Zastavit čas

Starý Prouza nastoupil do vozu a podíval se na hodinky. Pokaždé, když na ně takhle kouknul, se polekal, že nejdou. Ten okamžik, než se vteřinová ručička rozhoupala ke skoku na další čárku ciferníku, mu pokaždé připadal nekonečně dlouhý. Vždycky ho napadlo, že se porouchaly, nebo že se vteřinovka ulejvá, protože ji zrovna nikdo nehlídá. Než zaznamenal znovu její pohyb, míval pocit, jako by se mu zastavilo srdce. Jako by se na vteřinu zastavil čas. Na moment ho zamrazilo, kolik tou vteřinou ztrácí času. Co všechno by mohl místo toho čekání stihnout; zahořela v něm chvilková nedočkavost. Co říct, co udělat, kam dojít? Do jak dávné minulosti se vrátit ve vzpomínkách, ochladla nedočkavost , když si Prouza uvědomil skutečný stav věcí.

Krátká vteřina 

"Co vás přivádí, mladý muži?" zeptal se ho jedno dávné odpoledne hodinář zaběhnutou frází, kterou oslovoval zákazníky.

"Přišel jsem za vaší dcerou."

"Jo tak!" tvářil se hodinář dál, jako by ho nepoznal. "Ta je v oddělení elektrických hodin."

"Elektrických...? Myslel jsem, že tu máte jen samé dokonalé mechanické strojky."

"Pochopil?" postavil proti němu hodinář dalsí otázku. Zeptal se jedním slovem. Tak stručně, jako by Prouza za víc slov ani nestál.

"Ale vy přece neprodáváte žádné elektrické hodiny," znejistěl Prouza.

"Zatím," doplnil ho hodinář. "A zatím taky nenabízím dceru," dodal s pocitem vítězství nad nechápajícím. "Co vlastně umíte?"

Zaslechla, že se o ní mluví a přitančila z dílny za závěsem.

"Umím zastavit čas."

"Tak to jste tady špatně, mladý muži. Rozhlédněte se laskavě kolem sebe. Celý život se snažím o opak."

Jako obvykle měl pravdu. Ze všech stran se ozývalo tikání, někde se pohupovalo kyvadlo a ručičky na všech cifernících byly stejně rozpažené. Jako na Spartakiádě, napadlo Prouzu.

"Další přání?" snažil se uvést hodinář Prouzu do rozpaků.

"Můžete mi, prosím, vyměnit pásek na těchhle hodinkách?" rozepnul Prouza přezku a podával je přes pult.

"A chceš tam dát ten, co`s tu nechal předvčírem, nebo snad máš peníze na nový?" zeptal se hodinář provokativně, nicméně odešel s hodinkami za závěs, takže se Prouza s dívkou stačili obejmout. Jen krátce, ale byla to jejich vteřina. Jedna z těch důležitých vteřin v životě. Nehlídali, jak dlouho trvá vyjmout stěžejky, navléknou je do oušek jiného pásku a zacvaknout zpět. Hodinář taky příliš nespěchal. Čas se zastavil. A pak, že nic neumím, pomyslel si Prouza. Zvuk odsouvající se židle jejich vteřinu ukončil. Hodiny po stěnách se znovu roztikaly a kyvadla se rozhoupala do původního rytmu.

"Bylo by na co koukat, i kdybys tu nebyla," pokusil se ji Prouza zároveň poškádlit, i jí polichotit, když tu za ní byl poprvé. "Jen nikde nevidím kukačku."

"Tu má táta jen jednu, vzácnou. Není na prodej. Asi ani nechce, aby na ni lidi moc koukali."

Hodinářství zavíralo v šest a Kukačka přestala chodit domů stejnou cestou, jako hodinář. Ta Její trvala o něco déle a před dveře bytu pravidelně přijížděla až posledním výtahem.

"Ty nevíš, kolik je hodin?" zaslechla občas výčitku.

"V krámě plno, a ty moje se zase zastavily," měla už připravnou výmluvu.

