Sbohem, má první lásko ve vakuu

I.

Náš vztah byl opravdu zvláštní, už to seznámení, ale to na tom nebylo zdaleka tak nejdivnější, vlastně to byl jeden z mých zkratů, měla jsem den šílenství, ale lidem vážně přišlo bláznivé, oslovit cizího člověka v tramvaji, nikdy jsem to nedělala, ale tenkrát jsem prostě musela. Jeli jsme na výstavu Oskara, velmi talentovaného mladého fotografa, který na to ale vůbec nevypadá, viděla jsem některé jeho fotky už dřív a mnohem později jsem sama byla jeho modelkou. Se mnou jela ještě má velice blízká přítelkyně Marie, která toho dne nemohla mluvit, měla angínu a jen chraptěla, tak jsem to všechno tlumočila za ní. Pak ještě Petra, malířka, která nesnese, aby někdo chválil její obrazy a spolužáci Hynek a Petr. Na zastávce, já blázen, jako vždy ve společnosti lidí mě blízkých, jsem spatřila muže, který se mi ale vážně líbil, jakožto však i mnoho jiných, které denně potkávám. Myslela jsem si, že si mě nevšiml a šel dál (až později jsem zjistila, že mne také zaregistroval). Nastoupil ale do naší tramvaje, seděli jsme vepředu, on stál na konci tramvaje (kam jsem si už od té doby navykla chodit a kde, na jeho nejoblíbenějším místě vidí člověk do minulosti, jsem absolvovala ještě spoustu uslzených cest). Usmíval se na mě, já na něj. Měl malířské desky, což ve mě vzbuzovalo důvěru, stejně jako kytara, nevím proč, prostě mě to přitahuje. Vypadal jako mladý intelektuál. A skoro to tak i bylo, až na to, že to byl trochu starší blázen. Teď nebo nikdy,  zvedla jsem se najednou, téměř si toho nikdo nevšiml a šla za ním. Udělala jsem jeden z nejosudnějších kroků v životě..raz dva tři..za chvíli jsem byla u něho...nechápu a dodnes asi nepochopím, kde jsem v sobě vzala tu bezprostřednost, tu spontánnost, já, zakomplexovaná malá holka..Musím to teď, když jsem se rozhodla náš krátký, však intenzivní příběh sepsat, jak jsem mu slíbila, prožívat znovu, je to osvobozující a nepochopitelné. Někteří lidé se tak chovají denně, ale já ne i když on si to zezačátku samozřejmě myslel při mé šílené suverenitě..Bylo v něm něco, co mě neuvěřitelně fascinovalo, jak kdyby to byla láska na první pohled (což byla ale mylná představa, když já prostě do všeho hned skočím po hlavě a až později se rozkoukávám, kde to vlastně jsem), naprosto jsem mu důvěřovala...stalo se to v době kdy jsem četla takovou filozofickou knihu o posláních, které lidé pro sebe mají, že se nesetkávají náhodou, ale kvůli nějakému poselství...Setkání s ním mi přineslo hodně poselství, vyvážené ale stejnou mírou bolesti..nedokážu stále specifikovat proč vlastně, proč jsem po každé pozdější schůzce plakala, ach, bože, chtěla jsem změnit svět, ale najednou jsem si začala uvědomovat, že jsem jen naivní malá holka a že on toho už tolik zažil a tolik vytrpěl, že i když sám byl jakýmsi revolucionářem a snažil se bojovat proti citové otupělosti, stejně se nám pomalu vkrádala do našeho nevyrovnaného vztahu...Bylo mi patnáct a jemu necelých dvaadvacet. Byl na mladší děvčata a přiznával to. Dokonce tvrdil, že je pedofil a  já ho z této úchylky vyléčila..Jde to? Myslela jsem, že ten rozdíl zvládnu, ale bohužel netkvěl jen ve věku....Žil intenzivně, velmi malou část, ale přece jen, jeho osobnosti jsem pochopila, když jsem si přečetla knížku od Bohumila Hrabala, popisující život významného českého grafika Vladimíra Boudníka. Tomáš, tak se ten hoch jmenoval, Boudníka zbožňoval. I on byl grafikem, i on žil podobným životem, i on byl bláznivý a já se ho nedokázala předělat  k obrazu svému i když jsem si ze začátku myslela, že to dokážu...než mi začalo docházet, že lidi nepředěláte, že na to ale vůbec nemáte právo.

