Dopis paní Smrti

ULA, 17.12.1999 Má drahá Smrti, umírám bezmeznou touhou znovu vstoupit do Tvého chrámu, do světa neomezeného lidským smýšlením. Chci znovu spatřit Tvou bělostnou, ztýranou tvář zahalenou v černém hábitu, z kterého vykukují bílé, kostnaté nohy. Tvůj šat je potřísněn hříchy. Tvé hluboké oči plné nekonečna. Toužím se v nich topit jako malé dítě vhozené do zhoubných vln rozbouřeného moře. Ó, jak jen jsi oblíbená. Již tolik lidí jsi k sobě přivábila, Tvá společnost je přece jenom nutná. Rozcházím se s tímto světem, se společností, která mi nechtěla rozumět, s lidmi, kteří mě nechtěli znát, s duší, jež nikdy nebyla naplněna svými touhami, s city, jež musely být vždy jen povrchní. Dnešní svět je pro mě velkou neznámou, musela jsem si vytvořit vlastní, v kterém jsem ale stejně tápala. Byla jsem schopna pouze sklízet úspěch jako hlavní a jediná postava ve svém životě, kterému přihlížel a obdivoval se pouze můj stín líně se natahující po žalostně bílých zdech. Naučila jsem se denně tisíce slov nazpaměť a kdykoliv jsem je na něj mohla všechny vychrlit. Možná, že jsem se jen bála lidí, kteří stejně jako já nesmyslně pobíhali ulicemi se zděšenými výrazy na tváři. Možná, že i já jsem byla stižena šílenstvím piblokto. Teď tu jen hloupě sedím mezi čtyřmi zdmi a píšu tuto nesmyslnou zpověď - Tobě, má Smrti. Můj duševní optimismus je již nenávratně svržen v hlubiny nenasytnosti lidské společnosti. Oddávám se nezdravému pesimismu v místnosti, jejíž podlahu nemilosrdně skrápí slzy řinoucí se z mých zarudlých očí. Kritizuji vše, co spatří mé zvlhlé oko. Listuji svými spisy a směju se jejich bláhovosti a upřímnosti, nerozvážnosti použitých slov. Já bláhová, chtěla jsem povznést svou dušičku nějakým skutkem - s šíleným úšklebkem na rtech jsem vše nemilosrdně spálila. Ač teď toho činu lituji, je samozřejmě pozdě. Už navždy zůstanu slabá! Den ze dne na Tebe myslím stále častěji. Jsi jako bůh, ke kterému se můžu kdykoliv uchýlit. Věřím, že Ty jsi byla mým stínem, který stál vždy při mně. To Ty jsi redigovala mé činy, myšlenky, uváděla mne v nesmyslná pokušení. Jsem Tvá a Ty má, tak proč váháš? Již dlouho očekávám Tvou návštěvu. Snad ještě nenastal můj čas? Snad mám potkat někoho, kdo by chápal mou životní filozofii, někoho, kdo by se mnou dokázal prosedět hodiny u pár sklenek mého oblíbeného vína, někoho, kdo by se ani nedokázal přetvařovat při rozhovoru s mou maličkostí? Nechť se Tvé prsty setkají s mými, nechť Tvá duše vstoupí do mé, nechť se na še těla navždy spojí - přece Ty jediná mi rozumíš!?! Ach, proč jen stále musím čekat. Tvá R.

---