Žebrák

TEBE JÁ ZNÁM Šedý rozpukaný podklad protrhla na moment bílá šmouha následovaná škodolibě ledovým závanem vzduchu. Asi teniska v sedle se sportovcem. Proč průvan, teď v zimě? Měl za sebou zavřít dveře. Něco mi dát. Bílou šmouhu na šedém podkladu vystřídalo v rychlém sledu několik pospíchajících bot, na všech se vztekle mrskaly tkaničky zaškrcené kličkou. Jedna z polobotek si z čela odfoukla nohavici a v ranním šeru se zableskla světlá ponožka s modrým proužkem. A je pryč. Už chvíli je v hukotu ulice rozeznatelný ostrý, úsečný klapot. Velitelský rytmus je neúprosný: nádech, klap, výdech, klap... Jiskřivě mrazivý vzduch se pod náporem neodbytného zvuku nervózně chvěje. Nádech, klap, výdech, klap. Přísná bota teď majetnicky rozeznívá chodník. Stroze černá dámská lodička na kovovém krvežíznivém podpatku. Ne, tahle nedá, černá sůva s hubeným kotníkem. Že nedá, Huberte? Lodička trhavě odplula šedým mořem aniž by naznačila sebemenší vůli cokoliv komukoliv dát. A kolotoč bot jede dál. Teď, zrovna teď se tu zastavil párek dětských, kožíškem vyhřátých zimních botek. Otálejí, kloní se jedna k druhé. V rozpacích a ve zvědavosti. Holčička, které nerozhodná obuv patří, si opatrně prohlíží dvě neforemné tmavé hromádky před sebou. Zdá se to být jen pár špinavých hadrů klepajících se dopolední zimou. Jenže co ta ruka, holčičko, co ta divně zkroucená ruka dívající se holou dlaní k tobě? Děvčátko, očarované tím nevídaným zátiším, civí dál a druhá kupa hadrů jeho pohled opětuje. Hnědýma mučednickýma psíma očima. Táhněte z tohohle fleku, jestli mi nemáte co dát, boty zparchantělý! Myšlenka, nucená ke sprostotě žízní a hladem, se okázale zatřepotala před vnímavýma dětskýma očima a rozplynula se. Holčička sáhla do kapsy a vytáhla roztržený pytlík s bonbóny. „Jsou malinové... Chybí jenom dva...,“ a položila pytlík na špinavý pařát. Ruka, která ucítila tíhu almužny, se v mžiku stáhla do sloje z hadrů, jako když sáhnete hlemýždi na oko. „Eliško, kde se zase couráš, řekla jsem ti, abys počkala v obchoďáku! Fuj, nestůj u toho žebráka a pojď!“ Dětské zimní boty sebou trhly a zmizely hromadě hadrů z úzkého úhlu pohledu. Fuj, fuj, matko, už žádné malinové bonbóny, žádný žebrák! Prázdná hnáta pomalu vylézá ze špinavých záhybů bídy, dlaní vstříc jinovatkou zamřížovanému slunci. No tak, lidi, drobný tíží, boulí vám kapsy, křiví šrajtofle, tak se jich zbavte! Huberte, oni nám je nechtějí dát... Pes, co si nechal říkat Hubert, se vyhrabal zpod přikrývky a ostražitě se rozhlédl. Když nespatřil na rušné třídě žádného jiného psa, pajdavě se vydal k nejbližšímu sloupu, nemotorně se vyhýbaje míhajícím se nohám. Na své místo se vrací se staženým ocasem; právě kolem něj proběhl pěstěný černý knírač v zimním oblečku. Lidi jsou zlí, ale psi jsou ještě horší, zavrčí Hubert a uléhá zimomřivě na své místo. Ruch na ulici u obchodního domu sílí, zřejmě je po poledni. Do ostře nabroušeného ledového vzduchu je slyšet šustění igelitových tašek, vrzání prosklených dveří, útržky cizích vět: „Já zapomněla koupit ty řízky, tak k večeři...“ „...budou ty kalhoty tátovi přes pas?“ „Ne! Jednání už se nedá odročit, vaše žena...“ „...ty vole, ta měla nohy jak...“ „...jelen samotář, co ho loni zastřelil Tonda vod Hubáčkovejch.“ Těsně kolem zachumlaného žebráka prošly dva černé dlouhé kabáty a za chůze hodily na ztuhlou dlaň dvě lesklé dvacetikoruny. Hubert se za nimi neotočil. Znal ty lidi. Ty, co si denně u nějakého chudáka zaplatí desátek za svoje hříchy, za svojí netečnost a lhostejnost. Je to laskavost, koupit si odpustek od někoho, kdo nemůže neprodat? Dvacetikoruny sotva zmizely v hábitu a hladová ruka už zase volá: Pojďte si ke mně koupit dobrý skutek, nepohrdnu vámi, ovečky moje... Ale byl to slabý den, málo ovcí si přišlo k pastýři pro požehnání; slunce zapadlo brzy, snad proto, že tu ošklivou zimu už prostě nemohlo vydržet; pochodeň světla převzaly neonové reklamy: Giga sport, obuv Baťa, dům Bílé labutě... Lidí na hlavní třídě ubývá, čas odpočítávají sněhové vločky snášející se na potemnělé chodníky. Dvě chvějící se hromádky hadrů se tisknou k sobě; stoupají z nich obláčky páry. Huberte, taky se ti chce tak spát? Jen kdyby zhasli ta světla; jsou všude, vidíš, jak se kolíbají? Reklamy zmizely. V chladem promodralé tmě se komíhají světla. Kulatá, obdélníková, červená, puntíkatá, žlutá. Vypadají v dobré náladě, nemají naspěch. Kolem světel řinčí zvuky; bezedný hlahol a bzukot hlasů, bot, klíčů. Je cítit škrtání zápalek a pak – nová světla. Najednou se matný výjev dává do pohybu; jako bys roztočil kohoutky se žhavou lávou! Horkost se nadšeně přibližuje k žebrákovi. Jak zvláštně to chutná, spatřit temné japonské moře s papírovými lampiony na hřbetech vln! Lampionový průvod houpavě proplouvá blízko žebráka a jeho psa a představení černého divadla pomalu končí; oči lampionů se ospale zavírají. Jen to teplo tu zůstalo; ovinulo se kolem dvou tichých hromádek jako smyčka a pevně se utáhlo. Hlavní třída vítá s drkotajícími zuby další mrazivé ráno, svatý Václav proklíná studené brnění. Ze zívajícího obchodu se do ulice vlní zvuk rádia: “Tak, milí posluchači, máme tu jitro s datem devatenáctého ledna a dopravní servis radí: nechte dneska svoje tažné psy doma, protože by se mohlo stát, že se vám v ostré zatáčce zimou zlomí! Teploměr za okny našeho studia hlásí rekordních mínus osmnáct stupňů. No nic, pokusím se vás zahřát novým singlem od kapely...“ Na mrtvou, vrásčitou dlaň dosedá vločka veliká jako pětikoruna. Už zase sněží.

---