Partie

Někdy sám sebe člověk nechápe a v tomhle je to zrovma můj případ!

Sedím v zakouřené místnosti plné lidí. Přede mnou na stole orosený půllitr piva a o kousek dál leží nenačatá hra šachů. Můj kamarád naproti se zubí a vyčkává jak začnu hru. Přemýšlím která figurka bude ta pravá. Už se natahuji k tradičnímu tahu, když tu pocítím neodolatelné nutkání hrát jinak. Jako by někdo jiný hýbal mou rukou. Vyberu si úplně krajního pěšce a s neznámým pocitem bezmoci ho posunuji o dvě pole v před. Kamarád chvíli přemýšlí nad nelogičností mého tahu a pak se soustředí na hru. Partie je rozehraná… …Martin stojí krok od dveří šéfových dveří. Ještě před chvílí jeho mysl zaplňoval vztek a nejrůznější slova kterými by vyjádřil svůj názor na toho neřáda za dveřmi. První počin v životě, kterým se mu chtěl vzepřít. Ještě před chvílí byl plně odhodlaný a nyní nemá odvahu. Už se obrací s úmyslem odejít pryč jako tradičně, nechat to plavat, když tu ho přepadne neznámá síla a vlévá se mu do těla. Nejasný pocit, že jím někdo bez jeho svolení hýbe zaplní mysl. S neznámým nutkáním udělá krok otevře dveře a druhým krokem se přenese do kanceláře jeho hnusného šéfa s cítěním že mysl neovládá on, ale někdo úplně jiný úplně odjinud. Před vnitřním zrakem mu probleskne představa člověka u šachů v zakouřené místnosti plné lidí, z nichž nikoho nezná, pak ale zmizí a zanechá jen neznámý pocit bezmoci. Dva kroky stačily. Šéf se nechápavě podívá a on bezmyšlenkovitě začíná mluvit. …partie je rozehraná. „Šach mat“, s úšklebkem na rtech vypustí do vzduchu spolu s cigaretovým kouřem můj kamarád tyto slova. Zuby o sebe zaskřípou zlostí a nosem nasaji špinavý vzduch. Napiju se mohutným lokem a přemýšlím. Přítel se ptá: „Dáme znova ne?“ a po uskrnutí ze sklenice vína pokračuje, “Miluju vítězství!“. Usměje se odporným šklebem. Vztek mi zaplní mysl. Už nechci prohrát a pomalu natahuji ruce abych odsunul hrací pole pryč s odmítnutím další hry. Figurky jsou znovu připravené a mě při pohledu na ně zachvacuje odhodlání, které tentokrát vychází přímo z mého nitra. Pomalu kývnu. Sáhnu na krajního pěšce a zkouším znova začít. Začínám a v mé mysli duní odhodlání vyhrát. Já vyhraju! Martin stojí krok od okraje mostu. Po tváři stékají slané kapky vody. Slzy. Dnes ztratil všechno. Práci, smysl života. V hlavě mu duní lítost, vztek a hlavně beznaděj. Chce to skončit.Už posunuje nohu s odhodláním skončit to navěky. Najednou jeho mysl zaplní pocit nezávislosti, podobná síla jako před kanceláří, jen tato patří jemu. Udělá dva kroky …druhým směrem, otočí se a kráčí pryč. Začíná znovu a v jeho mysli duní odhodlání vyhrát. Sedím a pečlivě zvažuji každý tah. Figurky se zdají rozložené ve prospěch mého přítele, který jako obvykle má na tváři svůj škleb a od úst se mu line tenký proužek cigaretového dýmu. Jeho oči vyzařují nedočkavost, jeho mysl horečně pracuje nad plánováním postupu. Nenechávám se vyvést z rovnováhy a v klidu prohlížím ještě jednou kostičkované pole. Někde na okraji vědomí se mi vznáší nápad, nápad jak vyhrát, ale neustále mění svou polohu a já jej nemohu zachytit. Něco na rozehrané partii mne bije do očí. Co jenom udělat, jak hrát dál? Začínám být nervózní a tak pomalu usrknu další lok již trochu zvětralého moku přede mnou. Někde na černobílém poli se skrývá možnost jak zvítězit a já ji nemohu najít. Kamarád se uchechtne, nasaje z cigarety a s přimhouřením oka praví: „Nevíš jak dál, tak to vzdej. Stejně jako vždy prohraješ!“. Věnuji mu krátký pohled, načež přenesu pozornost zpět k šachům. Ne tentokrát nesmím nechat tu příležitost uniknout. Pokaždé v průběhu celého života mi šance na změnu unikaly mezi prsty a já neudělal nic ke změně tohoto stavu. Status quo! Ne, už nechci dál prohrávat. Sedí doma na zemi, všude kolem rozházené různé dokumenty. Něco hledá. Hledá zatím neurčitou věc, věc, která je jeho nadějí. Co jen to bylo. Bezmocně pátrá v paměti a neustále naráží na onu bariéru zapomnění, která nechce odhalit své sladké tajemství. Ještě před hodinou hleděl do tmavých hlubin a odhodlán k smrti spočíval na nedalekém mostě a nyní? Nyní hledá a neví co! Ne nesmí si připustit pochybnosti, nesmí prohrát. Vytáhne nějakou fotku. Chvíli se na ní zahledí a pak jen tak bez hnutí sedí. Po tváři mu stékají slzy. Musí na ní zapomenout, blikne mu myslí a s novou silou hledá dál. Nechce prohrát, tentokrát ne, už toho bylo dost. Neprodá svou kůži tak lehce. Už jsem to skoro měl a zase nic, zase je to pryč. Kamarád je netrpělivý, intervaly mezi lokem piva a šlukem z cigarety se stávají kratšími. Jeho škleb se změnil ve znuděný výraz plný opovržení. „Dělej!