Zpověď (redakčně kráceno)

Vzpomínáš?

Mělas tak krásně

roztančený vlasy

a vždycky tři minuty po našem rozloučení

jsi mi psala světelnej vzkaz

po slunci

(v noci po měsíci)

Měly jsme každá svýho Anděla

ale už tehdy

už tehdy jsi tvrdila

že chceš radši Ďábla

(To jsem Ti ještě tak úplně - nerozuměla)

na lyžáku, kde začaly ty Aniččiny diety - naše společná největší kamarádka, aha...Vánoční Hvězdy a podobný kecy.

Dřevěný prstýnky, přísahy, oblíbený barvy...hymna na melodii písničky Náměšť...nevěřím

taky že jo

ani né půl roku a

sklo před očima nosem a pusou, sklo s přitisknutou dlaní

deprimující nemocnice v Motole

oddělení dětské psychiatrie

hubený holky - modelky

Ty přitisknutý dlaně a když ji tahali od nás

taky se Ti třesou ruce, viď?

Plakaly jsme obě -

jen - Ty sis otírala řasenkový slzy

a já zalejvala slanou vodou díry v asfaltu

a černý linky Ti tekly po tvářích dolů tak jako klaunům úsměvy když se manéž vyprázdní...

A ty Tvý roztančený vlasy...někdy Ti to přeju. Svý nejlepší kamarádce...holky jsou prej všechny mrchy

číhaj jak kočky a když cejtěj nebezpečí od jiný tak zaútočej...o toho určitýho kluka mi nešlo...jen jsi prostě ten výstřih měla až do pasu a on chtěl pusu po Tobě, né po mě...

Nesmysly... zápisy v deníčcích - jak jsme si je navzájem četly ve světle svíčky -

pamatuješ, jak jsme k sobě byly upřímný? 

A dneska...když utrhnu kopretinu, stejně vím že Ty trháš růže...