Lepší zítřek

Rheged byla vždycky chudá země, která přijímala pomoc. Táhl se od hor na severu a svažoval se k pobřeží s jeho vesnicemi plnými křivých bílých domků s modrými oblinami místo střech a s lesklými majáky zářícími na slunci do dálky. Ty se klonily nad moře tak rázně, že každému návštěvníkovi připadalo neuvěřitelnější, než by zdravé mysli přijít mělo, že ještě stojí. Těm bystřejším rychle došlo, že v Rhegedu snad nenajdou pravý úhel.

Kníže Bernard se vracel domů, do ošklivé nedobytné pevnost, které rhegedští přezdívali Jehla. Cestou mu sloužící, které potkal, vyslovili pozdrav. Před věží čekala i jeho žena Sophie, ale nespěchala mu vstříc. Tolik krásy, napadlo ho. „Vítej,“ oslovila ho mrazivě. Políbila na tvář, on udělal totéž a obešel ji.

Vyběhl po schodech vzhůru až na vrchol, do hvězdárny, a hned se přiblížil k oknu, odkud byl nejlepší výhled na přístav a moře. Když se ale zapřel rukama, aby se vyklonil, rám se rozlomil. Bernard vytáhl několik třísek z dlaní a jenom vyčkával, až sem blížící se kroky donesou Sophii. Nemohla sem přijít moc brzo, mohl by vypadnout a ona být u toho. To by lidi svádělo k jednoznačným myšlenkám.

Kněžna hlasitě zaskřípala prknem v podlaze. Došla až k němu, v rukou držela dva poháry vína a jeden mu nabídla.

„Já jsem se nepraštil do hlavy, Sophie, abych zhloupnul nebo zapomněl,“ odstrčil nabízený pohár.

„Den po tom, co jsi odjel, na komorníka v mé ložnici spadl kus trámu a zmrzačil ho. Dobře, nebudeme už o tom mluvit – ale měla jsem ho ráda.“ Pohodila hlavou k rozlomenému rámu okna. „Tohle bylo za tu další běhnu. Služka, obyčejná služka! Taková urážka.“

Jenže ta služka dokázala to, co žádná jiná předtím, co si vždycky přál od své ženy a co se Sophii nepodařilo za dlouhé roky. Často neřekl ani slovo a Flora věděla, na co myslí, jako by byla druhou polovinou jeho duše. Jistěže nebyla dcera hraběte, vévody a ani rytíře ne. Ale měla v sobě kus důstojnosti, kvůli které ji nedokázal objímat téměř ze vzdoru a bez pocitů jako tolikrát předtím. Všechno ho to naplňovalo nelibostí, protože mu nebyla rovná. Kdyby ano…

„Odpusť,“ protáhl posměšně.

„Odpouštím ti stejně upřímně, jako jsi o to žádal.“

Sophie měla hezké rysy a tmavě rudé, skoro kaštanové vlasy. Málem za tu dobu zapomněl na tu tvář, co viděl tak často, i na to, že mu patří. Políbil ji a protože to neudělal už celé století, nechala si to líbit. Dokonce spojila ruce za jeho hlavou. Ovšem. Neútočil. Nedokázala se bránit. Poháry s vínem, co držela v rukou, zarachotily na podlaze, když jí vypadly z rukou.

Když přestal, zůstala stát na místě, jakoby na okamžik zapomněla, s kým tu je. Pak se zděsila a přesunula se do bezpečné vzdálenosti. Správně, nikdy si ho nepouštěla příliš blízko. „Sophie. Chladná a bez půvabu.“ S tím odešel a nechal ji jejím myšlenkám. Předpokládal, že je uražená jako vždycky, a nezajímalo ho to ani trochu.

Rychle přeběhla do svého pokoje plného zpřeházených dřevěných skříněk a krabiček a lahviček zabalených v papíře. Bylo tu samozřejmě i velké zrcadlo a postel s nebesy. Nebýt ale truhel a skříní s oblečením, vypadal by pokoj téměř prázdně. Sophie v nich všechno přeházela, než objevila jedny dlouhé rukavičky z kůže.