Ptala jsem se ho kam jede a on říkal, že domů a já se zeptala, zda nechce jít s námi na výstavu a on, že ano...Tak jsem ho přivedla za svými šokovanými přáteli. Vystoupili jsem a Petra se ptala: „Jak dlouho se znáte, rok? Měsíc?“ ( Domnívala se, že jsem jen potkala svého známého..) Ale já povídám: „Dvacet minut.“ Petra se zarazila, zatvářila se vyděšeně a pravila: „Já vždycky věděla, že jsi blázen, ale že si jen tak sbalíš kluka v tramvaji, to jsem fakt nečekala.“ Co jí na to říct? Usmála jsem se. Ale proč..proč..proč si všichni myslí, že jsem ho šla sbalit či co? Byl mi sympatický jako člověk a vůbec jsem nepředpokládala, že bychom spolu někdy mohli chodit..Já jsem předtím ještě pořádně nechodila s nikým, pokud nepočítám ty dětské vztahy, ale opravdickou dětskou lásku jsem taky nikdy nezažila, jak všichni vždycky popisují, s kým chodili ve školce, já nic takového neznám, byla jsem narušené a uplakané dítě a to mi z části zůstalo.

Oskar a jeho kamarádi, přítomni též na výstavě, se domníval, že Tomáš je můj bratr. Dost se tam spolu bavili, jelikož Tomáš se v umění opravdu vyznal a Oskarovy fotky se mu líbily a další den ve škole se mne pak Oskar zeptal, zda mu dám číslo na svého bratra a já se zatvářila dost nechápavě a povídám, že žádného bratra nemám a vyložila jsem mu celou tu historii našeho seznámení s Tomášem a za chvíli o tom věděla celá škola, každý mě na chodbě zastavoval a chtěl tu nepochopitelnou věc znovu a znovu vykládat. Mě to ale nepřišlo ani zdaleka tak kontroverzní, jako seznámení mé kamarádky Judity (která zná každého aspoň trochu ujetého člověka v Praze), která šla do metalového klubu, tam se ožrala, poblila, jeden kluk to po ní uklidil a pak se spolu vyspali na hřbitově. Tomu říkám začátek vztahu! Ale třída měla jiný názor a všechny to rozrušilo ještě více, když jsem pak začala s Tomášem chodit. Sama jsem to dobře nechápala a nejspíš dodnes nepochopím, protože se mi znovu potvrdilo, že náhoda, jediná vteřina, může změnit lidský život a tak i svět.

Já jsem svět neměnila. Stačil mi můj vnitřní zmatek. Na výstavě mě Tomáš fascinoval stále více. Měl tolik podobných zájmů, vypadalo to, že si ohromně rozumíme a po výstavě jsme zašli do takové hospůdky, kterou on znal, protože to divadlo, kde se výstava konala, bylo shodou okolností (což ale neexistuje, mám pocit už, že nic jako náhoda není) kousek od jeho bytu a tak se tam vyznal. Šli jsem nocí, šli jsme Žižkovem, kde se nacházejí hlavy v popelnicích, s cizím a sympatickým mladým mužem, já, Marie a Petra, všechny nezletilé, což on nevěděl.