“ pobídne mne a v jeho hlase zní podtón vzteku. „Copak je to tak důležité, vždyť je to jen hra. Hra s figurkama, které nic neznamenají. Jen král a jeho podřízení. Pouze figurky!“ „Počkej ještě“ a nepřítomně dodám „vždyť je to jen hra.“ V hlavě se mi líně převaluje, co bych udělal být králem ve hře. Šéf, podřízení. Hru může vyhrát kterákoliv z figurek. Král je zde pouze nastrčený symbol bez moci. Král je zde slabinou. Stejně jako to bývá v životě. Žádný dnešní král moc opravdu nemá. Partii života může vyhrát kdokoliv. „Mám to!“ zařval Martin a jeho tvář pohltil vítězný úsměv. Opatrně položil dokument na stůl a nalil si víno pro slavnostní příležitosti. Napil se a soustředěně projíždí řádky onoho listu. Jeho pracovní smlouva a pracovní výsledky za uplynulý rok. Více než povzbudivé. Vítězný úsměv se proměnil v čirý výraz škodolibosti. Vzal do ruky mobilní telefon a vytočil číslo na generálního ředitele společnosti ze které ho dnes jeho šéf vyhodil. Zatímco čekal, dopřál si dalšího doušku lahodné tekutiny. …může vyhrát kdokoliv, prolétlo znovu mou myslí. Pohnul jsem pěšcem o jedno políčko do předu. Zavěsil pln očekávání příštího dne. Právě si sjednal schůzku s nejvýše postaveným mužem společnosti. Nikoliv však s králem. Ne král, nýbrž někdo jiný má největší moc v této hře. Dopil sklenici, vstal a šel se vyspat. Čeká ho bitva, kterou musí vyhrát. Z trosky, která před nedávnem přemýšlela nad tím jak ukončit svůj život se stala bytost, jež čeká na svou příležitost. On nemá co ztratit, firma může ztratit dle dokumentů jednoho z nejvýkonnějších lidí. Do teď si neuvědomil svou hodnotu, nyní ji zná a to bude jeho hlavní zbraní. „Mat“ pronesl jsem s úsměvem. Kamarád bez hnutí seděl a přemýšlel. „Jak je to možný?! Proč sem neviděl takovou hovadinu! Prohrát kvůli pěšákovi, kdo to kdy viděl!“ Dopřál jsem si mohutného loku. Sklenice zůstala prázdná. Přítel, teď už opravdu naštvaný, pronesl: „Tak dáme znovu. Poprvé si dneska vyhrál a to ne! Ty ne! Znovu!“ Jen jsem zakroutil hlavou a mávl na číšníka „Zaplatím!“ Otočil se zpět ke kamarádovi a klidně řekl „Zejtra musim do práce, někdy jindy!“ Odcházel jsem s pocitem zadostiučinění a v mysli mi panáčkoval pocit triumfu. Seděl ve své vlastní kanceláři a hlasitě se smál. Jednání s řiditelem dopadlo navýsost dobře. Byl povýšen a ten bastard, který ho včera málem dohnal k sebevraždě na ní může pohlížet sám. Řiditel jen prohlédl dokumenty a posudek výkonnosti, srovnal ho s počítačem, obvolal pár lidí ve firmě a s rozzlobeným výrazem si nechal zavolat Martinova šéfa. To co následovalo si Martin nedokázal představit ani náhodou. Onen šéfíček dostal vyhazov za propuštění jednoho z nejvýkonnějších lidí a Martin sám byl s gratulací přijat zpět a navíc povýšen na uvolněné místo. Ředitel se omluvil a ještě dodal pochvalu za Martinovo jednání. Ten teď sedí v nové útulné kanceláři, v té do níž včera vstoupil na základě jakéhosi neznámého nutkání a vyklopil svému bývalému nadřízenému, co si myslí o platu, který do včerejška dostával a o šéfovi samotném. Smál se vítězným smíchem a myšlenky na včerejšek zapadli do temna zapomnění. Dnes byl vítěz. Naučil se bojovat sám za sebe a už nikdy se nehodlal dát tak lehce! Ani nevěděl proč, ale na rty mu připlula slova: …„Šach mat!“ Ráno mi listonoška přinesla výplatní pásku. Při pohledu na ní mě zachvátil vražedný bílý vztek. Při mém výkonu takový plat?! Do práce jsem přiběhl nasupený a hodil věci ke svému malému stolu. Ani sem si nesundal kabát a už jsem byl na cestě k tomu bastardovi! Stojím krok od jeho dveří. Ještě před chvílí mojí mysl zaplňoval vztek a nejrůznější slova kterými bych vyjádřil svůj názor na toho hajzla. První počin v životě, kterým sem se chtěl vzepřít. Ještě před chvílí plně odhodlaný a nyní bez odvahy. Už se obracím s úmyslem odejít pryč jako tradičně a nechat to plavat. Pak si vzpomenu na včerejší hru. S odhodláním, které mě překvapuje otevírám dveře a jedním krokem se přenesu do kanceláře. S neodolatelným nutkáním deja-vu začínám mluvit. Jako kdybych už to já, nebo někdo jiný zažil. Pěšec vytáhl do boje o kterém zatím neví jak dopadne. …Partie je rozehrána!

---