Panenka?!

Votrávenej ze svejch vlastních řečí jel autobusem, noční linkou. Homeless spal naproti s hlavou hluboce předkloněnou, jakoby ani neměl páteř. Kolem byla spousta lidí, půl čtvrtý ráno. Všichni mu připadali stejný, všichni řešili stejný věci, furt dokola. Týhle myšlence se vždycky bránil, vždycky si říkal, že je potřeba umět se dívat kolem sebe. Kdo se umí dívat, vidí pořád nový a nový věci, nic mu nezevšední, „krása je v očích toho, kdo se dívá“, někde četl. Ale ať se koukal, jak chtěl všechno bylo furt stejný – pořád stejný lidi, stejný domy, div mu oči nevypadly, jak se snažil. Díval se pak už radši jen do země. Neměl rád noční autobusy. Oči mu bloudily po podlaze autobusu, když najednou… ležela tam panenka, Barbie, nahá, chyběla jí jedna noha, druhou měla nepřirozeně zvednutou. Hlavu měla rozkřáplou… I když, možná ne, možná má na obličeji nějakou masku nebo co. Její naprosto neskutečný tělo, útlej pas, divný prsa. Nahá leží na podlaze autobusu. Chtěl ji zvednout, ale bál se, šel z toho divnej strach. Konečně autobus zabrzdil na jeho zastávce.
Vystoupil a zhluboka se nadechnul. V krku to zamrazilo. Zachumlal se víc do bundy a nepatrně přidal do kroku. Začalo drobně sněžit, pouliční lampy prosvěcovaly padající vločky. Čerstvý sníh křupal pod nohama, ten zvuk měl vždycky rád, čerstvě napadlej běloskvoucí sníh. Díval se pod nohy a užíval si ten zvuk. Snad se i trochu usmíval.
Najednou měl pocit, že není na ulici sám. Potkávat cizí lidi v noci na ulici nemusí bejt dobrý. Nerad zvednul oči a podíval se před sebe. Vždycky se snažil v těchhle situacích vypadat nepřístupně, mimikry člověka ztracenýho ve velkým městě. Zorničky se mu prudce rozšířily. Zavřel oči, jak jen silně mohl, až to bolelo. Když oči opět otevřel, viděl pořád to samý. Znovu zavřel oči, celý tělo, celej svět se bránil tomu pohledu… Deset kroků před ním ležela na zemi nahá žena. Co je to za nesmysl?! Život už spoustu let běžel ve zcela standardních kolejích. Furt dokola. Práce - ne úplně špatná, zábava - většinou ne moc zábavná. Spoustu věcí už pochopil, nad spoustou věcí rezignoval. Těšil se, že se třeba zase bude moct na něco opravdu těšit…
Žena se pomalu posadila. Vypadala jako mrtvá…, jako ta panenka v autobuse! Stál a nemohl se pohnout z místa. Žena seděla a dívala se na něj. Na obličeji měla černou masku prapodivnýho tvaru. Když si to uvědomil, možná se mu trochu ulevilo, že její hlava není rozkřápnutá. Nevšiml si, že by se žena zvedala, ale najednou šla k němu, pomalu, jako by čas poskočil, nebo prostě běžel nějak divně. Nijak se netvářila, bez sebemenšího náznaku jakýchkoli emocí, nebyla jí ani zima. „Co to…?“, vysoukal ze sebe. Nevěděl, jestli to skutečně řekl, nebo jestli na to jen myslel. Nechtěl se ptát, bál se promluvit, to samo… Neřekla ani slovo. Nečekal, že by promluvila. Nečekal, že by uměla mluvit. Přibližovala se, ale přitom se vlastně vůbec nehýbala. Rozum mu pracoval na plné obrátky, jako když točíte masomlýnkem jak nejrychleji dokážete, ale nemáte v něm žádné maso. Nevěděl, jestli je krásná nebo ošklivá. O někom, kdo vypadá relativně normálně můžete takhle uvažovat, ale o „tomhle“? Vzpomínal, jestli něco pil, ale nepil. Čím byla blíž, tím pomaleji se čas vlekl. Zdálo se, že se nutně musí zastavit.
Stála už na dosah ruky. Věděl, že nemá smysl cokoli dělat, pochopil, že nemá smysl snažit se něco pochopit, trochu se mu možná ulevilo. Celej svět se zůžil na několik metrů, který byly kolem vidět. Padající sníh, pouliční lampa, nesmyslná žena a on.
Vztáhla k němu ruku… obě… všechny. Začínala se mu líbit. Obdivoval ji, fascinovala ho. Uvědomil si, že jemu už vlastně taky není zima, že mu není ani vedro... zvláštní, vlastně mu bylo akorát. Pochopil, že bundu už nepotřebuje, žádné oblečení. Viděl všechno naprosto zřetelně a začínalo se mu to líbit. Vlastně mu to už ani nepřipadalo zvláštní. Krásně sněžilo.
Začalo se rozednívat. Nějak brzy, příliš brzy - škoda, taková krásná noc. Světla přibývalo, už ho bylo víc, než bývá v poledne, a pořád přibývalo. Vlastně už nic neviděl, všude kolem bylo bílo, všude bylo bílo…
Pomalu se mu začínaly objevovat obrysy věcí, zdálo se mu, že z dálky něco slyší. „Konečná, mladej, tohle není žádná noclehárna…“ Autobus! Pod nohama viděl ležet panenku, Barbie, nahou, chyběla jí jedna noha, druhou měla nepřirozeně zvednutou. Hlavu měla rozkřáplou… I když, možná ne, možná měla na obličeji nějakou masku nebo co… Vstal a trochu nemotorně vystoupil z autobusu. Nikde nikdo, venku začínalo sněžit. Jakoby se trochu bál, co ho čeká. Díval se kolem sebe, jestli uvidí ty stejný věci, jako vždycky.

---