Trinitrium

Vše bylo perfektní. Svět lidí konečně překonal svá léta dospívání a nyní dokonalý jako nabroušená čepel, blyštil se na slunci. Neexistovaly války, neexistovaly nemoci, neexistovalo stáří, neexistovala špína ani zápach, neexistoval smutek. A to vše jen díky trinitriu.
Trinitrium byl umělý prvek, produkt chemických laboratoří 21. století. Z trinitria se vyrábělo úplně vše, protože jednoduše neměl chybu. Celá nekonečná, zářivě bílá města byla z trinitria, šaty lidí byly z trinitria, z trinitria byly i domácí vysavače a dětské botičky.
Z trinitria byly i lakovky Adalberta Bowlese.
Adalbert Bowles byl zaměstnancem v Croogově továrně na trinitrium ve čtvrti 152 a právě vycházel velkými vraty ven, aby si užil odpolední přestávku. Vysoké bělostné věže Croogovy továrny vrhaly příjemný stín na přilehlý parčík a Adalbert se posadil na lavičku a vytáhl svačinu.
Svačina byla malá asi palec tlustá tableta, která se po vložení do úst rozložila na miliony lahodných chutí té nejlepší kvality. Adalbert si ji dlouho vychutnával a pak se pohodlně opřel a koukal, co je nového.
Uplynulo několik minut, když se ve vrátnici konečně objevila Natalie Hollyová, třetí revizantka Adalbertovy pracovní skupiny. Kráčela vedle Eda Clooneyho, který si pro ni do továrny přišel a něčemu se vesele pohiňávala. Měla na sobě bílou sukýnku a pracovní kostýmek a náramně ji to slušelo.
Adalbert měl tou dobou za sebou už několik let marných pokusů slečnu Natalii něčím zaujmout. „Zase ten Clooney,“ řekl si, ale myslel při tom na to, že před Cloonym tu byl Smith a před ním Jergenson a úplně předtím Jerremy Polovski, Nataliin někdejší snoubenec.
Když se Natalie podívala konečně jeho směrem, chvatně na ní mávl. Ale to už její oči odplouvaly někam dál, do nedosažitelnosti.
Adalbertovi bylo dvacet osm let a nahou ženu viděl dosud jen v nepříliš slušném obrázkovém časopise, který kdosi zapomněl na školních záchodech. Nebo si jej sám koupil? Už si nevzpomínal, bylo tomu přes deset let.
A zrovna Natalii Hollyovou by nahou viděl moc rád.
Uprostřed zamyšlení přistoupil k Adalbertovi Paul Janyšovič a zeptal se: „Můžu?“
„Proč ne,“ řekl Adalbert a Paul si přisedl.
Paul Janyšovič pracoval rovněž v Croogově továrně a sice jako poskok pro všechno. Byla to nejnižší možná příčka, kterou mohl člověk v zaměstnání vůbec dosáhnout, nicméně Paul si nestěžoval. „Až vás všechny vymění za stroje, já tam zůstanu,“ říkal s oblibou. Adalbert se s Paulem znal od vidění.
„Pěknej den, co?“ začal Paul rozhovor a Adalbert byl rád, že slečna Natalie už prošla a že jej s ním neuvidí. Adalbert v továrně pracoval jako korigor, což bylo celkem slušný.
„Pěknej,“ řekl teď a zadíval se na Paula. Přemýšlel při tom, kolik ten poskok mohl mít v životě ženskejch a když došel k závěru, že jich zřejmě moc nebylo, trochu se uklidnil.
Jenže Paul hned vybalil: „Tak co ženský?“
„Co je ti do toho,“ rozčílil se Adalbert, ale pak hned dodal: „Dobrý.“ A po chvíli: „No vlastně nic moc, proč?“
„Myslel jsem si to,“ řekl Paul spíš pro sebe.
„Připadám ti tak neschopnej, nebo co?“ zeptal se Adalbert. „Byly časy kdy..“
„Hele,“ řekl Paul. „Něco pro tebe mám“ a vytáhl ze své bílé zástěry kupu letáků, z nichž jeden podal Adalbertovi. Zbytek zastrčil zpátky. Na letáku stálo:
„KASTRO a.s - pro Váš bezstarostný život“

