Černá krev

Černá krev

Když mě eskortovali za hranice města za drobné krádeže, vůbec mě nenapadlo, že si tam

venku můžu najít krásnou ženu, mít s ní dvě nádherné děti a hospodařit kousek od města na

malé zeleninové farmě, kterou jsme společnými silami vybudovali.

Byl krásný slunný den. K uzavření paktu o neútočení mezi Národy a Shadows mělo dojít někdy v nejbližší době. Slunce zalévalo okolní krajinu svou zlatavou září, ptáčci zpívali

nádherné snubní písně, stromy a květiny voněly a lákaly bzučící pilné včelky. Děti si hrály

na zápraží malého dřevěného přízemního domku. Manželka vařila oběd a já jsem se pokoušel už po několikáté tento měsíc zničit plevel v zelenině.

Už jsem měl skoro vyčištěný druhý záhon, když jsem uslyšel burácení silného motoru. Děti jsem poslal mávnutím ruky zpátky do domu a sám jsem se postavil k příjezdové cestě opíraje se o motyku.

Za nějakou dobu se ze zatáčky vyřítil maskovaný Hummer s kulometem na střeše. Kola

zavrzala po štěrku a okolí zahalil oblak zvířeného prachu. Otevřely se všechny čtyři

dveře a z auta vystoupilo pět mužů v uniformách. Pět ozbrojených mužů.

Zaujal jsem tak výhrůžný postoj, jaký jsem uměl. Moc to nepomohlo. Nikdo z nich nic

neřekl, ale zato tasili zbraně.

Ozval se výstřel. Píchlo mě u boku. Rána mě odhodila dozadu, kde jsem hlavou narazil na kámen. Slyšel jsem ještě křik dětí a manželky a dva výstřely. Bezvědomí jsem se neubránil.

Když jsem se probral, stálo slunce docela nízko na obzoru. Podle toho jsem usoudil, že jsem byl v bezvědomí nejméně několik hodin. Hlava mě bolela jako čert. Bok kupodivu ne. Dokonce jsem už ani nekrvácel. Zaschlá krev z hlavy mi slepila vlasy a krev z boku mi obarvila pravou polovinu košile a vršek kalhot na tmavě červeno.

Zavolal jsem na děti, zkoušel jsem volat i manželku, ale bylo ticho. Jen řeka a les šuměly svou píseň. Ani ptáci nezpívali. S vypětím všech sil jsem se postavil na nohy a vydal se k domu se strašlivým tušením

V domě se mi naskytl ten nejhorší pohled v celém mém poměrně šťastném životě. Podlaha v předsíni lepila zasychající krví a v rohu se choulila dvě dětská tělíčka s dírami v hrudníku.

Můj výkřik musel být slyšet široko daleko. Rozplakal jsem se objímajíc mrtvá tělíčka.

V kuchyni se mi naskytl další hrůzný pohled. Všude se válelo rozbité nádobí, všechny židle byly rozházené a převrácené, uprostřed ležel rozbitý stůl. Rozsypané koření křupalo pod nohama. Na stolku v rohu místnosti ležela moje žena v kaluži krve pomalu kapající na podlahu. Kolem se válely kousky roztrhaného oblečení. Byla téměř nahá, roztažené nohy plné podlitin měla přivázané ke dvěma židlím. Ruce téměř zelené od modřin jí připoutali ke sloupku za její hlavou. V jejím oteklém obličeji jsem rozeznával výraz strachu a bezmoci. Užili si a potom ji střelili do srdce.

Celou tu dobu jsem pro slzy téměř neviděl. Teď mě pláč přemohl. Plakal jsem celé hodiny.

Plakal jsem i při pohřbívání těl.

Pohled na uježděné pole a vytrhanou zeleninu se mnou už nic neudělal. Ani nemohl. Neměl jsem ani slzy, abych si jimi mohl ulevit.

Nevěděl jsem, co dělat dál. Dům jsem nechal tak jak byl - zkrvavený a rozházený. Vzal jsem si jen stoličku a provaz a odešel směrem k lesu k řece abych si našel nějaký vhodný strom, kde bych mohl v klidu ukončit tento tak náhle zničený život. Už jsem neměl pro co žít.

