Kytara

Léto už skončilo a byl jeden z těch hezkých podzimních dnů. Kdy svítí sluníčko a vítr si pohrává s barevným listím na stromech. Ale mezi teplými barvami ještě jedna chyběla. Na tu krásnou podzimní červenou si musíš ještě pár dní počkat. Pamatuju si, jak jsem procházela lesem, věděla jsem, že takhle k večeru je to nebezpečné, ten pocit strachu zaháněl mojí depresi a vůně stromů a vlhké hlíny mi vracela smysl života. Jako zapadající sluníčko hladilo podzimní přírodu, tak i mě ten pohled hladil duši. Ale i tak, když jsem myšlenkama zabloudila na to, co se stalo dneska, nemohla jsem udržet slzy. Rozběhla jsem se po lesní cestě, chtěla jsem slyšet jak mi tluče srdce, abych věděla, že ještě žiju… Udýchaná jsem si lehla do listí a vnímala jsem všechno co se dělo uvnitř mě i kolem. Chtělo se mi spát a v tu chvíli jsem chtěla usnout navždy. Mezi šuměním stromů jsem zaslechla kytaru. Někdo moc krásně hrál a ty tóny jakoby přirozeně doplňovaly zvuky přírody. Zaposlouchala jsem se. Probudila se ve mně zvědavost, kdo jen to může tak pěkně hrát…? Pomalu jsem vstala a bála jsem se, že ten někdo přestane hrát. Tiše jsem šla za hudbou, snad mě to listí neprozradí. Došla jsem až k dřevěné boudě, kde seděl kluk s kytarou a hrál. Sedla jsem si tak, aby mě neviděl a zády jsem se opřela o boudu. Hrál a smutně zpíval. Nějak jsem cítila, že má chuť tím zpěvem předat něco ze sebe do celého lesa. Byl mi tou hudbou tak blízko. Začalo pršet, schoulila jsem se a doufala, že teď nepřestane a neodejde. Pršelo pořád víc a víc, skoro jsem neslyšela jeho zpěv. Udělal jsem něco, co jsem sama nečekala. „Ahoj, můžu se tu schovat…?“ Odpověděl, že jasně a já si sedla naproti němu. Vybrnkával tu melodii, kterou jsem zaslechla jako první. Bylo už pozdě a v tom dešti úplná tma. Přestal hrát a řekl že už musí jít domů a odešel. Asi si nevšiml jak moc mi to bylo líto a snad ani neslyšel moje tak ahoj. Poslouchala jsem jak padá z nebe déšť a pustila jsem k sobě černý myšlenky. Z pláče mě vytrhl jeho hlas. „Doprovodím tě domů, nechci tě mít na svědomí.“ Podívala jsem se mu do očí. „Tak pojď.“ Řekl mile. „Ale já nemá  kam jít.“Chvíle ticha a jen ten déšť. „Tady zůstat nemůžeš, zvu tě na čaj.“ Ve svém zoufalství jsem s ním šla. Bydlel kousek od lesa, pozval mě k sobě, bála jsem se, ale taky už mi bylo všechno jedno. Zavedl mě do pokoje a odešel.Proboha, co tu dělám, říkala jsem si.. Za chvíli přišel, donesl mi ručník a  něco na sebe. „Převlékni se, ať nenastydneš, jdu udělat čaj.“Donesl teplý voňavý čaj a začal se mě vyptávat. Já neřekla ani slovo, byla jsem jak němá. Jmenuje se Petr - hezké jméno. Moje mlčení ho štvalo a tak odešel. Zdálo se mi, že je pryč celou věčnost. Když přišel, řekl, že jestli s ním nezačnu mluvit, tak zavolá na policii. To mě vyděsilo, chtěla jsem utéct, ale ve dveřích mě zastavil. Měl krásné zelené oči. „Prosím, pusť mě…“ „Ne, dokud mi nepovíš, kdo jsi a proč nemáš kam jít.