Inkvizitor

Na Jeho odplatě, vlajkové lodi flotily obklopující Tyros Prime, jsem se sešel s Plukovníkem Imperiální gardy, který byl členem štábu, velící této akci. Našel jsem ho v jeho kajutě s jedním z jeho důstojníků. Po mém příchodu se návštěvník omluvil a nechal nás o samotě. Plukovník mi pokynul a já beze slova usedl.

„Předpokládám, že už jste s celou věcí obeznámen ?“ zeptal se mě po chvilce mlčení.

         „Samozřejmě. Po cestě jsem si pročetl celou zprávu. Rád bych ale, kdybyste mi o tom něco řekl vy osobně. Přeci jenom vlastní zážitek je něco jiného než detailní leč suchá zpráva,“pousmál jsem se v odpověď.

         Plukovníkův pohled zůstal netečný. „Já u toho ale nebyl. Tu zprávu podal jeden z mariňáků. Neřeknu vám toho o mnoho víc, než jste si přečetl…“ Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Pokynul jsem mu aby pokračoval.

         „Při rutiní zajišťovací akci v sektoru rudá pět dva osm, zde,“ při těchto slovech  zapnul holomapu a rukou mi ukázal, v které  části města se sektor nalézá, „jsme narazili na průzkumný oddíl Tau vybavený těžkými zbraněmi. Ačkoliv jsme zde nepřítele očekávali, zlomení jeho odporu bylo těžší než jsme předpokládali. Zdá se, že Tau zde chtěli provést přípravu terénu před plánovaným protiútokem. Tedy přesně to co my.“ Gardistova ruka se míhala po mapě a ukazovala přesné rozmístění našich i nepřátelských sil před i během bitvy. Důstojník měl pravdu – tohle všechno jsem už znal z mé zprávy. Zbystřil jsem až v závěru, kdy se konečně dostal k tomu, kvůli čemu jsem tu byl.

         „Jeden z mariňáků se v zápalu boje pustil za prchajícím Tau do jeskyně v této skalní stěně. Pak objevil sluj, zde, a v ní hnízdo uctívačů Chaosu. Během nastalého ústupu se mu povedlo melta náloží zbořit strop tunelu a démony pohřbít pod sutinami. Když se dostal ven, bylo už po bitvě a my ho měli za padlého. Ihned poté, co se vrátil a ohlásil svůj nález, nařídilo velitelství orbitální bombardování celé oblasti. Teď už by tam nemělo být nic kromě kráterů a spálené země. Alespoň průzkum nic jiného nehlásí.“

         Když skončil, bylo chvíli ticho. S pohledem upřeným do mapy jsem se Plukovníka zeptal: „A co se stalo s tím mimozemšťanem ? Ve zprávě o něm už pak není ani slovo.“

         Muž přede mnou nehnul ani brvou. „Valerius ho zabil, co jiného ? Když se o něm nezmiňuje, tak není jiná možnost.“

         „Aha.“ Chvíli bylo opět ticho. Cítil jsem jak v místnosti vzrůstá napětí. Ten muž inkvizici očividně v lásce příliš neměl. Ostatně, to asi nikdo.

         „Kde je ten mariňák, Valerius, teď ?“

         „Dole na povrchu. Právě,“krátce mrkl na monitor před sebou, „právě teď spolu se svou četou hlídkuje v sektoru modrá šest devět pět.“

         „Takže žije ?“

         „Jistě, patří v četě mezi nejlepší a nejstarší.“

         „Výborně…. Teď když mě omluvíte,“ zvedl jsem se ze židle, „mí muži a já odlétáme za hodinu. Můžete zařídit aby posádka nasměrovala naše výsadkové kapsle do blízkosti Valeriovy čety? Musím si ještě něco zařídit.“

         „Jistě,“vstal i gardista a podal mi ruku. Poté se mi zahleděl do očí. „Císař stůj při vás. Hodně štěstí.“

