Zpověď opilého šaška

ZPOVĚĎ OPILÉHO ŠAŠKA

            „Víš, když jsem se vzbudil, řek´ jsem si – co to…., a jo, .., nový den…. Tak zas nic….! Další zbytečně dlouhé ráno.“ Jeho šaty byly pestře kostkované, trošku odřené, ale stále vypadaly celkem k světu. „Snad to přežiju, jo, jasně, že jo. Ještě zítřek, pozítřek, popozítřek, popopozítřek a ještě několik popopopopopo…. Ale furt je tady přece nějaká naděje, že…. A lidi se tak připitoměle smějou! V noci ho často slýchávám..“ Přerušil své vyprávění, aby se mohl dlouze napít levného pití.

            Kolikrát je se mnou Ten… však víš, kdo, taky ho znáš a nebo možná ne.. Na tom vlastně ne.., nez.., nezzáleží..“ Na nějakou dobu se odmlčel a díval se do prázdna. Tiše jsme seděli a pili. Na chvíli jsem si myslel, že už má dost. Začal jsem přemýšlet, jak ho asi dostanu domů. Nevím, kde bydlí, jak se jmenuje a měl jsem také problém se svou tělesnou schránkou. Přesto mi nebyl lhostejný….

            Když jsem tak přemýšlel, jak se asi dostaneme do svých postelí, znovu promluvil: „Víš, přijdu tam a pronesu jenom blbé ahoj a všichni už začínají prskat smíchy. Ne, nestěžuju si, ani se nelituju. Musí to být. Ale.. ani netušíš, jak zábava bolí…. Proto někdy po nocích piju… Nejsem sám, je se mnou Ten….“ Na slůvku „Ten“ mu selhal hlas a jeho oči vypadaly jako rozbitý dětský hrneček.

            „Ovšem jsou lidi, kteří jsou hodně smutní a zranitelní. Jejich smích mě nezraňuje. Jsou to krásné symfonie! Plné upřímných barev, s nádherným průzračným motivem. Už jsem dlouho neslyšel tu nádheru. Víš, lidem chybí úsměv, asi něco postrádají, tak jako postrádám něco já.. Chybí mi pravé nefalšované melodie. Nemysli si, že mám rád jenom ten jejich smysl pro zvonivost, zvukohru, mám je tak nějak… vážím si jich.“ Sklopil svůj pohled do piva a trošku nervózně a nemotorně si začal hrát s jedním z těch laciných zapalovačů. Jeho tvář mne uklidňovala. Ještě před pár minutami jsem si lámal hlavu nad svým životem; jak přežít další měsíc se všemi dluhy a  účty, splíny a horečkou. Při pohledu na něj jsem zapomněl na všechny ty nepodstatné trable..

            „Vidíš, Ten tady sedí s náma. Vidíš ho? Ále, co to plácám. Ještě jsi nic neřek´ a…“

„Vidím ho,“ skočil jsem mu do věty a poprvé tak za večer promluvil. „Má dlouhý černý kabát. Sedí mezi Vámi a mnou.“ Dlouze se na mě díval, až jsem malinko znervózněl.

„Ty se ho nebojíš. Zvláštní.. Já… když jsme někdy spolu sami, Ten není tak přívětivý jako tady. Kráčí z místa na místo, dělá při tom takový rámus! Pak se začne valit proud tisíce slov, přívalová vlna mě přitlačí až do kouta.. Výčitka za výčitkou.. začne zuřivě lítat po bytě, házet po mě provaz, dokořán otvírat okna.. Popouzet mě, pobízet a do toho všeho se ještě cynicky směje a strašlivě ječí!“

Na rozvrzané hospodské židli se schoulil do klubíčka, jakoby se mu vše, co mi právě řekl, dělo. Pak už jen téměř šeptal. „Před usnutím vidím všechny ty tváře, slyším jejich smích a závidím jim. Šašek všechny rozesměje, ale kdo rozesměje šaška?“

Pak už jen mlčel. Seděl, držel se sklenice a mlčel. Chtěl jsem něco dělat. Něco mu povědět nebo snad vyprávět, u stolu jsme však nebyli sami. V naší blízkosti se zubil Ten. Nehnuv se z místa se mi vítězně vysmál do očí.

Další podrobnosti vynechám, nejsou důležité. Jen možná toto. Než nastoupil do tramvaje číslo 7, podíval se mi do očí a pomalu řekl: „Víš, jsi tichý hodný chlapec, co zbytečně neřeže do hnisajících ran.“ Výslovnost mu už ke konci dělala veliké problémy. S prosebným výrazem opilého obličeje mne ještě poprosil: „Zahrej mi ještě naposled svůj koncert….“ (Při posledních slovech málem upadnul.) Rozezvučel jsem tedy svůj hlas – tiše a krátce jsem se začal smát.

Poté ho Ten drživ v podpaždí odvlekl do tramvaje, která se v mžiku rozjela po svých pevných kolejích, aby rozvezla opilce a zbloudilce do svých stanic…