Cupy dupy z houštiny, letí jelen z mejtiny...

Cupy dupy z houštiny,

letí jelen z mejtiny.

A na jelínku, kromě pár klíšťat zakousnutých pod srstí, nesedí vůbec nikdo, natožpak podkasaná lesní panna. Zato těsně za statným šesterákem se řítí tryskem jakýsi puboš na bílé arabské klisně. Poslední keře, průskok trnitými šípky a hložím, seskok s meze a louka.

Nezřízený pokřik a halekání pětice dalších rozdováděných jezdců se nese snad celým národním parkem. Štvané zvíře velikosti krávy začíná po louce kroužit ve stále se zmenšujících kruzích. Nekovaná kopýtka kloužou po vlhké trávě. Paroží hrdě vztyčené.

Shagya arabka se sama po zaměření navádí na cíl před sebou. Pospolu s jezdcem zalehlým v její rozevláté hřívě splývají v jedno tělo. Kdo nepoznal ten úžasný pocit letět tryskem cestou necestou, skákat přes vyvrácené stromy, a mezi ušima svého koně sledovat jako stíhač v zaměřovači štvanou kořist zoufale pádící o život několik málo desítek metrů před sebou, nikdy nepochopí tu rozkoš lovce pronásledujícího svou kořist.

Nové podkůvky poskytují jejím štíhlým hbitým nohám pevnou oporu v zatáčkách. Paroží klesá níž a níž. Není úniku. Jelen se pojednou a zcela nečekaně staví proti pronásledovateli. Ostatní čtvero jezdců shlíží s meze dolů na louku. Jezdec rozvášněný štvanicí nemá žádnou zbraň. Zoufalý jelen sklání své paroží, připraven k rozběhu a smrtícímu úderu. Karta se obrací.

Lenka tuhne na místě. Zadní nohy doširoka roztažené v podřepu a připravené k odrazu směr stranou, jen dosud neví na kterou.  Přední napjaté.

Vpřed!

Levou přední zvysoka nakračuje, jako v jízdárně při vysokém klusu.

Napjatá jako tětiva luku, ve střehu znehybněla.

Třese se po celém těle, jako paže střelce, který podcenil sílu napjatého luku.

Ruka na otěžích však zůstává pevná a nehybná.

Hruď obepnutá dlouhýma nohama v přiléhavých černých džínách, se prudce zdvíhá.

Nozdry rozšířené strachem, vzrušením i předchozí dlouhou štvanicí, při které vyplašili stádo jelenů.

V říjnovém chladnu se sráží u nozder bílé obláčky vydechované páry.

Jdi!

Lenka doposud vždycky poslechla svého jezdce. Svým způsobem ho miluje. Bývala to taková plašanka, která se ráda schovává za jiné klisny ve stádu. Bílá princezna s pohádkově černýma očima. Koník jako panenka, které třináctileté holčiny tak rády rozčesávaly hřívu i ocas. Snad proto si jí vybral a oblíbil. Krásně se doplňovali navzájem.

Půl vteřiny před tím, než jelen vyráží k rozběhu, vyskakuje vpřed vzepjatá klisna, skrz naskrz promáčená potem. Necouvla. Poslechnutím svého jezdce jim nejspíš oběma zachránila život. Jelen se v rozběhu leká, jezdec vede klisnu tak, aby včas uskočila do strany před ostrými hroty skloněného paroží. Míjejí se těsně. Obcházejí se v kruhu. Klisna s jezdcem se stavějí výhrůžně na zadní a rozbíhají se vpřed. Jeho rozhodnost jí dodala odvahu. Ticho prořezává výkřik. Ostatní jezdci se teprve teď vrhají dolů s meze. Jelen se dává na útěk před přesilou a mizí ve stínu lesa.

Vy dobytkové, to se dělá, takhle plašit zvěř?