         „Děkuji, vám také.“ Otočil jsem se a vyšel pryč. Plukovníkovi se zjevně ulevilo…

                                                       ***    

         Zatímco jsme klesali řízeným pádem do atmosféry, měl jsem dost času abych se nechal unést vlastními myšlenkami. Celá tahle planeta je mrtvá. Pravda, prakticky k tomu došlo už před měsícem ve chvíli, kdy se  na  její orbitě setkala imperiální flotila s flotilou Tau a na její  povrch začaly pršet invazní síly obou stran, ale teď…teď už je ztracená definitivně.

         Sémě Chaosu ji zabilo stejně spolehlivě jako virus zdravou buňku. Výsadkový modul se roztřásl a začal sebou házet jako kacíř na hranici. S muži přede mnou to ani nehnulo. Divil bych se kdyby ano…

                                                        ***

         Po dopadu na povrch mi trvalo malou chvilku než jsem se dokonale zorientoval. Znovu, jako už tolikrát před tím jsem si to vyčetl – příště mě to může stát život a tím i třeba celou misi. Pro teď jsem ale chmury odhodil pryč a radši si odříkal krátké poděkování Císaři a strojovým bohům za bezpečné přistání.

         Plukovník svůj slib splnil nad očekávání dobře – přistáli jsme v městských vesmírných docích, nynějším místu vrchního velitelství všech pozemních operací. I když byla hluboká noc, panoval zde čilý ruch. Každou chvíli přistával nebo odlétal zásobovací nebo vyloďovací člun, garda se snažila do mrtě využít možností, které jim nabízela orbita plná imperiální flotily. Všichni si samozřejmě byli vědomi toho, že tento stav nemusí panovat napořád…

         Než jsem se stačil vydat hledat novopečeného seržanta Valeria, doběhl k nám jeden mladý gardový poddůstojník. Musel vědět kdo jsem – ve chvíli, kdy se dostal na dohled, nevypadal překvapeně ani vyděšeně. Voják prošel kordonem mých mužů a když se dostal až ke mně, vysekl předpisový pozdrav a postavil se do pozoru:

„Ve jménu Císaře vás vítám na povrchu planety Tyros Prime.“ Jeho pozdrav jsem mu oplatil a pokynul ať přejde do pohovu

         „Zaveďte, poručíku, mne a mé muže za seržantem Valeriem ze třetí kompanie. Okamžitě.“

         „Bohužel, pane, to nebude možné.“ Jeho hlas se při těch slovech trochu zatřásl. Málokdo vydržel pohled inkvizice.

         „Proč?“vystřelil jsem na něj otázku. „Podle velitelství  na orbitě je jeho četa dislokována zde !“

         „Pane, před půl hodinou byla sedmá četa spolu s oddílem seržanta Valeria odvelena na severozápad města k potlačení protiútoku Tau.“ V duchu jsem zaklel, s tímhle jsem vůbec nepočítal.

         Voják měl očividně pravdu – potemnělá obloha udaným směrem zrudla od probíhajících bojů a z dálky se neslo dunění děl.

         „Jak je to daleko ?“

         „Ale…“

         „Jak je to daleko ?!?“

         „Tři…třináct kilometrů. Pane.“ Poddůstojníkovi se samou nervozitou třásl hlas.

         „Vojáku, do deseti minut nám seženete něco, s čím se tam dostaneme. Je mi jedno jak to provedete,“ zarazil jsem jeho namítnutí ještě než ho mohl vyslovit, „ale za deset minut to na nás bude čekat u severozápadního výjezdu. Jestli ne, tak budete mít co do činění se mnou.“

         Otočil jsem se a odešel k výjezdu, s oddílem v patách. Poddůstojníka jsem nechal stát s otevřenými ústy a nešťastným výrazem ve tváři…

                                                        ***

         Na gardistu jsem musel udělat opravdu velký dojem, protože než jsme dorazili k bráně, čekal na nás už imperiální Nosorožec – mnohatunové monstrum na pásech tlustých jako mužské stehno. Rychle jsme do něj naskákali, vzápětí na to se transportér rozjel, vyfukujíc přitom ohromná oblaka kouře.

