Procházím se nočním městěm...

Procházím se nočním městem. Je zima a tma, jen tu a tam se na mě usměje pouliční lampa a já v tu chvíli vidím, jak se k zemi snášejí drobounké sněhové vločky, jako kdyby se archandělé pokoušeli zasypat zemi kokosem.

Jdu dál a dál. Nevím, kam chci dojít. Nevím, proč jsem se na tuto cestu vydala. Tiše se brouzdám čerstvým sněhem a přemýšlím nad tím, kolik lidí jde stejně jako já potemnělou Prahou jen tak, bez účelu. Přijdu si osamocená. Kolem mne sice procházejí lidé, ale všichni někam spěchají. Nemají čas se zastavit, nadechnout se, rozhlédnout se kolem sebe… Zastavuji postaršího pána s kufříkem a obrovskou beranicí.

„Dobrý večer“, povídám, „prosím vás, pane, mohl byste mi říct, proč spěcháte?“

„Nedělejte si ze mě legraci, opravdu na to nemám čas!“

Ach jo… Ale co jsem čekala? Že se se mnou dá do řeči absolutně cizí muž? Ne, tomu jsem nemohla věřit. Proč by to dělal? … Proč jsem to udělala? Zmocňuje se mě ještě intenzivnější pocit osamocení. Jdu dál temnou ulicí a najednou zjistím, že se mi po tváři koulí slza. A druhá, třetí… Už to nejde zastavit. Brečím jak malá holka. Ano, holky pláčou. Ať si o tom každý myslí své! Je to lepší než dusit pocity v sobě. A už si alespoň nepřijdu tak sama – jsou se mnou moje slzy. Ty malinkaté kapky hořkosti a smutku… Copak už mi zbyly jenom ony? Ne, to není možné!

„Nic si nenalhávej, sama nejlíp víš, že v poslední době přicházíš o spoustu jistot. Přesně o ty záchytné body, kterým jsi věřila a doufala jsi, že o ně nikdy nepřijdeš.“

Proč má můj vnitřní hlas skoro vždycky pravdu?!?