Útěk

U cesty, na dohled od velké cihlové budovy, zběsile pobíhá černý kůň a upoutává pozornost staršího muže, svírajícího v ruce dopis. Ten zjišťuje, že kůň je lehce zraněný. Mine ho a pomalu schází z hlavní cesty směrem k srázu, tvořenému souborem pozvolna se svažujících skalních hradeb. Přistupuje blíž a opatrně nahlíží za okraj čtverhranné skály, tvořící přirozenou hranici mezi cestou nahoře a propastí dole…

Byl to jeden z těch podzimních dnů, které v sobě mají něco nevyslovitelného. Příroda signalizuje útlum, ale omamně čerstvý vítr spolu s krajinou svítící barvami občas probleskujících paprsků slunce, tvoří tajuplnou, skoro nadpozemskou atmosféru. Něco bylo ve vzduchu, cítil jsem, jakoby najednou věci šly samy od sebe a já byl jen klidným pozorovatelem všeho, schovaným v bezpečné ulitě. Byl to jeden z těch dnů, které vás přimějí vzpomínat, ale zároveň naplňují předzvěstí něčeho nového. Tehdy, u naší chaty, uprostřed šumění větru, jsem měl dojem, že nic není tak zlé jak vypadá a všechny negativní myšlenky jakoby byly tlumeny nádechem klidu a usmíření.

Toho dne mě čekala nejspíš poslední vyjížďka s Petrou. Už za den či dva odjížděla pryč, ani jsem nevěděl přesně – a ani ona – na jak dlouhou dobu. Dnes už musím něco podniknout, pomyslel jsem si. Vlastně jsem nechápal, proč se to nestalo už dávno. Ale právě ten dnešní den se zdál být tím pravým.

Stála tam, s klidným výrazem v hnědých očích a vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Ten pohled mi v tu chvíli připadal téměř neskutečný a já se stále víc propadal do snové nálady onoho dne. Opodál postával Venca, Petřin hnědák s vždy spokojeným výrazem, kterého už zvědavě okukoval náš Don. Když jsme po nějaké době klusali bok po boku - vnímal jsem už jen realitu nás dvou a všechno ostatní tak nějak samozřejmě plynulo okolo nás, kdesi venku, v momentálně nedůležitém světě. Jeli jsme cestou, kterou jsem neznal, a po chvíli nás obklopil les. Minuli jsme malé jezírko a za ním cosi, co připomínalo močál a soustavu drobných tůní.    

Náš rozhovor probíhal podobně jako kdykoliv jindy, ale nemohl jsem si nevšimnout určité změny. Skoro jakoby mi někdo našeptával inspiraci k tomu co říkat, naše obvyklá témata byla najednou obohacena o nové pohledy a souvislosti, zároveň jsem cítil odezvu z Petřiny strany. Ta chvíle musí dříve či později nastat, říkal jsem si. Viděl jsem, jak k tomu všechno postupně směřuje a současně prožíval radost z oněch okamžiků, které mohly už tak brzy znamenat velkou životní změnu.

Po nějaké době jsme náhle zastavili a Petra se na mě s mírným úsměvem dlouze zadívala. Teď..,  pomyslel jsem si, konečně nastal vhodný čas. Vychutnával jsem si ten okamžik, ačkoliv plný nervozity, a na chvíli se zadíval vzhůru na mohutné koruny všudypřítomných stromů, mezi nimiž občas prosvitlo slunce. Podíval jsem se zpět, když v tom můj zrak cosi upoutalo. Proti mně a Donovi stála obrovská ropucha. Nevěnoval jsem jí příliš pozornosti a chystal se začít mluvit, když mě opět něco přinutilo odvrátit pohled. Z nedalekého roští pomalým krokem přicházel ježek. Tohle je snad nějaká zvířecí sešlost, pomyslel jsem si. Don trochu zmateně otáčel hlavu tím směrem, ale jinak zůstával klidný. Vtom se ozval neidentifikovatelný svištivý zvuk a po chvilce se jako střela vyřítil zajíc. Zlomek vteřiny na nás koukal svýma lhostejnýma očima, pak se rychle podíval vlevo, vpravo a utíkal pryč. V tu chvíli můj zrak spočíval na Petře a Vencovi, který scénu pozoroval jen s mírnou zvědavostí. Vzápětí jsem si uvědomil, že letím vzduchem. Mého Dona musel zajíc, na rozdíl od Venci, maximálně vyděsit. Co víc, letěl jsem přímo do tůňky s mazlavým, a jak jsem záhy zjistil, velmi nevábně vonícím obsahem.