         Řidič postupně zvyšoval rychlostz až se stroj začal třást tak, že to vypadalo, že se každou chvíli rozpadne. Přidržujíc se stěn, došel jsem až do kabiny a posadil se na sedadlo spolujezdce. Řidič mou přítomností zjevně nadšen nebyl.

         Skrz úzký průhled v mohutném pancíři jsem pozoroval ubíhající okolí, ozářené jen světlem Nosorožcových reflektorů. Projížděli jsme rozbitou ulicí, lemovanou domy zničenými během bojů, které o ně byly svedeny.

Padly na mne chmury. Jestliže se Chaosu povedlo skrývat se tak dlouho, co mezitím jeho služebníci dokázali přivolat ? Žádný z temných bohů si nenechá ujít takovou příležitost jak posílit svou moc, zvlášť když najde tak velké množství hlupáků, kteří jsou ochotni pro něj položit svůj život v hromadné oběti jako byla ta zdejší. Myšlenky mi zalétly k akci na Serpentě V. Heretici tehdy získali nebývalý vliv a my museli  vyhladit celou planetu abychom zabránili rozšíření hereze do dalších systémů. Došlo to dokonce tak daleko, že celý systém musel být uzavřen do preventivní karantény…

Krátkou modlitbou jsem zahnal nepříjemné myšlenky a utvrdil svou vůli v nutnosti pokračovat v boji v Jeho jméně. Už jsem se zase plně soustředil na přítomnost…

A bylo na čase. Zdálky už bylo zřetelně slyšet jednotlivé výstřely děl i občasní detonace menších zbraní.

„Jak je to ještě daleko ?“otočil jsem se na řidiče.

„Ještě asi jeden a půl kilometru, pane.“ Muž se při odpovědi ani neotočil mým  směrem. Řízení v těžkém terénu zcela poutalo jeho pozornost.

„Výborně. Zastavte nám tu, zbytek dojdeme pěšky. Až vystoupíme, můžete odjet zpátky.“

Řidič beze slova dupnul na brzdy a ocelové monstrum s ohlušujícím rachotem začalo zastavovat. Použil jsem výlez v kabině a postavil se na rozbitou dlažbu. Šedí rytíři, oddíl který mne doprovázel, mezitím vyskákali ven a zaujali nejvýhodnější střelecké pozice za mnou a okolo mne. Nosorožec sebou trhnul jak řidič uvnitř zařadil rychlost a rozjel se pryč. Chvíli jsem ho sledoval pohledem a pak se rozběhl pryč s vojáky za zády. Mohutné detonace, která roznesla imperiální vozidlo po okolí, si nikdo z nás skoro nevšiml. Znovu se mi osvědčilo brát si sebou do akce několik melta náloží. Jistota je jistota…

***

         Těch pět minut, během kterých jsme urazili zbylou vzdálenost mi poskytlo dost času k přemýšlení o situaci, která nás čekala. Nikdo z mých mužů nemohl cítit to co já – přítomnost něčeho, co se vyskytovalo na bojišti před námi. Něčeho, co tam nemělo být. Něčeho temného…

         Proto jsem nás nechal vysadit takhle daleko – není na škodu, když o sobě ještě nějakou chvilku nedáme vědět.

         Ulice už hodnou chvíli nesla známky nedávných těžkých bojů a nyní se začaly objevovat první mrtvoly. Rachot střelby začínal ohlušovat a noc se prozářila odlesky plamenů šlehajících z několika domů. Zřejmě pozůstatek z použití plamenometů.

