Tři písně války

...válka je nepřítelem všech. Je silným nástrojem mocných. A je temná a černá.

Byl květen, třistačtyřicátýsedmý rok nového letopočtu, když naší Říši znovu roztřáslo dunění válečné. Barbarské kmeny válečníků, pozvedly svůj černý prapor a opět po sto letech dostaly zálusk na území Říše. Nad ležením třináctého oddílu kopiníků se snášel soumrak. Mezi muži vládla stísněná nálada. Zítra se střetnou s nepřítelem. Barbaři postupovali rychle a za sebou nechávali jen spáleniště. Toto byla již třináctá armáda, kterou Říše sestavila proti barbarskému nájezdu. Dvanáct armád před nimi neuspělo a zemřelo. Dvanáckrát vyhrál černý prapor barbarů nad bílým praporem Říše.

Co bude tentokrát. Smrt, nebo život. Tma, nebo Světlo. S těmito myšlenkami usínal nejmladší kopiník, šestnáctiletý Kirlberg z blízké vesnice.

"Třinácka je nešťastné číslo. Zemřete." zvučel temný hlas v Kirlbergově hlavě.

Kirlberg se probudil. Všichni okolo ještě spali. Všude bylo ticho. Jen vítr kvílel: "Zemřete, zemřete." "Mám zůstat nebo prchnout", ozval se strach v Kirlbergově mozku, "Hrdina se přece nebojí větru. Byl to jenom vítr?" Kirlbergovi stekl po tváři pramínek ledového potu. Cítil nepřítele. Cítil nepřítele, který si nebere zajatce. Kirlberg zalapal po dechu. Najednou věděl, že je pozdě. Otočil se a utíkal. Utíkal domů.

O několik málo minut se na západě objevil první sluneční paprsek. Za Kirlbergovýmy zády se ozval ryk, při kterém tuhla krev v žilách. Poté se za ním ozval dusot kopyt, a pak to přišlo. Přišla smrt.


Armáda barbarů postoupila až ke Kirlbergově vesnici. Touto vesnicí prošli barbaři stejně jako všemi předchozími. Muže zabily, vesnici zapálili a ženy znásilnili. A nakonec zde zbyla černá pláň. Krásná černá louka na níž kvetl černý popel. Krásná černá louka nad níž vlál černý prapor. Blížil se zánik říše. Jediné živé co po barbarech zůstávalo byli znásilněné ženy.


V popelu vesnice se pohnul ohořelý trám a vylezl stařík. Jen zázrakem přežil nájezd na vesnici. Stařík spatřil spálenou vesnici, pár bědujících žen a z očí se mu vyronily slzy. Zde už nebylo jeho místo. Tohle můžou udělat jen barbaři. Stařík se vydal na cestu. Na cestu na sever. O několik set metrů dál uviděl na zemi tělo chlapce s kopím v zádech. Ten chlapec byl jeho vnuk Kirlberg. Ve staříkovi se náhle vzedmul obrovský cit k nepříteli. Tím citem byla nenávist. Stařík tušil pravdu. Blížil se konec Říše.

Nastal úsvit temna...

---