Ráno zn.OBYČ

Posadila se na postel.

Ještě chvíli  trvalo, než se zorientovala v potemnělé místnosti. Okolí jen pomalu dostávalo jasnější, důvěrně známou podobu. Konečně doma, prolétlo jí hlavou a se spokojeným pohledem vychutnávala každou maličkost. Dovolená člověku jen komplikuje život, uzavřela  definitivně uplynulé dva týdny. Obrázky, knížky, malá lampička i pravidelně odfuňující manžel. Všechno tak krásně známé.

                Svítící display ji nemilosrdně vrátil na zem. Za  chvíli to elektrické měřidlo  začne pípat a to už by měla být dole, probudit syna, chystat snídani. Kolikrát si už říkala, že se na to vykašle. Přispat si, poležet si ... . Ale pak jí to stejně nedá. Kluci jsou dnes už v podstatě soběstační. Hlady by zřejmě neumřeli. Možná špínou. Časem.    

                Ne, nedá jí to. Představa vyspalého probuzení do prázdného domečku, bez společných žertíků s dospívajícím čahounem, nebo bez nekonečných debat s Petrem na jeho snídaňová témata o smyslu života. Ne. To by nemohla. Ani budíka nepotřebuje. Vlastně se na to těší. Dva týdny se na to těšila. Takže jaképak vzdechy. Každé ráno stejné a přeci tak hezky jiné.

Elá hop! Šupky dupky! Ha, ha. Šupky dupky. To se to řekne. Za poslední léta si stále ještě nezvykla, že  její tělo, ta nevyzpytatelná  potvora, je vždycky o krok, dva pomalejší, než jeho řídící orgán. No pořád lepší, než kdyby tomu bylo obráceně. Pokus o vtip se marně snaží zlehčit zjištění, že ta pravá spodní dneska nechce spolupracovat ! To je s tebou dřina! Koukej si vzít příklad z tvé levé kámošky! Je jako ze dřeva, ale ono to půjde. Myslet na každý krok jednotlivě, uvědomit si každý pohyb dopředu a ´´s úsměvem´´. Rázem se jí vybavuje cvičitelka Dáša, před  houfem potácejících se postav různého věku a pohlaví, pokoušejících se, dle stupně svých  omezení, následovat příkladu jejich neomezené trápitelky. Pohled k popukání. Nebo k pláči?  Včera se tomu panoptiku v jedné chvíli tak rozesmála, až  ostatní nechtěli věřit, že nebrečí.

´´Tak holky!´´ musí jim domlouvat oběma stejně, aby to té levé, dnes neúspěšnější nepřišlo líto. ´´Pět kroků ke dveřím, tři ke schodům, vrchní tlapky pevně sevřou madlo... . No vida, že to půjde.´´ Dávaj si dneska na čas. Je fakt, že tohle obydlí má k bezbarierovému daleko, jako blecha ke slonu. Jenže opustit někdy tohle hnízdečko... . Radši nedomýšlet. ´´Pravá, levá. Počkej, nepleť se mi´´, sednout na schod, dělící jídelnu od kuchyně a přivítat se s rozjásaným kokrem, nebo spíše s rozjásanou kokrem, kokřicí.... prostě s Barčou. Načerpat něco z té nekonečné radosti  chlupatého stvoření a jde se dál. Pomalu vstát do těch houpavých a nestabilních výšin, nechat vše kolem uklidnit, dát vodu na kafe. Ta pravá podávačka dneska také nepatří k těm nejlepším. Snad se to během dne podá. Koupelna. Posměvačný pohled v zrcadle. Času už moc nemá. Tak jen to nejnutnější, aby se ti dva nelekli.

´´Ahoj. Buzzy, buzzy. Jak ses vyspal? Dobře? Jo, už tam můžeš. Ne, dneska mi to moc nešlape. No jo. Dáša nám včera dala do těla. Bolí mě úplně všechno.´´

Tácek, salám, máslo, rajčata, okurka, jogurt,... stejně bude zase něco chybět. Ale přeci si nebude psát seznam. Oni si pro to kluci dojdou.

´´Čau Adame,´´ no ten se dneska zase vyspal. Vlastně, spíš nevyspal. To se moc nezasmějeme. Konec prázdnin byl dost turbulentní.´´Jaký to včera bylo?´´ otestovat vody nejisté. Bůh ví kde byl. Radši nevědět. Že prý nějaká upíří párty. Aha. Dobrý to bylo. Dnes je nažhavíno. Jen aby se kluci nechytli. Musí Petra varovat. Á, všiml si  sám. Dobře to dělá. ´´Taky moc děkuju za tu knížku, co jsi nám přivezl. Že sis vůbec vzpomněl´´, přidává se servilně k Petrovi. Tak špatný to s ním zase bejt nemůže, když ho napadne samo od sebe koupit svým stárnoucím rodičům knížku od Dalajlámy. Snad v té vlasaté makovici přeci jen něco zůstalo. ´´Tak hodně úspěchů první den po prázdninách´´, zase vedle. Nadšení z něj přímo srší.  Ještě že už jede. Pár dalšich podobných poznámek a mohlo to vybuchnout. Ale takhle to bylo prima.

´´Hmm, máš pravdu´´, přitakává Petrovi a mateřsky něžně  se dívá za odjíždějícím čahounem. ´´ Neměl včera nocovat. Teď byl zvyklý vstávat o tři hodiny později. Co že jí dneska čeká? Klasika. Se psem, nakoupit, dát do pračky, připravit něco k jídlu a večer je domluvená s Martinou.´´ Při takové odpovědi má vždycky dojem, že by spíš mohla říci - nic. Činnost zdravé čtyřicátnice na jedno pozdní odpoledne.

                     ´´Ne, já to zvládnu. Nemusíš nic nakupovat. Já si mezi tím vždycky odpočinu. To je fakt dobrý. Ty máš sám co dělat. Se psem si taky dojdu. Ne, opravdu. Jseš moc hodnej´´, já že jsem taky hodná. Po dvaceti letech společného života už občas člověk ani slova nepotřebuje. ´´No a vo tom to je´´, říká jeden humorista. Přeci jen šel se  psem sám. Asi dneska vypadá opravdu blbě. Ale vlastně je ráda. Ona by jí ta energie mohla odpoledne chybět.

´´Dík. Jseš hodnej, že jsi byl s mým psem.´´ Můj, můj. Ano, prosadila si ho i proti všem logickým argumentům. Přitom ho má teď na krku spíš Petr. Lidi v jejím stavu si pořizujou  vozejčky a ne energií nabité  kokršpaněly. ´´Jseš moc hodnej. Hezkej den . Už se na tebe zase těším.´´Mávají s Barčou přes plot a jí dnes už podruhé napadne to primitivní hezko.

´´Vo tom to totiž asi opravdu je.´´