Švestková tradice.

Mám rád všechna roční období. Každé má svoje kouzlo, ale ze všech nejvíc se vždycky těším na jaro. Určitě to cítíte stejně jako já nebo alespoň nějak podobně. Po takovém tom zimním klidu, až skoro mrtvu, najednou přichází doba mocného bujení, příroda je napnutá až k prasknutí, ponurá hnědá je pomalu, ale jistě vytlačována svěží zelenou, všude kolem je najednou spousta života a vysychají polní a lesní cesty.
A právě ty suché cesty mi dělají radost největší. Protože už se nemůžu sám před sebou na nic vymlouvat, protože zmizel poslední "důvod" proč nenazout sportovní obuv a trochu potrápit nohy a plíce někdy až skoro sebezničujícím během. Když nad tím teď tak přemýšlím, napadají mě dost zvláštní důvody, proč vlastně tak týrám svou tělesnou schránku. Třeba je to trochu povrchní, ale nejvíc mě do polí a do lesů vyhání představa léta a pláží, po kterých korzují mladá děvčata, zcela jistě nic netušící o mé existenci, jejichž oko však v žádném případě nesmí spočinout na pracně vybudované tukové zásobě, nalézající se na mém těle někde mezi spodními žebry a pánevní kostí. Vpředu.
Takže jsem jednoho dne vyhlédl z okna a neviděl vůbec nic na co bych se mohl vymluvit. A po pár minutách, už patřičně oblečen a obut, jsem se se svou pečlivě pěstovanou ješitností spouštěl volným během dolů po poli k lesu, abych se potom mohl proklínat a nadávat si do různého hospodářského zvířectva ve vražedném stoupání až ke vzdálenému lomu. Tam přichází plánovaná první pauza. Ovšem aktivní pauza. Kliky, dřepy, sedy lehy a podobné vylomeniny se nemalou měrou podepíšou na tom, že se druhý den budu hrabat z postele nejméně o sto let starší, bolavější a sám sebe nechápající. Avšak každý, kdo už okusil zátopkova chlebíčku, vám poradí jen jedno jediné. Vytrvej a nech´ se překvapit. A tak jsem se třikrát do týdne pouštěl do křížku se zakrnělými lýtkovými svaly a scvrklým obsahem plic, sám sebe naivně oblbující rčením, že co mne nezabije, to mne posílí. Ale co to? Že by to o té vytrvalosti nebylo jen takové blablabla? Po třech týdnech najednou s obrovským sebeuspokojením zjišťuji, že mne ten den nepředběhl ani jeden důchodce. A že se jich letos urodilo.
Najednou mám křídla a můžu se cestou za vysněnou postavou plavčíka z pobřežní hlídky mlčky přidat ke starci utužujícím si své tělo určitě ze zcela jiných, ušlechtilejších pohnutek než já. Přidal jsem se k němu plánovaně, jelikož dělal pauzu tam, co já a také ji vyplňoval podobnými kousky. Absolvovali jsme spolu mlčky asi tři běžecké seance, když ten úctyhodný kmet při zastávce u lomu najednou místo protahování opotřebeného těla zčista jasna promluvil. "Já už to musím sakra někomu říct, nebo se z toho zblázním. Jmenuju se Matějíček. Ludvík Matějíček", a podal mi ruku. Když jsem se mu taky představil, pokračoval: "Nikdo mi ale už přes padesát let neřekne jinak než Ludva Slíva, stejně jako mýmu tatovi a jeho tatovi. To proto, že se v naší rodině dědí z generace na generaci švestkový sad. Obrovský sad. Přes stopadesát stromů. Můj pradědek ho prý dostal od císařepána za věrné služby a od té doby o něj pečujou Matějíčkové. Ten sad je náš život. Tolik péče a lásky, co už jsme mu věnovali. Tata mě naučil chovat se k tomu dřevu s úctou, protože prý máme jen malou zásluhu na tom, že ty stromy vyrostou do takový síly. Je to prostě dar přírody a celá naše rodina s ním jako s darem zacházela. Může to třeba vypadat divně, ale už léta letoucí si na zdraví připíjíme naší slivovicí, moc dobrou, máme i dvacetiletou, a pijeme i vodu ze studny, kterou otec před druhou válkou vykopal uprostřed sadu. Vlastně z tý vody i vaříme a myjeme se v ní. A taky švestkový povidla, sušený švestky, v mražáku máme hory švestek na koláče a do knedlíků, dokonce i maso uzený na švestkovým dřevě. A příroda nám všecku tu lásku vrací. Děda zemřel ve dvaadevadesáti a můj tata ještě žije. Jemu je třiadevadesát a mě sedmdesátdva. Oba v plný síle. Jo a dědek je dokonce pochovaný v rakvi z našeho vlastního švestkovýho dřeva. Jak už jsem řekl, ty švestky jsou náš život."
