DVEŘE

  Sedím na větvi.

Sedím na větvi a je mi nedobře.

Myšlenky se na okamžik rozptylují. To byl přeci nějaký film? Jakubisko, Polívka? Nevím. Všechny duchaplné komedie  předních humoristů tohoto světa mi zplývají v šedé nejasno. Sedím na větvi a ani stádo rozchechtaných Chaplinů mě rozesmáti nedokáže.

Sedím na větvi.

A na konci.

Praštil jsem dveřmi s přesvědčením, že už nikdy nebudu potřebovat kliku a stejně jako většina podobných dveřozavíračů ted čekám, kdy mě to výzývavé a vzpupné na druhé straně zavolá neomluvně a nepokorně zpátky. No a já , naoko také neomluvně a nepokorně, přesto však v roli jednoznačně poraženého, vklouznu zpět do té zlaté, vypolstrované, ale navzdory všemu luxusu, pořád  jenom obyčejné klece.

Tak.

Praštil jsem dveřmi.

A udělám to znovu a znovu.

To tam za těmi dveřmi mačká, svírá, utiskuje, dusí... !

A tak jsem s nimi praštil. Poprvé, posté, potisícíčtvrté.  Dělat si čárky na kmen stromu, asi by to ten dřevěný ubožák dávno nepřežil.

Na rozdíl ode mne.

Já žiji.

 S pocitem křivdy, bezpráví a ublížení na těch nejcitlivějších orgánech mého těla.

No jasně.

To všechno´´TO´´, ´´ TO´´  tam  za těmi dveřmi!  Já kdybych jenom mohl. Ale ´´TO´´ mi to nedovolilo! ´´TO´´ je tím vino, že už to dál nevydržím, že už toho mám plné zuby, že mě to nebaví, že..... , že jsem nezamknul dveře!

Cože jsem nezamknul?

Dveře?

No ano. ´´TO´´  může za to, že jsem nezamknul dveře!

No to už je vrchol!

Sedím na větvi a nájednou nevím. Nevím proč jsem na větvi, ale pomalu tuším, proč jsem nezamknul. ´´TO´´ za to určitě nemůže.  Ten klíč je totiž (byl tam opravdu vždy?),  zastrčený na mé straně. Opravdu. Je tam a funguje. Starý, zrezavělý, železný,.......nepoužitý.

Vrátit se?

Nebo se nevrátit?

Zlost, stále více ředící se časem a přiznáním si své viny, se postupně proměnuje v strach. Strach! Vlastnost, která se tak ráda schovává za zodpovědnost, povinnost a plno jiných, námi používaných vlastností, sloužících k lepšímu ovládnutí.

Vrátit se?

Nebo se nevrátit?

´´Za osmdesát let tady nikdo ze žijících lidí nebude´´, proletí mi hlavou myšlenka jednoho z nežijících myslitelů. ´´No a já ještě dříve´´, odvážuji se tento skvost doplnit o své osobní poznání.

Čekat?

Znovu čekat na další opakování?

Už nesedím na větvi.

Zamykám nikdy nezamčené dveře a s klíčem v kapse odcházím.