Rozhovor

„…všiml jste si, že už přiletěli havrani, otče?“
„Nikoli, synu, to už spoustu let nevnímám. Odletům a příletům tažných ptáků už spoustu let nevěnuji pozornost, kterou to jistě zaslouží.“
„Vždy, když si všimnu, že jsou tady, vím, že podzim ustupuje a bude zima. Je to tak každý rok a každý rok havrani vědí, kdy přiletět. Každý rok to sleduji, aspoň každý rok od doby, kdy jsem začal vnímat. Ti velcí černí ptáci mě neomylně přesvědčí o změně ročního období. Je to pro ně charakteristické. A na jaře jsou to zase vlaštovky, které dají přírodě najevo, že je čas na teplo a jarní barvy.“
„Jsou věci, milý synu, které se vymykají lidskému chápání. Jak vlaštovky a havrani zjistí, že mají přiletět? Bůh to mohl zařídit i jinak…“
„Bůh nedokáže ovlivnit všechno, padre.“
„To netvrdím. Ale když se někde rozhodovalo o změnách ročních období, Bůh jistě věděl, jak to zařídit, aby dal najevo svým ovečkám, kdy je třeba zasít a kdy je třeba začít se střádáním zásob na zimu.“
„No, tak v tomto ohledu to zařídil dokonale. Škoda jen, že nedokázal jiné věci.“
„To je pouze otázka naší víry, synu. My nevíme proč se Bůh rozhoduje tak, jak se rozhoduje. Můžeme pouze věřit, že to má nějaký smysl. Že Bůh ví co dělá. Když se budeme řídit jeho radami a dokážeme nesejít z cesty víry, dojdeme vykoupení.“
„Vy tomu všemu věříte? Za celou tu dobu, co děláte tohle řemeslo tomu věříte? Nikdy jste nezapochyboval?“
„A ty pochybuješ?“
„Jestli pochybuji? A neměl bych snad? Nikdy jsem v Něj nevěřil!“
„To je možná chyba, synu. Ale nijak velká, dá se napravit.“
„Ne, otče. Na to už je pozdě. Navíc se domnívám, že víru, jako takovou se nemůžu jen tak naučit.“
„Svatá pravda. Věc víry buďto máš, nebo nemáš. Buď věříš, nebo nevěříš. A jsi to ty sám, kdo to musí vědět. Nemůžeš obelhat sebe sama. Nemůžeš si lhát, že máš víru, když někde v hloubi své ztracené duše víš, že v tobě není. Ale včasné pokání a uvědomění si svých hříchů je jednou z cest jak víru nalézt.“
„Je to problém, že? Asi se často nesetkáte s ateistou, který chce mluvit s knězem.“
„To je pravda, synu. Ale mýlil by se ten, kdo by si myslel, že naše motlitby jsou určeny jen našim ovečkám. Do svých motliteb rád zahrnuji mnohé, kteří nejdou cestou Boží. Nikde není psáno, že jen člověk s vírou může konat dobro. Rád své modlitby k našemu Pánu věnuji každému dobrému člověku.“
„V tom případě byste možná neměl plýtvat svými motlitbami na mě.“
„Pokud čekáš vykoupení, to už ti Pán poskytnout nemůže. Ale motlitbou za tvou duši snad zmírním její bolest a pomohu ji nalézt její klid.“
Dveře do cely se s rachotem otevřely:
„Odsouzený Gorne, už je čas.“ Ozvalo se z chodby.
„Otče, děkuji vám za váš čas, pomohl jste mi.“
„Milý synu, nemáš proč děkovat. Jdi a ať tě provází Bůh.“
„Bude to krátká cesta.“
„Věř, synu. A tvá víra tě povede. Žehnám ti…“

---