Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Král se probudil. Seděl na svém trůně, ve zbroji, s korunou na hlavě a mečem v ruce. Vzpomněl si na včerejšek. Naposledy kolem poledne mu podali hlášení. Byl to takový mladík, vlastně ještě dítě, přišel mu říct, že padla poslední brána a už jen sedm mužů brání nádvoří, jen sedm. Už mu chtěl říct, ať vytáhne bílou vlajku, už to měl na jazyku, ale pýcha mu to nedovolila. A ten chlapec odešel. Chtěl jim jít pomoci, pomoci zemřít s králem po boku ve zbytečné a marné bitvě, ale neměl dost sil. Byl tak unavený. Celé tři dny pomáhal bránit Druhou bránu a první nádvoří. Probral se ze zamyšlení. Proč ho nevzbudili. A jestli jsou mrtví, proč všude nejsou nepřátelé, proč ještě není mrtví? Věděl, že by ho nedostali lacino, ale dostali by ho. Co se stalo? Vstal. Byl strašně slabý, ale mohl chodit. Prošel svým kdysi tak slavném trůním sálem a vstoupil do temné chodby. Pochodně zhasly už dávno a protože nebyl nikdo, kdo by zapálil nové, svítání vykreslovalo na stěnách podivné stíny. Došel na hradbu a zahleděl se do dáli. Udiveně se rozhlédl po pláni kolem hradu. Tam, kde ještě včera byly stovky nepřátelských stanů a tisíce vojáků, byla jen spoušť. Odešli! Podíval se dolů na nádvoří. Mrtvé přestali pohřbívat už dávno, a kolem hromad těl létaly mouchy a proháněly se krysy. „Král krys“ pomyslel si a v duchu se usmál, aby vzápětí začal plakat. Pak uviděl toho mladíka ze včerejška. Ležel před bránou s mečem v ruce, a na hlavě mu seděl havran a trhal jeho maso z obličeje. Král se odvrátil. Potom se pomalými kroky vydal do kaple. Když do ní vstoupil, od stropu se oddělilo několik netopýrů. Jak dlouho tady už nikdo nebyl? Kříž už dávno použili na stavbu barikády, zbyla jen prázdná místnost. Vytáhl svůj meč a zabodl ho do země, aby vytvořil alespoň zdání kříže. Pak se začal modlit: „Promiň mi můj Pane, ale zhřešil jsem. Kvůli mně zemřeli tisíce lidí a já, já jsem přežil. Já je zabil. Nezasloužím si žít. Zasloužím si trest. To co teď udělám, doufám alespoň uleví mojí duši. Odpusť mi Pane!“ Rozepnul si svou zbroj a vytáhl dýku. Se slzami v očích zašeptal „Promiňte!“ a bodl se do srdce. A pak přišel jeho trest…
Král se probudil…
Písmák