Když už jsem hodlal převrhnout stoličku a skončit to, uviděl jsem v řece plavat něco

neobvyklého. Z dálky to vypadalo jako lidské tělo. Chtěl jsem se na něj vykašlat, ale nedalo

mi to. Co kdyby ještě žil.

Vyvlékl jsem hlavu z oprátky, seskočil ze stoličky a došel jsem blíž ke břehu. Odsud jsem

už mohl rozeznat, že tělo ve vodě patří krásné ženě. Bylo zaklesnuté v naplavených větvích

mezi dvěma kameny. Černé oblečení měla špinavé od bahna a zničené od plamenů. I blond vlasy slepené kalem vypadaly jako sežehnuté.

Po několika minutách úsilí se mi ji podařilo vytáhnout na břeh, kde jsem mohl rozeznat

všechna její zranění. Kromě četných pohmožděnin a několika zlomenin měla jednu ruku a část obličeje lehce popálenou. Zkusil jsem tep a kupodivu ještě žila, i když v řece musela plavat už několik dní. Přehodil jsem si ji přes rameno a zamířil zpět k domu.

Vstoupil jsem zadním vchodem přímo do ložnice abych neviděl tu spoušť v ostatních

místnostech. Nakonec se mi ji podařilo svléknout, trochu omýt mokrou žínkou a obléknout do

noční košile mojí ženy. Byla to docela dřina. Celou dobu jsem obdivoval její nádherné tělo.

Uložil jsem ji do postele a přisunul si jedno ze zbylých ještě funkčních křesel.

Trvalo skoro týden, než se úplně probrala. Celou tu dobu jsem tam seděl, staral se o ni a přemýšlel o svém životě. O tom, co bude dál, když jsme si tímhle způsobem navzájem zachránili životy. Stejně jsem neměl co dělat. Pole bylo zničené a orat jiné by v tomto období bylo k ničemu. I dům jsem už uklidil.

Udivilo mě, že za ten týden jen o řídké zeleninové polévce a bylinkovém čaji se jí uzdravily nejen všechny zlomeniny, ale i ty popáleniny. Dokonce i vlasy se jí obnovily.

Jednoho krásného rána, když jsem se šel zase protáhnout na vzduch, vstala z postele a přišla za mnou před dům. Nahá se postavila vedle mě, protáhla se a popřála mi dobré ráno.

Tak krásnou ženu jsem ještě neviděl. Její plavé vlasy se leskly ve zlatavé záři ranního slunce a splývaly jí až na ramena. Sluneční svit zvýraznil její pevné poprsí, štíhlý pas, oblé boky a dlouhé hladké nohy. Symetrický mírně protáhlý obličej zdobily lesklé azurově modré oči a plné rudé rty. Z prostředku vystupoval tak akorát velký mírně zvednutý nosík a zespod trochu ostřejší brada. Vypadala jako anděl. Rozhlédla se po okolí, až se jí vlasy zavlnily jako hedvábné závěsy v letním vánku. Asi si neuvědomovala, že není oblečená.

Tří křížků vedle domu a zničeného pole si musela všimnout, ale na nic se nezeptala. Tušil jsem však, že ji to zajímá. Naznačil jsem hlavou, že půjdeme dovnitř.

Vybral jsem ji nějaké oblečení z šatníku mojí ženy. Neměl jsem to srdce ho vyhodit. Bylo jí sice trochu menší, ale nestěžovala si. Potom jsme si sedli ke stolu a já začal vyprávět svůj životní příběh.

Vyprávěl jsem o tom, jak jsem kradl v obchodech, jak mě vypověděli z města, jak jsem potkal svoji ženu, jak jsme stavěli tuhle farmu, jak přijeli ti Shadows a všechno bylo najednou pryč. Na konci jsem opět plakal. Nechala mě dovyprávět. Potom počkala, než jsem se trochu uklidnil a začala vyprávět svůj příběh.