“ Viděla jsem na posteli jeho kytaru a zeptala jsem se ho, jestli mě naučí hrát. Řekl,že rád. Sedli jsme si na postel, ukázal mi pár akordů a rytmus. Moc mi to nešlo a začala jsem se u toho smát. Uvolnila jsem se a nenápadně se mě zase začal ptát a já mu protentokrát odpověděla a tak jsme si začali povídat. Nevím kde se ve mně vzala ta upřímnost, asi v té beznaději, řekla jsem mu úplně všechno co se stalo, pozorně mi naslouchal, chtělo se mi brečet, viděl moje slzy a chtěl mě obejmout, ale já nechtěla. „Promiň“ říkala jsem mu to slovo snad desetkrát, dokud mě nezastavil. Nabídl mi, že u něj můžu pár dní zůstat, že rodiče jsou na dovolené a brácha u přítelkyně. Byla jsem mu tak vděčná. Potom mi ještě zahrál na dobrou noc a nechal mě samotnou. Půlku noci jsem probrečela, ale pak jsem usnula a spalo se mi dobře. Ráno mě vzbudil Petr. „Včera jsem ti nedal nic k večeři, tak snad to napraví vydatná snídaně.“ a zavedl mě k bohatě prostřenému stolu.. Byla jsem tak překvapená, že jsem mu málem zapomněla poděkovat.“Musím do školy a napadlo mě, že bys sis mohla doma vyzvednout svoje věci a pak mě počkat u školy.“ Nakonec jsem u Petra strávila krásné dny. Dopoledne jsem chodila do lesa a přemýšlela jsem, jak si vyřeším svůj život a odpoledně jsem trávila s Petrem, stal se mým dobrým přítelem a každým dnem mi byl blíž a blíž. Vařila jsem mu dobré večeře, jako dík, že u něm můžu být- byla jsem tak ráda, že mu chutná. Každý večer jsme si povídali u čaje a on mi krásně hrál. Tajně jsem na kytaru hrála, když Petr nebyl doma. Jednou večer mi řekl, že mě objednal k psycholožce, že je to moc příjemná paní a že mi pomůže. Zbytek večera jsem s ním nepromluvila, byla jsem na něj naštvaná, i když jsem věděla, že mi chce pomoct, ale já si musela pomoct sama. Musela jsem usínat bez jeho hry na kytaru a bylo mi to moc líto. Druhý den jsem k té psycholožce šla, ale jen a jen kvůli Petrovi. Byla opravdu sympatická, ale její otázky mě trápili  a potom jsem musela nad tím vším přemýšlet. To odpoledne jsem se nevrátila za Petrem, bloudila jsem ulicemi a byla jsem zoufalá. Byl už večer a šla jsem v té tmě do lesa, našla jsem tu boudu, kde jsem slyšela Petra prvně hrát. Zase jsem tu seděla a plakala, byla mi zima, ale už mi bylo úplně všechno jedno. Chtělo se mi umřít. Ale Petr byl můj anděl strážný.“ Moni, já se o Tebe tak bál, mám Tě rád“  a vzal mě do náručí a já jsem se mu nebránila, potřebovala jsem ho. Zavedl mě domů, uvařil čaj, uložil mě do postele a tiše mi hrál. V klidu jsem usnula. Ráno šel k psycholožce se mnou, byla jsem mu vděčná. Ale nemohla jsem pochopit, když jsem tam spatřila rodiče, podívala jsem se na Petra, tišil mě očima, zakřičela jsem na něj „Ty zrádče, nenávidím Tě!“ a chtěla jsem utéct, nepustil mě a držel mě , dokud jsem se neuklidnila. Nedokázala jsem se na nikoho podívat a bylo mi tak mizerně. Dopadlo to tak, že jsem strávila měsíc v léčebně, bylo to pro mě v té chvíli to nejlepší, vyřešila jsem svoje největší problémy. Máma mi koupila kytaru a ta mi asi nejvíc pomohla, hrála jsem i několik hodin denně  a při hře jsem si srovnávala svoje myšlenky. Mohla jsem se vrátit domů, za Petrem a taky do školy. Když jsem zašla za Petrem, nevěděla jsem jak mu mám za všechno poděkovat, byl rád, že jsem už v pořádku a povídali jsme si jako dřív každý večer v jeho pokoji. Začali jsme se skoro denně scházet, povídali jsme si a Petr mi hrál na kytaru a já se těšila, jak ho překvapím, jak jsem se už naučila docela dobře hrát. Když mě zase pozval k sobě, překvapil mě kytičkou kopretin a svíčkami v pokoji. A já mu na oplátku krásně zahrála na kytaru. Sedl si vedle mě, tak blízko, až jsem se začervenala.A myslím, že tuší, že jsem si zamilovala jeho hru, jeho hlas, jeho oči a i jeho úplně celého.