O něco níže:

„Problémy s nízkými pudy? Obraťte se na nás.“

Úplně vespod stála adresa. Na letáku byl podtištěn vodoznak rozkvetlých květin ve váze s japonskými motivy.
Adalbertovi to vyrazilo dech.
„Zbláznil ses?“ div nevykřikl. Leták energicky zmuchlal a hodil do koše. Automatický splachovací systém jej okamžitě odeslal do Centrální ústředny zpracování odpadků.
Paula jeho chování trochu překvapilo. „Hele, dělám jen svou práci,“ řekl. „Ale kdyby sis to náhodou přece jen rozmyslel, nezapomeň tam uvést moje jméno. Dostávám za to prachy.“
„To určitě. Copak jsem blázen?“
„Například já už jsem štíplej osm let.“
Adalbert se na Paula podíval a chtělo se mu zvracet.
„Je to pohoda,“ řekl bezelstně poskok pro všechno. „Přemejšlej o tom.“
„Hele, mám práci,“ zalhal Adalbert, sebral si svoje věci z lavičky a zamířil k vratům Croogovy továrny.

Hned toho večera, když továrna vyplivla všechny své zaměstnance a vychládala po horkém dni, utíkal Adalbert Bowles do květinářství a za všechny peníze, které u sebe měl, koupil obrovskou náruč květin. Pak zase utíkal zpátky, aby ještě stihl Natalii.
Potkal ji na zastávce městské dráhy, kde se svoji kamarádkou Natašou čekala na spoj domů. Clooney byl někde v tahu, což se náramně hodilo.
Adalbert se ještě stavil na záchodcích a upravil si účes. Pak schoval květiny za záda a nenápadně se připlížil k oběma slečnám. Když byl těsně za nimi, řekl „ehm“.
Natalie i ta druhá se otočily a Natalie řekla: „Jé, Ady, co tady děláš, myslela jsem že bydlíš na opačný straně.“
„Taky že jo,“ řekl Ady a čekal, co to s Natálii udělá. Její překvapený výraz se ale nezměnil.
„No, popravdě jsem si trochu zajel,“ řekl tedy přemáhaje nevolnost. „protože jsem si řekl, že by ti náramně slušely tyhlety kytky.“
A vytáhl květiny.
Natáliina kamarádka vyvalila oči a skousla si spodní ret, ale Natálie samotná nehla ani brvou. „Jsou pěkný,“ řekla.
„Hele, Natálie, nešla bys na kafe?“ vysoukal ze sebe po chvíli mlčení Adalbert.
„No jestli můžem obě?“
Adalbert zalapal po dechu. „Klidně.“
A šli.
Adalbert objednal vázu s vodou a tři šálky té nejlepší kávy a pak se trochu pátravě zadíval na obě dívky. Jednou mu někdo řekl, že pátravý pohled ženy přitahuje, ale tady to zjevně nevyšlo. Natálie se obrátila k Nataše a začaly si něco povídat, co už měly předtím načaté. „Je úžasný,“ říkala Natálie o komsi a Nataša si zase kousala rty a hihňala se.
Adalbert srkal kávu a připadal si nesmírně hloupě. Nemohl za živa přijít na to, co ze sebe vypravit. Kytky nesnesitelně voněly.
Konečně se Natálie podívala na Adalberta a řekla. „Viď že je Ed Clooney úžasnéj. Víš, že dělá doktora?“ Pak ze zarazila. „Znáš ho vůbec?“
„Jo,“ řekl Adalbert. „Je to ten nejúžasnější chlap pod sluncem. Je tak úžasnej, že vždycky když ho míjím, otevře se mi úplně sama pusa. A on mi ji vždycky zavírá a říká: To nic Ady, blbečku. Tak je úžasnej ten náš Ed, jojo.“
„No, musim si odskočit,“ řekla Nataša a zvedla se. Adalbert s Natálii osaměli.
„Poslyš Ady,“ začala po chvíli Natálie. „Proč jsi mi přinesl ty kytky?“
„Zkus hádat.“
„Asi proto, že mi chceš něco říct, ne.“
„Víceméně,“ řekl Adalbert.
„Tak to prosím tě,raději neříkej.“
„Jasně,“ řekl Adalbert trochu nepřítomně.
„Já jsem teďko prostě Edova, tak co kdybychom to tak nechali.“
„Když myslíš.“
„Promiň.“
„Hele Natálie..“
„Ano?“
„Miluju tě už hrozně dlouho, myslíš že někdy..“
„Myslím, že ne, Ady, radši to vzdej. Můžem bejt normálně kámoši, ne.“
„Jo. Nikdy jsem žádnou holku neměl.“
„To je mi líto.“
„Mě taky,“ řekl Adalbert a vstal. „Musím už jít, zaplatím to u baru.“
„Počkej přece, Ady, popovídáme si.“
„Ne, hele, to nejde, musím si něco zařídit,“ řekl Adalbert. „Ahoj.“
Když vyšel Adalbert ven, uvědomil si, že má teď jen dvě možnosti. Zastřelit Clooneyho, nebo se nechat šmiknout. A pak si všimnul, že Hobsmullerovy lovecké potřeby mají ještě otevřeno. Zamířil tam.