Dlouhá vteřina 

Prouza znovu zaostřil na vteřinovou ručičku. Ještě se nepohnula. Je možné, že stále ještě neuplynula ani jediná vteřina, nebo je něco špatně? Míval už i lepší hodinky, ale zapoměl je na stole, když - kolik už je to let - ve spěchu odešel z bytu. Vzal si jen pár věcí a už se tam nikdy nevrátil. Na hodinky tenkrát nevzpoměl. Tyhle poslední, co má teď - zarazil se, jsou-li opravdu poslední, nebo budou-li po nich ještě nějaké další - našel už před několika roky někde u popelnice, v krabici s všelijakým harampádím, co se už zřejmě nikomu nehodilo. Pozůstalost? Připnul je tenkrát na ruku a od té chvíle si začal připadat, jako jiný člověk. Jako by byl náhle o hodně bohatší. Jako by ho tahleta - spíš ozdoba než pomůcka, značící sepětí s časem - zase zařadila zpátky mezi ostatní lidi. A taky mu připoměly Hodináře a čas ještě před... Začátkem světa. Zato teď měl pocit, jako by se ocitl na jeho konci. Svět za okny tramvaje mu začal připomínat jeho línou vteřinovku. Nemohla to snad zavinit? Hromady železa a gumy utvořily sevřenou formaci, která působila dojmem nepohnutelnosti. Je to snad začátek velkého krachu?

Ranní dopravní zácpa vůbec naplňovala Prouzu zcela odlišným pocitem, než většinu ostatních cestujících. Nezneklidňovala ho obava, že mu něco utíká. Naopak. Uklidňovala ho skutečnost, že je vnějšími okolnostmi donucen čekat, a že není v jeho silách na tom něco změnit. Že najednou není sám, kdo je vzniklou situací postižen. Nebyl náhle jediný, kdo se každou chvíli díval na hodinky; někteří je dokonce nervózně natahovali, aby měli čím zaměstnat ruce.

Jeho hodinky také běžely, pokud je natáhl. O tom se ujistil hned, tenkrát u té popelnice. Brzy ale také zjistil, že je potřeba je natahovat každé čtyři hodiny. Vyžadovaly pravidelnou péči. Skoro, jako domácí zvíře. Stejně chtěl vždycky mít psa, jenže ten prý musí každý den jíst. To se Prouzovi v poslední době tak pravidelně nedařilo. Místo jídla natahovat pérko. A venčit nepotřebují. Vždycky se dá najít smysl života a aspoň na vteřinu uvěřit, že je to ten pravý. Málem by těm hodinkám dal i jméno, ale nepřišel na to, jaké by mělo být. A v noci je nechával spát. Přes veškerou péči se občas zastavily i ve dne. Musel je pak natáhnout a nařídit podle pouličních hodin.

"Nepřeřizuj ty hodiny dozadu," vzpoměl si přitom občas na rady starého hodináře. "Strhneš jim..."

Prouza tehdy neposlouchal, co jim strhne. Nerozuměl, co by se jim mohlo stát a popravdě tomu ani moc nevěřil. Snad je to nějaka hodinářská latina, nebo má ta věta spíš skrytý význam. Teď, když měl konečně hodinky, které byly opravdu jen jeho ne proto, že by mu je někdo daroval, ale proto, že už o ně nikdo jiný nestál, mohl si s nimi konečně dělat, co chtěl. Večer je nechal usnout a ráno je pak stačilo posunout o několik hodin zpátky, aby se znovu staly nositelem času. Poslušným psem, který jeho, Prouzu provázel a měřil trvání prázdných dní. Pokud hodinky vnoci spí, napadlo ho jednou, když je ráno budil, on po tu dobu možná nestárne. Když je pak přeřizoval proti času, připadalo mu, že teď dokonce mládne. Cítil se to ráno tak. Kolikrát by musel přetočit, aby se vrátil v čase před okamžik, který by chtěl ze svého života vymazat? Kolik otáček hodinové a kolik minutové ručičky? Kolikrát by se ty dvě střetnuly? Jen vteřinovka při přetáčení stála zatvrzele na místě, jako by váhala, koho poslechnout.

"Drobné si nech!" křikl to ráno kamsi šikmo vzhůru.

Rána jsou krásná.

Vzdálená vteřina 

Tramvaj stála na semaforu před mostem. Přimhouřené oči dovolily Prouzovi nechat si ještě chvíli zdát siluetu Kukačky za výlohou. Ovoce-Zelenina, probralo ho ze snění. Jiný krám, jiní lidé, jiná doba. Na tak dlouho neumí nikdo, ani on, zastavit čas. Znovu se podíval na hodinky. Pak zaklepal prstem na sklíčko. Vteřinovka se poslušně rozeběhla a ukončila tak další z Prouzových vzdálených vteřin života. Tramvaj se rozjela. Lidem se vrátila řeč a pohyb, provázející jejich nepostradatelný spěch. Každá vteřina je drahá. Kolik bude ještě v životě těch jeho?