Povídali jsme si všichni a bylo to úžasné, byla jsem šťastná, ukazoval nám svou grafiku, kterou měl s sebou a to proto, že ji šel dnes dát do redakce novin, protože mu měla v sobotní příloze vyjít, což mě taky totálně šokovalo, že jsme se setkali zrovna v té chvíli, normálně bych ty noviny prohlídla, řekla třeba, že je to pěkné a zahodila je, ale takto se ten list stal mým téměř posvátným majetkem, v úžasu jsem na něj zírala, ukazovala ho rodičům a říkala: „Ano, ano, to je grafika toho kluka, co jsem se s ním ve středu seznámila!“ a maminka se podívala na datum narození pod obrázkem a řekla, že se jí zdá na mě už moc starý a já jí musela vyvracet, že spolu přece nic nemáme, že se známe chviličku a jsme jen přátelé a že by určitě takovou malou holku ani nechtěl.

Marie pak z hospůdky odešla, zanedlouho jsme se zvedli i my a Tomáš mě jel vyprovodit na zastávku, vystoupil se mnou, rozloučili jsme se s Petrou, která jela dál a já čekal, až přijde mamka, která si mě tu měla vyzvednout a ta koukala, kdo to tam se mnou je a Tomáš na mě taky koukal, naprosto úžasným a fascinovaným pohledem a asi se z našeho setkání také ještě nemohl vzpamatovat. Bylo to naše nejkrásnější setkání, protože od té doby to šlo z kopce. Říkal, že mi zavolá a já tu noc nemohla usnout, šílela jsem, obdivovala sama sebe a najednou mi došlo, že jsem se asi krásně platonicky zamilovala. Kolem páté hodiny raní jsem konečně usnula. Ve škole jsem se další den chovala ještě šíleněji než obvykle, neustále jsem se smála a blbla.

V sobotu jsme se sešli na Národní třídě. Přišel asi o deset minut později a už to mě mělo upozornit na to, že si s ním nemám nic začínat (ach, jak mě jeho nedochvilnost a nespolehlivost ničila!). Scházeli se tam zrovna takové podivné existence a pršelo. Navíc jsem nevěděla, zda ho vůbec poznám, viděla jsem ho přece jenom jen jednou v životě. Pak přišel. Vypadal stejně jako předtím a mě moje naštvaná nálada přešla. Bože, v tý chvíli jsem z něj šílela! Šli jsme na Staromák, do kavárny Indigo, na záchodě byl Štýrský a Toyen, kterou jsem měla ráda a on také a mluvili jsme a mluvili, o všem a o ničem a bylo to úžasné, měla jsem pocit, že si budeme ohromně rozumět a že je to hrozně zajímavej kluk, se kterým se možná někdy zas sejdu, ovšem nečekala jsem, že se to seběhne tak rychle.

Než jsem ho totiž potkala, měla jsem jednou v pokoji jasnou vizi člověka, jakýho bych chtěla. A on tomu (jak se zatím zdálo) naprosto odpovídal. Sám mi říkal, že to není možné, že až ho poznám, tak se zklamu, že on není žádný ideální přítel, ale já byla zaslepená..měla jsem mu však věřit.

Obdivoval mě, měl v očích ten nádherný zamilovaný pohled, já to nechápala, přišlo mi to příliš krásné na to, aby to byla pravda a já trpím představou, že si přece štěstí nezasloužím a tak se to nutně muselo pokazit. Šel mne doprovodit k domu a pak už bylo jasné, že spolu teď chodíme a já začala málem plakat, poprvé a naposled štěstím, ale ty slzy tam byly a tím se to špatný všecko začalo...

Mohla jsem mu říkat všechno, na což jsem u mnoha lidí, žijících v přetvářce, zvyklá nebyla. Doma jsem si byla už jistá, že ho šíleně miluji a jako naivní malá holčička (jak jsem taky dozajista působila), jsem byla přesvědčená, že on mě též...jeho životní příběh byla ale příliš složitý..Sám mi později řekl, když jsme se rozcházeli, že se bojí, že není schopen navázat vztah. Řekla jsem mu, že se o něj bojím také.