V čekárně bylo prázdno. Trinitriová podlaha se leskla a trinitriové stěny bíle zářily. Adalbert Bowles seděl na lavičce a ruce svěšené mezi koleny se mu třásly.
Konečně se ve dveřích objevila sestra. Byla vysoká asi dva metry a pod nosem se ji černal knírek. „Další,“ zahulákala, jakoby přeřvávala dav. Adalbert vstal a následoval ji dovnitř.
Ordinace byla vkusně a čistě zařízená a v jejím nejvzdálenějším koutě stál stůl a za ním seděl doktor Ed Clooney a cvakal s propiskou.
„Vy jste pan Adalbert Bowles?“ zeptal se. Nevzpomínal si, že by jej někdy předtím viděl.
„Ano,“ přisvědčil Adalbert, objednal jsem se na dnešek.
„A co vás trápí? Předpokládám, že to samé, co všechny ostatní.“
„Víceméně,“ řekl Adalbert a Clooney mu pokynul, aby se posadil.
„Naše soukromá ordinace, pane Bowlesi, vám zaručuje absolutní diskrétnost. Nabízíme vám naprosto bezproblémové provedení zákroku, sledující celosvětové trendy, nabízíme vám tradici a letité zkušenosti. Pokud jste si mohl všimnout, jsme rovněž nositeli certifikátu Zlatý skalpel, který je udělován jen těm nejlepším z nejlepších.“
Clooney se zářivě usmál a Adalbert řekl: „Výborně.“
„Pokud jde o finanční stránku věci, nemusíte mít obavy. Pojišťovna hradí celou polovinu výdajů,“ pokračoval Clooney. „Je to jistojistě proto, že naši činnost klasifikuje jako maximálně prospěšnou. Víte, oč méně je úrazů, srdečních příhod a sebevražd u klientů, kteří prošli naší léčebnou kůrou?“
„O kolik,“ zeptal se Adalbert.
„O mnoho. Celkem je hlášeno o 45% pojistných událostí méně. Není to fascinující? A to prosím není všechno. Průměrný věk, kterého se kleštěnci dožívají je o 7,5 let vyšší.“
„Úžasné,“ řekl Adalbert.
Clooney vytáhl z přihrádky potištěný papír a podal Adalbertovi propisku. „Takže jestli chcete, můžeme se do toho pustit rovnou a bez otálení. Zde prosím váš podpis pro pojišťovnu, zbytek se platí předem v hotovosti, takže jestli vás můžu poprosit.“ A ukázal prstem na předtištěnou sumu.
Adalbert vytáhl peněženku a z ní peníze. Pak si přečetl zbytek smlouvy a podepsal ji.
„Vynikající,“ zářil Clooney. „Můžu se vás ještě zeptat, čistě kvůli statistice, jaké důvody přesně vás sem přivedly? Někdo vás sem doporučil?“
„Vůbec ne, našel jsem si vás na internetu, pane Clooney“ řekl Adalbert. „A jde o jednu nedostižnou ženu, Natálii Hollyovou.“
Doktoru Cloonymu naokamžik zmrznul úsměv, ale pak se rozšířil ještě víc. „Výborně,“ řekl. „Takže ta žena vás odmítla?“
