Nocní Mura

Noční můra

Jednou jsem se probudil celý zpocený a unavený. Měl jsem tedy opravdu hnusnou noční můru.

Zdálo se mi , že stojím na kopečku a pode mnou je spousta lidí a křičí, že jejich děti umírají hlady. Stál jsem tam a koukal na ten zástup. Viděl jsem v něm samé ženy a plačící děti a muže od krve. Bylo to jako bych se vrátil do středověku. Stáli, klečeli, řvali v křečích a já tam jen stál a koukal. Byl jsem jako socha. Nemohl jsem se pohnout, když v tom jsem v davu uviděl tvář. Ta tvář patřila mé dívce. Zbledl jsem a chtěl k ní přiběhnout, ale byl jsem spoután k zemi. Nohy jako by zarostly do země. Nohy se proměnily v kmen a ruce ve větve. Stal jsem tam a nevěřil svým očím. V hlavě se mi honily myšlenky a srdce mi bušilo jako by chtělo rozbít hrudní koš a utíkat za mou dívkou.

"Jak se tam dostala?" "Kde jsem?" "Co mám s tělem?" "Kde sou všichni?" "Kam se poděli?" Během vteřiny jsem tam byl sám a pode mnou stála  jen má dívkla celá od krve .  Klepala se a z očí jí kanuly krvavé slzy. Koukal jsem jen na ní. Oči se vytrhly ze spáru nervů a z vězení očních oblouků a zdrhly za dívkou. Mezi námi vzniknul tunel, který spojoval náš zrak, a ve kterém probíhaly na myšlenky.

Na chvilku jsem tunel přerušil a zrak nasměroval někam za dívku. Stála před budovou. Ta budova byla vysoká až do nebes. Její poslední patro se dotýkalo samotného slunce. Jeho omítka byla jako mozaika počmáraná krvavými sgrafity. Byla to největší a nejhnusnější budova, kterou jsem kdy viděl.

Vrátil jsem zrak tam , kam se díval předtím. Vytvořil se opět tunel a já viděl, jak dívka ukazuje za mě. Natáhla přitom svou zkrvavenou ruku a prstem, na kterém zářil prsten ode mne ukazovala za má záda. Otočil jsem se. Chtěl jsem otočit celým svým tělem, ale nešlo to. Otočil jsem tedy pouze hlavou. To, co jsem zahlédl bylo okno do pekla. Za mnou stál ztepilý dub. V jeho korunách visely mrtvolky dětí pověšených za nohy. Na jejích hlavách sem spatřil znamení kříže. Kříže, jehož byly vyznavači. Jejich rodiče byli seskládáni pod stromem. Rodiče a jejich mrtvá těla a nad nimi visící děti s lebkami bez tváře.

Odvrátil jsem zrak, jak jen to bylo možné. Ta vteřina pohledu na strom, byla jako celá věčnost. Otočil jsem se k budově. Hledal jsem dívku, která před ním stála. Nebyla tam. "Bože, kde je?" "Kde já jsem?" "Chci se probudit!"

Otáčím hlavou a hledám dívku. Koukám na horu a hle, nade mnou krouží "smrtihlavové" s jejich zobáky plnými masa – lidského masa. Kroužili a z jejich zobáků padaly kusy lidského masa. Byl to déšť plný lidských ostatků promísený krví a pachem zdechlin. Dusil jsem se pachem a omdléval pohledem na horu a  do stran, jediné kam jsem se mohl dívat, abych mohl dýchat, byla ta hnusná, vysoká budova.

Při nádechu jsem v jejich oknech zahlédl stín stoupající stále do vyšších pater. Najednou se ztratil v záři toho proklatého slunce. Záře mě oslepila. Chtěl jsem vztáhnout ruku proti slunci, ale nemohl jsem. Ruce vypověděli službu, byli větvemi toho kmene, který mě držel v zemi.

V bolesti a bezmoci se na mé hlavě objevil stín. Kouknul jsem se proti slunci a na vrcholu budovy jsem zahlédl siluetu mé dívky. Stála tam a měla rozpažené ruce,byla  jako Kristus na Riem. Koukal jsem na ni a modlil se ať neudělá to, co mi posílala koridorem myšlenek. "Neskákej, ne!" "Neskákej!" "Nedělej to, prosím!!!"

Naposledy na mě koukla a přerušila koridor myšlenek. Sklopila zrak dolů a skočila. Byla jako víla. Lehla si do prázdna. Ruce měla stále rozpažené a vlasy jí vlály. Z očí jí kanuly slzy. Krvavé a padající směrem ke slunci.

Stál jsem tam a koukal, jak padá, jak její duše opouští tělo. Koukal jsem, jak se její tvář boří do země, jak její tělo upadá do prachu a v prach se mění. Koukal jsem a nemohl odvrátit od té hrůzy zrak. Snaha otočit aspoň hlavu se měnila v bolest. Oči mi strnuly a panenky znehybněly. Musel jsem koukat na smrt mého života.

Křičel jsem, proklínal, zalykal se nenávistí a zlobou, ale nebylo nenávisti a zloby k něčemu ani k nikomu. Proklínal jsem ale nebylo koho ani co. Křičel jsem a nebylo nikoho ani co, kdo by to slyšel. Stál jsem tam sám. Sám přikovaný k zemi kmenem. Stál a koukal, jak odchází život.

Byl jsem stromem, který zažil konec světa. Byl jsem člověkem, který nežil. Byl jsem milencem, který nemiloval. Byl jsem? Kdo jsem byl? Jsem? Jediné co vím, že nechci být ….

To ráno jsem se probudil zpocený a unavený. Měl jsem tehdy opravdu hnusnou noční můru.

To ráno jsem začal žít. To ráno jsem se stal milujícím milencem. Stal jsem se žijícím člověkem. Nechci, aby svět plynul okolo mě jako okolo stromu a já nemohl nic dělat. Jsem člověk a ne strom, a proto mohu něco udělat. To ráno jsem se probral z lhostejnosti!

                                                                                                                      Antonín Ferko (Tonko)