Myšlenky pronesené do tmy

Jak by bylo krásný, kdyby se lidi dorozumívali citama? Žádný nedorozumění. Ale ne, ty zatracený bubliny, který jsme si vybudovali z cihel vlastního ega…
Máme kolem sebe obrovskou hradbu a za ní si pečlivě lízáme své rány, které jsme utržili v životě. NAŠE problémy, MOJE problémy! JÁ, MĚ, MI O MĚ, NÁM, NAŠE, JÁ, JÁ, JÁ!! Zná Dneska ještě někdo jiná zájmena? Ano: On, ona, ono, oni! Ale jsou používány jen v souvislosti s pomluvami.

Člověk sedí v parku. Nastává tichá noc a do ulic padá osamělost. Noční chodci spěchají pryč, do neznáma. Ale ta osoba ne. Ta jen sedí a pozoruje. V levé ruce cosi svírá. JOINT


MARIHUANA - slovo znící tolika strunkami a melodiemi.
MARIHUANA – tichá prosba pronesená do tmy. To je ona. Někomu zní jako rajská hudba a někomu jako prokletá bolest.

Do tmy ztichlého a osamělého parku se roznese škrtnutí zapalovače. Plamínek osvětlí tvář děvčete. Má hluboké krásné oči a plné rty. V nich svírá pečlivě ubaleného jointa. Dívka zírá do plamínku a přemýšlí: „jednou zkusíš a už se vezeš.“ Pozdě, už se vezla… dlouho. Ale Ještě teď si dokázala vzpomenout, jaké to tehdy bylo.
BOLEST, SAMOTA, BOLEST! Ze všech stran ji svírala Klec. Klec, kterou byla sama sobě. Takhle přece nešlo žít. Celou dobu jen seděla uvězněná citara a pak…? Vůně světa. Vůně svobody. Vůně trávy! První prásk, první joint – začátek konce.
„Nemohla sem to vydržet.“ Tichý omluvný hlásek uvnitř hlavy.
Dívám se do malého plamínku, který se přibližuje k jointu.
„Promiň mami, promiň tati. Asi jsem ve slepé uličce.“
Tiché zapraskání, plamínek uhasíná a z dívky se stává jen žhavý bod ve tmě.
Všude kolem je cítit tráva, ale je mi to jedno. A to je ten princip. Když hulim, je mi všechno jedno. Nevadí mi, že jsem sama, nevadí mi skoro nic. Prostě mě to nezajímá.. Chápu všechno. Například ty lidi.
Sleduji chodce a za tím jak jdou vidím Věci. Různé Věci.
Třeba támhle ta paní, co jde kolem té lampy. Nechápe, že mi je jí líto. Má spoustu problémů a já bych jí fakt ráda pomohla. Stačilo by si ji jen vyslechnout a bylo by jí líp. Moc se vypovídat je zázračný lék. Ale to jí je jedno.Podle ní jsem jen odporná feťačka bez citů. Divila bys se. Mám city. Mám jich až moc. A jak dokáží bolet! To už ale ona nechce slyšet. Zajímají ji jen její vlastní problémy. ¨
A co ten pán támhle? Ten se na mě ani radši nepodívá. Má dost vlastních starostí a nechce se mu myslet na to jak mládež spěje do …
A co tamten kluk? Chudák je to feťák. Nemá prachy, nemá fet – svojí hru života pomalu, ale jistě prohrává. Možná skončim jako on. Tahle myšlenka už mě ani nijak neničí. Už mi to je jedno.
Víte, když takhle sedím v parku, tak mě napadá, že kdyby se lidi alespoň trochu naučili naslouchat jeden druhému, bylo by všem o něco líp. Ta sebelítost, ty hradby a zdi za které se schováváme nás rozdělily a tím vytvořily to proklaté: JÁ.
JÁ – zní to tak naivně sebevědomě, egoisticky. Ničivě, rozlítostněně. Ale vždyť to nejde!
Proč to vlastně všechno říkám? Stejně to nikomu nepomůže, tak proč?
Hm. Asi to típnu. Další joint zmizel, stejně jako spousta myšlenek pronesených do prázdné tmy.




Mladá žena, procházející potemnělým parkem, ucítila pach trávy. Pomyslela si:
„Feťáci. Jak jsou odporní, bez citů. Vandalové jedni!!“

„Ach jo kdyby tak šli radši pracovat! Kreatury zfetovaný!“ Posteskl si starší pán na noční procházce.

„Né! Děvče nedělej to! Takhle sem taky začal, a podívej se jak sem skončil. Spadneš taky! Znám to…“ Chtěl povědět feťák, ale nešlo to. Dneska totiž dost přebral.

---