         Mrkl jsem na lokátor na zápěstí a zahnul do nejbližší uličky, Šedí za mnou. Prošli jsme několika zničenými domy, nepovšimnuti nikým jsme minuli palebná postavení samohybných děl, až jsme se dostali k přední linii tvořené blokem domů na okraji kruhového náměstí.

Na první pohled bylo místem, kde se mariňáci s Tau srazili v přímém boji – bylo plné mrtvol a hořících vraků. Teď ale plnilo funkci území nikoho, Tau se očividně stáhli do budov na druhé straně a s imperiálními silami na sebe bez ustání stříleli. Všechno jsem zjistil jediným pohledem z okna, pak už jsme narazili na první mariňáky-průzkumníky.

V první chvíli nás málem zastřelili ale pak jejich zostřené smysly zjistili kdo jsme a oni sklonili zbraně. Mlčky nám pokynuli. Rychlým krokem jsme se pak všichni vydali dál.

„Už jsme vás čekali, jen ne takhle potichu,“ poznamenal jeden z nich.

Pokrčil jsem rameny: „Inkvizice má vlastní způsoby jak se projevit.“

Zanedlouho jsme byli na okružní galerii ve druhém patře, poskytující  perfektní výhled na náměstí. Galerie byla plná soustředěných mariňáků, pálících s tichou zuřivostí na nepřítele.

Skauti nás dovedli k provizornímu velícímu stanovišti. Tam už na nás čekal poručík velící sedmé četě.

„Jdeme za seržantem Valeriem,“ řekl jsem poněkud zbytečně. Určitě už dostal zprávu o našem příjezdu.

„Vím. Bohužel, Valerius a jeho oddíl se právě připravuje k útoku. Budete muset počkat až se vrátí.“ Na poručíkově tváři se nepohnul ani sval a já se nemohl zbavit pocitu, že ho na tuto akci poslal jen aby se mnou nemusel mluvit.

„V tom případě se útoku zúčastníme také. Kde je shromaždiště ?“

Poručík se slabě pousmál. „Dole, ve vstupní hale.“

                                              ***

Měli jsme ještě chvilku čas, než nám dají signál k útoku, spolu s dalšími dvaceti jsme stáli v obrovské hale budovy, kde jsem o patro výš mluvil s poručíkem. Kromě mne a mých Šedých rytířů tu stál ještě oddíl Valeria a úderná čtveřice vybavená plamenomety, melta zbraněmi a granáty.

„Tenhle sektor byl  poměrně klidný. Tau se zde moc neprojevovali a radši se snažili udržet střed a jih města včetně přístupových cest. Teď, když jsme je zbavili podpory z orbity, je jejich zásobování o dost problémovější.“ Valerius využil volného času a začal mi na můj němý dotaz objasňovat současnou situaci.

„Asi před hodinou ale Tau podnikli poměrně prudký útok, který prorazil gardové síly a celkem nerušeně došel až sem. Tady jsme se s nimi potkali my.“ O výsledku střetnutí nemusel nic říkat – nynější přítomnost mluvila za vše.

Valerius mi připadal trochu jiný než ostatní „bratři“ kolem. Unavenější, s jakousi nezúčastněností v hlase. Zdálo se, že nová hodnost ho změnila víc než si připouštěl. Nemluvě o zážitku z parku. Chaos dokáže měnit i při letmějším dotyku. Navíc se tehdy muselo stát ještě něco jiného – jméno nepřítele vyslovoval jinak než ostatní. Jakoby bez skryté nenávisti, která je mariňákům vkládána do mozku během genetických úprav, které podstupují aby se z nich stalo to, co teď. Lidská hora srostlá se svým pancířem…

Než jsem se stačil na cokoliv jiného zeptat, zatvářil se Valerius nepřítomně a pak se otočil ke zbylým členům úderného oddílu. „Připravte se – třicet vteřin !“

„Zopakujte si patnáctý žalm pro zpevnění vůle během boje. Ve jménu našeho nejsvatějšího Císaře a z moci svaté inkvizice mně dané, žehnám vašim zbraním, ať přinesou zmar nepřátelům Impéria a zničí všechny kacíře, na které budou namířeny.“ Během krátkého proslovu, který jsem si dovolil, se na mne upřely zraky všech shromážděných. Všem v očích  problesklo světlo svatého odhodlání, jedinému Valeriovi však ještě něco dalšího. Budu si s ním muset později promluvit někde o samotě.