Dopad byl zčásti měkký, přesto jsem ucítil prudkou bolest v noze, a poté jsem na chvíli až po hlavu skončil pod mazlavou hladinou. Celkem rychle jsem se vlastními silami vydrápal ven abych vzápětí zjistil, že díky pochroumané noze nezvládnu plynulejší chůzi. V duchu jsem zuřil. Tak zvláštní den a mimořádná situace, jak to, že všechno mělo takhle nesmyslně a potupně skončit? Jak mohl Don takhle zareagovat na zajíce? Každopádně v tu chvíli veškerá povznesená atmosféra rázem zmizela, a jak jsem kulhal celý od zelenohnědé, bahnité, tlením zapáchající směsi, musel jsem působit natolik komicky a zoufale, že Petra na chvilku tiše vyprskla smíchy, ačkoliv se to ihned snažila zakrýt. Celá situace byla náhle úplně jiná – teď už šlo jen o jediné – dostat se zpátky na chatu a to, co jsem měl původně v plánu, bylo již prakticky neuskutečnitelné. Navíc, vyděšený Don po mém pádu chvíli zmateně pobíhal, a poté si to namířil kamsi do roští a slehla se po něm zem. Petra mi chvíli obětavě pomáhala s chůzí, což bylo poněkud nepříjemné vzhledem k odpudivé hmotě, ve které jsem byl vykoupán, a čemuž jsem se proto pokusem o odmítnutí pomoci snažil marně zabránit. Asi po pěti minutách nám bylo jasné, že takhle daleko nedojdeme, a zároveň se ukázalo, že jsme mnohem blíž chatě, než bychom čekali. Dohodli jsme se proto, že tu zůstanu a Petra dojede pro pomoc. Venca po mně vrhnul krátký spokojený pohled a společně s jezdkyní mizeli z dohledu. Po chvíli jsem osaměl. Zvedal se vítr a já měl dojem, že občas z dálky slyším zaběhnutého Dona. Hlavou mi probíhaly černé myšlenky.

„A našli tě pak brzo, tati?“

„Asi za půl hodiny, ale Petra tam už nebyla, jen poslala pozdravy a přání brzkého uzdravení. Sháněli ji rodiče, protože se rozhodli odjet raději už ten den místo zítřka. Tudíž byli rádi že se objevila a za pár hodin už všichni odcestovali.“

„A co Don?“

„Ten se mezitím uklidnil a sám doputoval domů. Takže nebýt toho, že se tehdy leknul toho zajíce a shodil mě, možná bych se vůbec nikdy neseznámil s tvojí báječnou maminkou, kterou jsem poprvé potkal ve vlaku, když jsem se později naštvaný vracel z chaty domů do města,“ řekl jsem se smíchem.

„Tak to je skvělý že se polekal, že jo?“

„Jasně, báječný.“

Míjeli jsme jezírko. Báječný, báječný.., znělo mi v hlavě. Zastavil jsem. Zmocnil se mě svíravý pocit.Všechno bylo najednou až příliš blízko. Jakoby se to celé snad událo před chvilkou, měl jsem dojem, že když se otočím, bude tam Petra na koni, se svým zvláštním úsměvem. Zavřel jsem oči a náhle mě přemohl nával emocí. Pocítil jsem marnost nad tím, že už nic nelze vrátit a z existence, kterou jsem zvolil, není úniková cesta zpět. Kdybych tehdy... V tu chvíli mi rázem všechno došlo. Pocity, které jsem zažíval během těch několika týdnů s Petrou, existovaly jen jedinkrát a naposledy v mém životě, a už nikdy se od té doby neopakovaly, ačkoliv jsem mnohokrát žil v iluzi, že ano. Až teď se ta iluze rozplynula a já pochopil, v jaké prázdnotě se už tolik let nacházím. Proč ne dřív, když ještě možná nebylo pozdě? Najednou jsem se cítil poražený, bez energie a jakéhokoliv zájmu o budoucnost. Vzpomněl jsem si, že mám dneska ještě zajít ke Karlovi, který prý pro mě má nějaké důležité překvapení, nejspíš konečně slavně zprovoznil svůj vysílač bezdrátového internetu. Vezmu Rivala – Donova potomka - aspoň se proběhne.

