Jak to začalo, aneb co nebylo v návodu

„Doktore Atkinsi, tady máte svou kávu.“

„Díky Margaret.“

Muž v bílém plášti převzal plastový kelímek a opatrně usrkl horké tekutiny uvnitř. Bolestivě zkroutil obličej, když si opařil ret, ale vzápětí pokývl.: „Přesně, jak má být. Dobře jste to uvařila.“

Jeho asistentka, plavovlasá britka s welšským přízvukem, už byla na odchodu. Tak jen pohodila hlavou a na půl úst odpověděla: „Tak dobře, jak jen to ten automat na chodbě umí. Nic lepšího na Marsu nenajdete.“

Doktor Atkins se usmál a pak se otočil k centrálnímu pultu.

„Jak si vede náš tým?“ Zeptal se šestice mladých operátorů.

Jeden z nich zvedl hlavu a odpověděl: „Myslím, že je hotovo, pane. Můžeme to spustit.“

„Skutečně?“

Doktor Atkins odložil kávu, přešel k nim a převzal výsledky měření, které mu mluvčí podával.

„Tak to je výborná zpráva, přítelé. Na co tedy čekáme? Spusťte to.“

Hlavní operátor naťukal pár příkazů na konzoli svého počítače, pak pokývl a všichni si nasadili ochranné brýle. Když byli připraveni, stiskl červené tlačítko na hlavním ovládacím pultu.

Deset metrů od nich, za ochranou bariérou z tvrzeného skla v titanovém rámu, uprostřed zkušební místnosti, se rozzářilo bílé světlo. Jakmile ochranné clony trochu ztlumily nesnesitelný jas na trochu přijatelnou míru, dal se rozeznat kruhový tvar o průměru asi tři metry, ze kterého záře vycházela. Od okraje dokonalého kruhu se občas oddělil blesk a neškodně práskl do mříží Farradayovy klece.

Všichni, včetně doktora Atkinse zírali v němém údivu na ten úkaz a nebyli schopni slova. Nakonec se jeden z operátorů vzpamatoval, postavil se a podal doktorovi ruku.

„Blahopřeji k vašemu úspěchu. Otevřel jste portál. Je mi ctí s vámi spolupracovat, pane.“

Atkins nabízenou ruku přijal a dojatě ji stiskl. A jak se mu tak draly slzy do očí a jak byli dojati i všichni ostatní, nevšiml si nikdo Impa, který vystoupil z bílého kruhu.

Imp se rozhlédl a povšiml si hned sedmi smrtelníků. Ochranné sklo s aktivní clonou pro něj nebylo překážkou. Pro ohnivou kouli, kterou vzápětí vyslal, také ne. Po sedmi lidech v kontrolní místnosti nezbyl ani mastný flek. Imp uvolnil místo a z portálu se začaly hrnout stovky pekelných příšer.

****

Krátce po těchto událostech jsem přistál na výzkumné základně Union Aerospace Corporation na Marsu. Byl jsem vyslán, abych prošetřil, proč se základna přestala ozývat. Poslední relace zněla dost podivně. Z reproduktorů se ozvala pouze věta „We are doomed!“ a pak už jen příšerný randál.

Prošel jsem přistávacím koridorem a dorazil na řídící věž. Nestačil jsem se ani porozhlédnout, když se na mě vyřítilo něco. Vypadalo to jako tyčinka Snickers s nohama a rukama a takovým nelidským způsobem to řvalo. Napral jsem do toho půl zásobníku, než ten šmejd lehnul. Dobrá zpráva byla, že se to dá zabít. Špatná zase, že mě ta věc zatlačila do druhé chodby, která vedla dál do nitra základny. Nu což, nic není dokonalé, že.

Vzápětí se vyřítili další dva snickersové a já měl co dělat. Pálil jsem, kryl jsem se za výstupky různých ovladacích pultů, kterých bylo všude kolem jak naseto a hlavně jsem ustupoval. Anebo postupoval, vzhledem ke směru, kam jsem mířil. Jak se to vezme.

Pak mi došly náboje.

Pak jsem o něco zakopnul.

Byla to mrtvola muže z ochranky. Vedle něj se válela docela sympatická, krátká, dvouhlavňová brokovnice. Příjemně sedla do ruky. Když jsem navíc našel po kapsách sekuriťáka i krabičky s náboji, nebylo co řešit. Jediná cesta vedla dál, do nitra základny. Systematicky jsem zalomil hlavně a naládoval. Zacvakl jsem flintu, otočil se a z půl metru vystřelil poslednímu snickersovi z obou hlavní přímo do ksichtu.

No, ... a dál už to znáte.