holan

Juicyfruit se na mě zazubil a hned spustil:
„Mám opravdu skvělá lýtka. Taková lýtka jinde jen tak neuvidíš. Rozhodně ne sádelnatá, ale také nejsou příliš svalnatá. No, jen si sáhni!“
Zdvořile jsem odmítl. Juicyfruita to nijak neodradilo.
„Myslím, že mám ta nejlepší lýtka v Praze. Jsou opravdu krásná.“
Potkal jsem ho na jedné z hlavních tříd, blížil se směrem k nábřeží.
„Lýtka moc svalnatá také nejsou zrovna estetická ani nějak zvlášť příjemná na dotek. Vrchol lýtkové kultury na samém konci druhého tisíciletí představují nepřepjatá ležérní lýtka, jen s nedbalým ochlupením zásadně končícím nad kotníky. Nejlépe blond. Tuším, že přichází éra lýtkového průmyslu a to nehodlám prospat. S mými lýtky by to také byl vskutku hřích. Jsem stvořen pro to, abych svými lýtky udivoval svět. První, na co muž či žena upřou zrak při seznamovacím vizuálním kontaktu jsou lýtka.“
Dokážu dlouhé minuty sledovat ženský klín, jak se přede mnou cudně choulí, když si jeho majitelka přehazuje nohu přes nohu. Máme spolu s ženským pohlavím vyvinutý poměrně vyspělý systém komunikace. Většinou nám však do toho někdo kecá.
„Neměl by sis nechat ujít svou příležitost, i když tvá lýtka popravdě řečeno nestojí za moc. Já se narodit s takovou deformací, raději bych nevycházel na ulici. U tebe se to ale ztratí. A možná nejsi ani úplně marný případ. Snad konečně začni chodit do posilovny, člověče, vždyť ty si je určitě ani nečešeš! V době kdy depilace, či barvení ochlupení lýtek jsou již spíše obvyklé.“
Překvapil mě.
„Nech se aspoň obřezat, radím ti dobře, takhle o tebe žádná nezavadí. Zatuchlá moč z tebe táhne....“
Nemám ho rád.
„Jdu krmit s Janou labutě, tak na ně musíš. A co teprve až jí ukážu svá lýtka!“
Asi kvůli tomuhle.... Podle Juicyfruita ženy často omdlévají, když spatří některou obzvláště vydařenou partii jeho tělesné schrány. Blanka jednou omdlela, když jsem ji požádal, aby si představila, že jsem jediný muž na Zemi, který přežil nukleární válku. Blanka byla moje učitelka na základní škole. Říkám jí Blanko, přestože se jmenuje Erika a jí to vůbec nevadí. Včera jsem ji poprvé navštívil u ní doma. Sledoval jsem ji už od obchodu. Když jsem jí to řekl, dala mi facku.
Blančiny rodiče žijí na venkově. V létě za nimi jezdím. Za ty roky už si na mě zvykli. Občas mi vypráví o jejím muži. Zemřel při výkonu povolání. Blance po něm zůstala hospoda. Do té hospody chodí i Juicyfruit. Je to celé propletené.
Do Blančiny hospody chodí mnohem více lidí než jenom Juicyfruit. Taky tam chodí spousta opilců. Vlastně tam opilci nechodí, jen odtamtud vycházejí. Jednou tam byl takový vlasatý kluk. Vylezl na stůl a recitoval Holana. Holan byl básník. Ten kluk mi o něm potom vyprávěl, jak tenhleten Holan šel jednou po zasněžené Kampě, když v tom uviděl ve sněhu otisk malého dívčího ňadra. Básníci jsou citliví a přemýšliví lidé, a tak se Holan zastavil a uvažoval, jak se do toho sněhu na Kampě mohlo dostat to dívčí ňadro. Dlouho tam stál a myslel na to, komu tu asi upadlo a kdo jej pak asi zvedal. Nic ho nenapadlo, tak šel dál.
„Já jsem znal taky jednoho Holana, ale to byl řezník.“ Seděl jsem s Juicyfruitem na Rychtě a upíjel černé pivo. Juicyfruit nerozumí poezii. „Byl to syn nějakého hudebního skladatele, ten že z něj chce mít přinejmenším filharmonistu. Ale tenhle Holan, to nebylo nic pro něj. Vzal si vnučku napoleonského vojáka, co se tady zapomněl, a stal se řezníkem. Vnučka napoleonského vojáka brzy Napoleonovi porodila armádní pravnouče a Holanovi syna. Holan na něj byl jaksepatří pyšný, všude ho ukazoval a sotva chlapec začal chodit, už ho brával s sebou do řeznictví, ať se kluk přiučí kumštu. Jenomže jednou se mu tam harant připlet a milej Holan s plecí vzal i batoleti ruku.“
Juicyfruit se odmlčel, aby zvýraznil dramatickou pausu.
„Teď je tomu mladýmu asi pětadvacet a fotra nenávidí, co může. A taková má pěkná lýtka.“
Načrtl jsem si rychle pár poznámek, abych nic nezapomněl, až to budu zítra vyprávět Blance. To jí potěší.

---