Hlas anděla vyprávěl o krásném dětství na okraji Dragon City, o studiích na policejní škole, o smrti ve válce, o laboratoři u řeky a o výbuchu. Její vyprávění mi přišlo poněkud divné, protože mluvila o svojí smrti ve válce, ale odůvodnil jsem si to tím, že je pořád poněkud zmatená. Nechal jsem ji domluvit a potom jsem jí dal prostor pro nějaké doplňující otázky. Ona mi ten prostor dávala viditelně také. Celou dobu se ve vzduchu vznášela otázka: „Proč?“

Když pochopila, že se na nic ptát nebudu, sundala si zlatý prsten a podala mi ho. Říkala, že si vyměníme prsteny abychom byly do smrti spojeni poutem přátelství. Odmítl jsem ho, protože zlatý prsten si vzít nemůžu a ukázal jsem na obyčejný železný na jejím prsteníčku. Tentokrát odmítla ona s tím, že tenhle prsten je od člověka, kterého kdysi v dětství milovala a který padl ve válce. Vzal jsem si tedy ten zlatý a podal jí svůj železný, vyrobený v nedaleké kovárně k mým narozeninám – pomáhal jsem tam s hašením při jednom požáru.

Požádala mě, jestli bych jí neukázal místo, kde jsem jí našel. Neshledal jsem na tom nic špatného, takže jsme se vydali směrem k řece. Sestoupila až k okraji, sáhla mezi naplavené větve, řasy a kal a chvíli se v tom přehrabovala jako by něco hledala. Za nějakou dobu odtamtud vytáhla malý samopal na koženém řemínku a sumky se zásobníky. Potom naznačila, že se chce vrátit.

V domě čistila několik hodin zbraň a zásobníky od usazeného bahna a nachytaných řas. Přinesl jsem ji také z kůlny olej do šicích strojů. Jinak jsem ji nerušil. Musel jsem ještě umýt nádobí a chtěl jsem po dlouhé době dočíst jednu zajímavou knihu o pěstování zeleniny. Skoro jsem s ní zapomněl na události z minulých dní.

Vyčistila zbraně a nabídla mi, jestli bych s jí nechtěl asistovat při tréninku střelby a sebeobrany. Souhlasil jsem. Stejně jsem neměl co dělat.

Po několika týdnech hraní si na otloukána a držák na předměty, jsem už jejím samopalem trefoval i poměrně malé oblázky, ale ze sebeobrany jsem se zatím naučil jen pár základních chvatů a hlavně padat. Říkala, že mám talent.

Jednoho slunného dne ráno se oblékla jako vždycky a vyšla za mnou před dům. Cítil jsem, že je něco špatně. Odcházela. Říkala, že už jí nepotřebuji a ona nepotřebuje mě, ale že zůstaneme přáteli a že na mně nikdy nezapomene. Políbila mě na čelo a podala mi svůj samopal. Prý se mi bude hodit asi víc než jí. Rozloučila se a vydala se směrem k Dragon City. Ve vycházejícím slunci se opět zvýraznily její křivky a zaleskly se její nádherné zlaté vlasy. Po několika krocích se ještě zastavila, otočila se a zamávala mi. Věděl jsem, že už ji nikdy neuvidím. Počkal jsem, než zmizela za obzorem a vrátil jsem se zpátky do domu.

Několik dní na to se na cestě opět ozvalo skřípání štěrku pod koly těžkého Hummera. Farmář vyšel ven se samopalem přes rameno a sumkami kolem pasu. Opět vystoupilo pět ozbrojených mužů v uniformách.

„Ty žiješ?“ prohodil jeden z nich.Všichni tasily zbraně.

Farmář tentokrát na první výstřel nečekal. Tušil, že by střelec neminul.

Zhoupl si samopal do ruky, vrhl se stranou a spustil palbu. Kulky mu svištěly kolem celého těla. Když dopadl na zem, jeho zbraň už cvakala naprázdno. Útočníci byli nejspíš po smrti, od kol Hummeru se ozývalo syčení ucházejícího vzduchu. Farmář došel k tělům, aby se přesvědčil, že jsou mrtví. Nikdo nepřežil.

Jeho bok však barvila téměř černá krev. Věděl, co to znamená. Jedna z kulek zasáhla játra. Podlomila se pod ním kolena.

„To máte za moji rodinu.“ Stihl pronést, než upadl do bezvědomí.

Když se na farmu skoro po půl roce vrátila, našla pouze šest vybělených koster ležících u zrezivělého rozstříleného Hummera. Blízko jedné z nich se válel její samopal. Dokonce měla mrtvola na prstě pořád ještě její zlatý prsten a kolem pasu připnuté zkrvavené sumky. Sebrala samopal a sumky a tělo farmáře pohřbila vedle jeho rodiny i s prstenem.