„Tati, co je ti?“

„Nic, jenom jsem se trochu zamyslel. Pojď, půjdeme už pomalu domů, musím se ještě stavit u Karla.“

Za chvíli jsem už byl na cestě. Poslední na co si vzpomínám je, jak se s Rivalem velkou rychlostí blížíme ke Karlovu domu. Pak už si nemůžu nic vybavit. Teď tu jsem ale s Petrou, jak je to možné, vážně nevím. Vůbec se nezměnila a rozumíme si ještě lépe než kdy dřív. Cítím naprostý klid a jistotu a vím, že je všechno v pořádku, ačkoliv rozumem tuším, že to není možné. Všechno je zvláštní – nepoznávám krajinu okolo, přestože na první pohled vypadá jako dřív, obloha má podivnou barvu, tráva je nějaká zelenější. Přesto se cítím jako doma, nic mi neschází, naopak, je mi výborně a konečně zase mluvím s Petrou. Co víc si můžu přát? Zrovna se chystáme vyjet si podél jezírka k místu, které tehdy málem překazilo naši lásku. Už se těším, je tak krásně - všude tolik světla, až oči přecházejí, krajina jakoby se v tom světle úplně celá ztrácela. Myslím, že nás čeká úžasné odpoledne. Jak postupujeme loukou, světlo je pořád silnější, až nás úplně zalévá. Slyším zvláštní šumění.

Starší muž neklidným zrakem nahlíží za skálu a jeho oči zkoumají rozlehlé prostranství kamenných údolíček, která se před ním rozprostřela. V jednu chvíli jeho pohled ustrne. Ve vzdálenosti asi dvaceti metrů vidí bezvládné tělo. Jak přistupuje blíž, zjišťuje, že ležící člověk si zřejmě při pádu rozbil hlavu o skálu. Proboha, to je přece... Dopis, nyní již nevědomky pomačkaný, rychle zasouvá do kapsy a vytahuje mobilní telefon. „Tady Karel Pospíchal, přijeďte rychle, ulice Severní jedna... ...ano, za mostem, zhruba půl kilometru, těsně u skal... asi pád z koně, hlavou na skálu...“

Procitl jsem v nemocniční posteli. Bolela mě hlava. Během několika sekund jsem si na všechno vzpomněl. Pád z koně a potom… byl to krásný sen. Po nějaké chvíli se otevřely dveře, vstoupil Karel. Prý měl pro mě dopis od Petry, a když jsem pořád nešel, vyrazil mi naproti a našel mě tam ležet. Včera prý Petra přijela, kvůli mně. A teď čeká na chodbě. To snad není možné, proběhlo mi hlavou, tak přece jen to nebylo tak vzdálené od skutečnosti. Zaplavila mě radost, taková jako už mnoho let ne, a s napětím jsem pozoroval dveře. Za chvíli vešla – vypadala nádherně, skoro jako v mém snu, jen o něco starší. Bylo to, jakoby se shledali dva lidé po dlouhém odloučení, kteří ale neodmyslitelně patří k sobě, a tak se nakonec zase našli. Vychutnával jsem si to, s uklidňujícím pocitem, že všechno dobře dopadlo a s radostným očekáváním, co asi přinese budoucnost. Nádherně jsme si povídali. Asi za půl hodiny mě přepadla únava a domluvili jsme se, že zítra přijde Petra zase. Za chvíli jsem upadl do radostného, klidného spánku.

Druhý den už jsem s napětím očekával Petřin příchod. Otevřely se dveře, byl to Karel.

„No tys nám dal! Jak ti je?“

„Dneska už o něco líp, a každou chvíli dorazí Petra, takže výborně.“

„Cože? Jaká Petra?“

„Podskalská přece, vždyť jste včera přišli spolu. Jsme domluveni, že se zase staví.“

„Včera? Vždyť ses probral až dneska, včera jsme spolu vůbec nemluvili.“

„Co? Děláš si srandu? Říkal jsi mi, že Petra psala a přijela kvůli mně. Pak jsi jí sem přivedl.“

„To.. fakt ne. Jo, mám dopis od Petry, ale.. pozdravuje tě a píše, že je už víc než deset let v Austrálii, provdala se tam. Asi se ti včera něco zdálo.“