Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJedné noci
Autor
člověk_který_není
Teď jsem věděla, co chci: chtěla jsem HO najít, zoufale jsem potřebovala přesvědčit se, jestli ta vidění, která mívám tak často jsou pravdivá. Pomalu jsem došla k břečťanem porostlé hrobce, vypadala velmi staře. Jakmile jsem se dotkla jejího šedého, popraskaného kamene, něco se změnilo. Z celého světa bylo náhle cítit nepříjemné napětí – očekávání něčeho velkého…snad i strašného.
Po chvíli se mi zdálo, že jsem někoho spatřila. Ano, byl to ON. Vydechla jsem úlevou, konečně…po tak dlouhém hledání v nekonečných temnotách…ani tato vize však netrvala dlouho. Vyčerpaná jsem se zhroutila do měkkého barevného listí. Bezvládně jsem tam ležela a vzpomínala na věci, které se nikdy nestaly. Spolu s nimi se mi vrátila ta nesnesitelná bolest – bolest bytí se smyslem, který, jak se zdálo, neexistuje.
Byla jsem tak slabá, neovládala jsem své tělo. Cítila jsem se strašně. Příšerný strach stravoval mou mysl. Jenže strach z čeho? Z neznámé síly ovládající mě samotnou? Ze samoty temné hrobky? Už jsem neměla sílu bojovat s tím prokletím, které mě uvrhlo do věčné tmy.
Zdálo se mi, že jsem se v tomto „bezvědomí“ nacházela několik týdnů, a když jsem se konečně probrala, nemohla jsem tomu uvěřit. Jsem živá? Položila jsem si ruku na hruď a snažila se najít své srdce. Jestli bilo, tak velmi slabě. Otevřela jsem oči. Svítilo slunce, které mě začalo nesnesitelně pálit na kůži. Schoulila jsem se do sebe. Taková strašná bolest! Z očí mi vytryskly slzy. Byla to krev. Jestli jsem kdy měla chuť k životu, tak teď úplně zmizela, už jsem nemohla dál. Moje neustálé hledání skončilo neúspěchem… s vypětím všech sil jsem se skryla do stínu hrobky. Ne, ještě nejsem připravena se vzdát. Když jsem se opřela o zdobenou bránu, se skřípotem se otevřela. Lekla jsem se a tím se mé srdce znovu dalo do pohybu. Ach bože, cítím JEHO přítomnost! Zavřela jsem oči a nechala se vést tím hřejivým pocitem. Prsty jedné ruky jsem se dotýkala chladivé stěny a opatrně jsem kráčela tmou. Snad už konečně…snad už konečně nebudu sama! Už nikdy nebudu vydána napospas bolesti v temnotách!
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Zaslechla jsem kroky, a tak jsem se otočila. Za mnou stál ON! Bez rozmyšlení jsem se své dávné lásce vrhla do náruče. Po tvářích mi stékaly slzy, když jsem ho líbala a hlava se mi točila náhlým štěstím. Nemohla jsem tomu uvěřit, konečně mě objímá! Po tolika letech, snad staletích mě drží v náručí!
Nakonec tedy mé hledání nebylo marné. Obětovala jsem pár svých životů pro to, abych mohla usínat v náručí toho, jemuž patří mé srdce, má duše a všechny mé životy, kterému patřím já. Pro to, abych se každé ráno po probuzení vedle NĚJ cítila neuvěřitelně šťastná.