Na chvilku se odmlčel, stál tam jak socha mírně truchlícího boha, koukal do země a občas jemně zavrtěl hlavou, jako by snad už ani nechtěl pokračovat dál. Využil jsem té krátké starcovy odmlky a lehce protáhl jarním chladem stydnoucí tělo. Moje aktivita po chvilce vytrhla Ludvu Slívu ze zamyšlení a taky si dal pár dřepů.
Potom se postavil a s rukama složenýma na prsou sledoval zapadající slunce. "No, synku, připozdívá se, pomalu půjdeme a já to dopovím. Ano?" Přikývl jsem na tu celkem zbytečnou otázku a vyrazili jsme společně volnou chůzí podél lomu zpět k domovům. "Tak já jsem ten sad před šesti lety předal svýmu synovi. Taky je to Ludva", zasmál se. "Jenže jemu ten krásný kus země asi nikdy nepřirostl k srdci, protože se ho vloni rozhodl prodat. Snažil jsem se mu to rozmluvit, pořád jsem mu připomínal sílu té tradice, ale on že má nějaké finanční problémy, že vlastně ani nemá čas na práci v sadě, i když mu tam samozřejmě pomáhala celá rodina, i obě moje dcery. Tak jsem se ho zeptal, kolik vlastně potřebuje. No, nebylo to málo, ale představa toho, že po našem sadě bude chodit někdo jiný a kdovíjak by to s ním nakonec dopadlo, mě vedla k tomu, že jsem mu ty peníze dal. Ano dal, ale pod podmínkou, že ty švestky zůstanou Matějíčkům. Tak se to všechno trochu uklidnilo, ale před měsícem mi chlapi v hospodě povídali, že náš mladej zase prodává sad. Co ti mám synku povídat, málem to byla moje smrt. Bylo mi jasný, že když za ním půjdu, tak ze mně akorát vycucne nějaký peníze a za čas se to může opakovat. Tak jsem si zaplatil advokáta a ten náš sad od svého syna minulý týden koupil. On ani neví, komu ho prodal. Stálo mě to dost peněz, ale přece si je nevezmu do hrobu. No a teď jsem strašně rád, že ta tradice může pokračovat a zároveň mě trápí to zklamání. Že se takhle někdy zachová krev mé krve mě nenapadlo ani v těch nejhorších myšlenkách. Tata se to nesmí dozvědět, to by byl jeho lístek na krchov. A celý týden přemýšlím, jak to celé vypovědět manželce. Nadávat určitě nebude, je to zlatá ženská, spíš si o mě bude myslet, že jsem kapitální osel. Teď se mi alespoň trochu ulevilo, když jsem se z toho vypovídal. Tak co si o tom synku myslíš?"
Já mu ale nedokázal odpovědět. Nemohl jsem stále nalézt ta správná slova, kterými bych co nejlépe popsal tu posvátnou úctu k moudrosti stáří, tu nezničitelnou touhu po pokračování rodových tradic. Nemohl jsem se vyslovit z obdivu velikosti toho malého človíčka. Jeho velikost spočívala hlavně ve víře. Celá jeho rodina věřila tomu kousku půdy osázenému ovocnými stromy. Věřila, že to co zemi dají, se jim mnohonásobně vrátí. A příroda jim to všem opravdu vracela i s úroky. Asi si nikdy nedovedu představit, kolik tvrdé práce je zapotřebí k péči o takový sad. Vím jen, že bych toho nebyl schopen.
Tak jsem v té neschopnosti najít tu nejlepší odpověď na jeho otázku řekl obyčejné: "Dobře jste udělal." "Děkuju synku, to mi docela stačí. Tak se zas trochu proběhnem. Ne?" Ani nečekal na moji odpověď a vyběhl svým obvyklým tempem.
Doběhli jsme až na rozcestí, kde se naše cesty k domovům rozcházejí a já čekal alespoň nějaké rozloučení. On ale jenom zvedl ruku, zvolal "zdar" a aniž by se ohlédl pokračoval v běhu, až zmizel za nedalekou mezí. A to bylo naposledy co jsem ho viděl.
Já chodím běhat dál. Dvakrát jsem dokonce vyběhl o hodinu dřív a u lomu čekal skoro dvě hodiny, ale Ludva Slíva nikde. Vrtalo mi to hlavou, ale jenom chvíli. Je nad slunce jasné, že se věnuje tomu, čemu obětoval svůj dosavadní život. Dovedu si ho představit, jak chodí mezi svými stromy a s láskou o ně pečuje. Je to šťastný člověk, protože si dokázal vytvořit ráj na zemi.
A mě nezbývá nic jiného, než závidět. Anebo si udělat svůj vlastní ráj. Nakonec, proč ne?

---