Procházka

   Kráčela pomalu lipovou alejí, na ušlapanou cestu usedalo seschlé listí. Zabořila bradu do černého roláku, ruce schovala v kapsách, jen kožené vodítko se jí houpalo u stehna. Občas se rozhédla a zapískala na psa, který se v euforii proháněl po louce. Kdykoli ji uslyšel vypálil jak smyslů zabvený,skákal do výšky, hlasitě štěkal, dokud znovu nevystřelil napřed.

  Minuli společně zahrádkářskou kolonii, důvěrněji známou pod názvem Šmoulov. U poslední chaty zahlédla idylickou rodinku, sedící u ohně. Hlasitě si zpívali, opékali špekáčky, děti švitořily, honily se po zahradě, vyhazovaly barevné listí do vzduchu, křičeliy po sobě a smály se.

   Prošla kolem nich, aniž by ji zaznamenali. Pes se na chvíli zarazil a horečnatě očichával plot, pak zvedl pravou nohu, označkoval drn zežloutlé trávy a rozběhl se naproti paničce, která mu mezitím zmizela v křovisly zarostlé zatáčce.

   "Barte! Barte ke mně!" Uslintané psisko se jí vděčně třelo u nohou. "K noze!" zahleděla se k lesu, jako by tam zahlédla postavu. Moc dobře si byla vědoma faktu, že pes musí být v lese na vodítku, ale na druhou stranu, vidět Barta šťastně pobíhat po louce, bylo silnější než pravidla. Nezapomínala, že spíš vzbuzuje strach, respektovala to. Lidem se pittbulové dostali do podvědomí jako agresivní zvířata, útočící na ostatní psi, lidi nebo nedej bože děti! Ale málokdo si uvědomí, že je z nich vycvičili lidé, nikdo jiný.

   Když Barta dostala k narozeninám od bývalého přítele, musela pochopit, že to není plyšák na mazlení, že mu vždycky musí ona dokazovat, kdo je komu pánem. Čtyři roky se ztratily jako pára nad hrncem a ona zůstala s Bartem sama. Po Radkovi se slehla zem. Jednoho dne se vrátila domů a marně na něj čekala. Původně si myslela, že někde skončil v hospodě. Dny kolem ní bezcitně proplouvaly, nože se jí zabodávaly do žaludku při každém zazvonění telefonu. Za týden nahlásila policii, že ho pohřešuje nejen ona, ale i celá rodina. nikomu nic neřekl, nikdo ho neviděl.

   Po několika měsících přišla policie hned s několika variantami. Možná že utekl z republiky, pravděpodobné je i že se mu něco stalo... Příslušník tehdy hovořil kovovým hlasem, až ho musela vyhodit. Pátrala na vlastní pěst, zkoušela inzeráty, chodila s bartem po okolí a hledala jakoukoli stopu. Zbavit se té věčné nejistoty! Kolikrát si přála, aby našli jeho mrtvolu aona ho konečně mohla oplakávat a pohřbít.

   Čas ji vyčerpal a zahladil bolest, odstěhovala se a zkoušela začít znovu. Nová práce, nový byt, nový kolektiv, noví pánové na obzoru. Vzpomínky na Radka slábly, jako by je překryla lehkým závojem. Jen v noci se jí vkrádal do snů, šeptal jí uklidňující slůvka, vískal jí ve vlasech. Budila se uprostřed prázdného bytu a mrtvolného ticha, běhala po bytě, cítila, že tam byl s ní. Jen si odskočil, určitě se hned vrátí! On by přece neodešel, aniž by se s ní nerozloučil!

   Zdálo se jí to jako věčnost, kdy tu byla naposledy, šlapala lesní cestou na skalku, která tam stála odjakživa a jako malí si tu s Radkem a ostatními hráli. Později se tam tajně scházeli, objímali se a nesměle vraceli jeden druhému polibky. Samozřejmě, bylo to první místo, které s Bartem tehdy prošla. Nic. Vůbec nic. Ani větvička nalomená.

   Posadila se na mechem potažený kámen a hodila Bartovi seschlý kořen od stromu. Opřela se dlaněmi a zaklonila hlavu. Obloha jen slabě prosvítala hustými větvemi. Blížil se večer...