký před pár lety byl, krásu minulosti. Jenže minulost světa na jeho fotografiích není tak jasně čitelná, jako pojetí starých dobrých časů pana Jamese Hadleyho. Salgadovi vytýkali, že vnáší estetiku tam, kde je jen utrpení, kde krásu fotek tvoří linie mozolů sklízečů cukrové třtiny, lapání po dechu za odpočinku domorodých sběračů sirných bloků, či dělníků od naftového vrtu. Jak vysvětlit fascinaci bolestí nepochopitelného řádu?
Zatímco Chase krášlil život mafiánů do útulných barvotiskových příběhů, Salgado viděl, že kresba krve, potu a slz tvoří hypnotické obrazy; vytvořil černobílé pomníky těm, kteří se živí (přežívají) díky práci vlastních rukou. (Pěstěné kurátorky jeho výstav se též v dělnickém prostředí vlaku dobře vyjímají, protože nad sílu kontrastů v umění nic vyššího není.)
Všichni jsme měli radost, že Lukáš vystoupil ze svého úkrytu a že Salgadův vlak na týden zastavil v Jihlavě. Pane Sebastiao, přemýšlím, kdybyste fotil v Jihlavě, u čeho byste zůstal stát jak přimrazen? Zaostřil by váš objektiv zasmušilce z podzemních kolektorů, feťáky, nebo podivíny, kladoucí do kanálů návnady na potkany? Hádám, že byste sestoupil někam do tmy, do rukama hloubených katakomb.
(tb)
Jsem neznalá věci, ale Tebe mi nelze nepochválit za jímavé čtení. O to úctyhodnější je Tvá práce, že mne zaujala i přes to, že absolutně nevím, o čem je řeč. To umíš jen Ty a ještě pár lidí...
Dík*
už jsem se nad tímto zadumal na liteře... zde již koumat vzletně nebudu... jelikož to stejně neumim...