Zatím jsem vše vzal na vědomí, i skutečnost, že novopečený seržant převzal velení celé akce, i když bych to měl být podle práva já. Pro dobro Impéria a Císaře jsem ochoten obětovat cokoliv…

                                              ***

Vyběhli jsme během prvních salv dělostřelecké baráže, kterou spustili aby nás kryli. Mohl jsem si jen představovat jak obsluha horečně mění jeden náboj za druhým a posílá ho před nás.

První šli Valeriovi muži, za nimi já a ostatní. Mariňáci bleskurychle doběhli k prvnímu z vraků ležících na náměstí a zaujali nejvýhodnější palebné pozice. Proběhli jsme kolem nich a ukryli se za dalším z vraků. Nad námi rachotila palba imperiálních jednotek a druhá strana náměstí se zvolna přibližovala…

Náhle mne mezi oči  udeřila silná vlna psi energie. Šedí rytíři mě okamžitě popadli a odnesli k nejbližšímu úkrytu a zaujali obranné postavení. Ještě štěstí, že se k Šedým dostane jen velmi málo psykerů. Tohle by jim nejspíš vypálilo mozek. Mariňáci se okamžitě  ukryli za jedním z rozstřílených sousoší, které na náměstí byly rovnoměrně postaveny. Valerius se na mně podíval s nevyřčenou otázkou ve tváři. Silou vůle jsem zapnul vysílačku: „Něco…se…tam…děje…“

Na víc jsem se nezmohl. V dalším okamžiku mi totiž neovladatelné křeče roztřásly celé tělo. Pevně jsem zavřel víčka a skrz zaťaté zuby drtil jednu modlitbu k Císaři za druhou. Bolestí mi snad pulzoval celý mozek a před očima se mi proháněly šílené vize plné krve, hniloby a bolestného řevu mučených obětí…

Pak, stejně náhle jako přišel, záchvat odezněl. Zamrkal jsem abych dostal z očí ledový pot, který mi do nich natekl. Do stále zapnuté vysílačky i mužům kolem mě jsem vydal jednoduchý rozkaz: „Jdeme dál. A…připravte se na nejhorší. Teď už na nás nejspíš nečekají jenom Tau…“

Popadl jsem svou zbraň a rychle se rozběhl vpřed. Instinkt mi napověděl, že ostatní běží za mnou. Pak se to stalo…

Celá přední stěna budovy popraskala a vzápětí vybuchla ve smršti zdiva. V oblacích prachu ven vystoupil…on. V náhlém překvapení jsem prudce zabrzdil a zvedl zrak abych si ho prohlédl. Byl přes pět metrů vysoký, plný hnisajících vředů sněti vytékajících ze všech možných otvorů. Do těla se mu pomalu vsakovaly zbytky rozbitých těl Tau, z nichž většina ještě žila.

Zbylé jednotky na druhé straně náměstí zareagovaly rychlostí blesku a veškerá palba se okamžitě soustředila na něj. Smršť letících projektilů odtrhávala z jeho těla kusy masa ale on jen stál, široce rozkročen a řičel šíleným smíchem démonů. Pak pozvedl všechny své paže a zpoza jeho olbřímí postavy se vyrojily myriády strašných kreací na život.

Poručil jsem svou duši Císaři a začal střílet, zbytek oddílu se mnou. Začal jsem odříkávat další z mnoha litanií…