Adalbert přisvědčil a Clooney řekl: „Geniální!“
Mezitím ke stolu přistoupila sestřička a přinesla na podnose bílou tabletku. „Pro vás,“ řekla „připraví vás to na zákrok. Bez ni by to mohlo být nepříjemné. Je to čisté trinitrium.“ Adalbert tabletku spolknul.
„Vidíte, jak je náš svět dokonalý?“ řekl Clooney. „Není potřeba, aby kdokoli trpěl. Zvířecí pudy nás mohou navždy opustit a my můžeme naplno prožívat své lidství. Dnešní statistiky udávají, že vykleštěno je až 60% populace.“
„Včetně vás?“ zeptal se trochu nejistě Adalbert.
„Samozřejmě,“ zalhal Clooney, „byl jsem jedním z prvních. A věřte mi, je to nesmírně osvobozující pocit. Jedna černá kapitola života navždy odpadne. No však uvidíte. Zákrok je díky trinitriovým sondám tak komplexní, že vás chuť po neřestech navždy přejde.“
„Díkybohu,“ řekl Adalbert.
„Pokud byste snad někdy v budoucnu uvažoval o potomcích, není problém, dají se samozřejmě naklonovat. Ale to jistě víte, pokud jste si četl naší brožuru.“
„Jistě.“
„No myslím, že už je čas,“ řekl Clooney. „Pojďte prosím se mnou do vedlejší místnosti.“
Laboratoř doktora Clooneyho byla poměrně těsná. Stálo zde pouze jediné lehátko a nad ním víko se složitým přístrojem.
„Vše je automatické,“ řekl Clooney, „stačí to spustit. Přístroj neudělá nejmenší chybičku.“
Pak se usmál od ucha k uchu. „Slečně Hollyové se určitě uleví a vám taky.“
„To jistě,“ řekl Adalbert a zabodl Cloonymu do stehna injekci s uspávací látkou na škodnou zvěř.
Clooney se slabě usmál a pak se docela bezvládně zhroutil na lehátko.
Adalbert Bowels poté spustil víko a zkusmo namačkal několik tlačítek na poměrně nepřehledném ovládání.
Bzučák ohlásil začátek procesu a pak se na displeji objevil nápis:

„Právě jste sterilizoval 98 756-tého klienta. Gratulujeme.“

Adalbert si upravil sako a pak vyšel do ordinace. Sestra se na něj zářivě usmála a zeptala se: „Tak co?“
„Vynikající,“ řekl Adalbert. „Vynikající.“

Trinitriové město toho dne zářilo obzvlášť nádherně a tak bylo Adalbertovi trochu líto, že jej opouští. Nepochyboval ovšem, že i jinde mají stejně krásné továrny a krásné třetí revizantky. Vše bylo skutečně perfektní.
Když se naposledy prošel po cestě podél nábřeží, v kapse měl jen kreditní kartu, telefon a několik tabletek trinitriové svačiny. Ve dvanáct hodin místního času nastoupil Adalbert Bowles do vagónu hromadné dopravy.

---