Můj život s krávou

   „Krávóóó, krávóóó!“

     „Bů bůůů bů.“

     „Rozumím, zase za bejkama, no co, hlavně, že ses vrátila.“

     A tak jsem znovu potkal svou krávu Lindu. Linda je statná dojnice a její mléko ode mě kupují i železničáři. Žít s krávou není jen tak, jednak mi moc nerozumí a za druhé neustále zahejbá za bejkama.

     Bydlíme spolu v domově svět, ještě jsme ho za ta léta, co jsme spolu, ani nepřešli. Je to velký domov. Linda se pase a vyrábí mléko a já ho prodávám. V létě Linda dlabe trávu, ale v zimě jí to nejde, neboť u nás na severu je moc sněhu. I přesto na žrádlo pro nás vyděláme, obzvláště když kolemjdoucího zebou nohy a Linda udělá kravinec, v němž si může dotyčný za poplatek hovět. Ovšem hlavním zdrojem příjmů je fakt, že Linda umí na povel panáčkovat, a to žádná jiná kráva neumí, lidé se podivují a mince do beranice házejí.

     Mnozí lidé se také ptají, proč se po světě tahám s krávou a ne se ženou. Přitom je to prosté, žena pořád něco chce a krávě stačí pohlazení a tráva. Mít ženu bylo by možná hezké, ale žena mléko nenadojí a nadojí-li, tak jen velmi málo. Linda navíc nenadává, pouze bučí. Kdysi jsem ženu měl, ale když si uvědomím ty klady a zápory, je kráva jasnou jedničkou. Ani mé mužství netrpí, neboť je otrávené z Lindina zápachu.

      Poslední dobou mám dobrou náladu, protože z jedné cesty za bejkama se Linda vrátila těhotná a brzy budeme mít telátko. Naše rodinka se tím rozroste, budeme šťastní a půjde-li to takhle dál, budeme tak velká rodina, až nám svět bude malý. To pak dám několika kravičkám skafandry a ony osídlí jiné světy. Brzy bude vesmír plný krav a mléčných drah.