Zavolala posla a ten se jí okamžitě klaněl. Měl se postarat o balíček a protože pár takových už doručil a uměl si dát dvě a dvě dohromady, věděl, co v nich je. Dárek na rozloučenou pro určitou dámu.

Do jednotvárného hluku v hostinci se rozeřvalo zaklepání. Jak Flora trhnutím otevřela hlavní dveře, návštěvník musel uskočit před sprškou tajícího sněhu, který se uvolnil ze střechy. Vzájemně se změřili. On na ní neviděl nic zvlášť hezkého ani ošklivého. Na ženu byla příliš vysoká a hubená. Ale ano, jednu velice krásnou věc našel – její oči. Jasné a fialkové.

            „Nemusel jste klepat. Co chcete?“

„Vy jste Flora, že?“

„Známe se?“

„To bych nerad. Mám pro vás od knížete dárek.“ Vytasil se s balíčkem vázaným v kůži a předal jí ho se soucitným pohledem.

„Dárek na rozloučenou?“ Tohle nevyžadovalo velkou zkoušku úsudku.

„Jak jste to uhodla?“ zasmál se hrkavě. Dveřmi za ním práskla a těch pár hostů se jenom ohlédlo a hned se zase věnovalo kartám, sprostým vtipům a pití. Balíček si odnesla s sebou nahoru a na posteli zuřivě rozbalovala dárek. Vydechla při pohledu na tu krásu. Bílé kožené rukavičky prošívané drobnými stehy stříbřitou nití tvořící obraz stromu s pěti větvemi. Lístky byly drobné smaragdy. Flora si odfrkla. Na rozdíl od rukaviček nebyla prodejná.

Dlaň vložila jen do nejširší části jedné rukavičky, aby ji mohla zvednout blíž ke světlu, ale hned překvapením sykla a ruku vytrhla. Flořinu dceru Leah ve vedlejším pokoji probudilo bolestné vyjeknutí. Našla matku, jak si drží ruku kousek nad zápěstím a nesrozumitelně nadává. Vděčně se podívala na Leah, která měla chladnou hlavu a podala jí karafu s vodou. Ta hned v potůčcích stékala od Flořina zápěstí k prstům a skapávala dolů na bílou kůži rukaviček.

„Mami?“ zašeptala Leah, když viděla, jak Floře po tváři stékají slzy.

Flora pohodila hlavou. „To nic. Jen ten pán, co se ti líbil, už nepřijede.“

Paní Sophie se považovala za dvakrát chytřejší než většina žen. Proto se docela snadno smířila s tím, že její muž měl dceru, v ohledu na jeho věk překvapivě starou. Sedmnáct let jí bylo, ale vypadala mladší, skoro jako dítě. Byla svěží jako první jarní den po oblevě a právě tak chladná. Udělala na ni dojem jako člověk, který si váží sám sebe. Sheila měla dost mužskou povahu a Sophie se nedivila, že tu dívku vidí střílet z luku.

Sheila se občas ohlédla, jako by se jí příliš nelíbilo, koho má za zády. Před rokem se totiž přihodila jedna nemilá příhoda, když ji Sophie poslala ven s lovčím, kterému výslovně nakázala, aby se vrátil se srdcem toho bastarda. Jak to provede a co za zvrhlosti s ní bude dělat předtím a potom, to nechala na něm. Kdoví jak ho ta holka přemluvila, ale nakonec to dopadlo tak, že zmizel. Sheila od té doby žila tady v tom mrňavém domečku se slaměnou střechou. Sophie seděla u stolečku před domkem a leštila jablka. Zavolala Sheilu k sobě.

            „Přeješ si, matko?“ Od ní to znělo jako výsměch.

            „Pojď sem přece.“

            „Jistě. Rozkaz,“ zamumlala jako dodatek. Nicméně odložila luk a posadila se ke stolku naproti Sophii.

            „Takže si budeme povídat jako přítelkyně. Třeba o otci.“

            Sophie pokrčila rameny. „Nezměnil se.“  

„Tak on ještě žije? Ach!“ přitiskla si Sheila dlaň na srdce.

„Posílá mi pravidelně lilie, kdykoliv mám narozeniny nebo máme výročí svatby. Ví, že po liliích hrozně kýchám, a každý rok jedna přibude. Snaží se mi tím dokázat, jak stárnu a jak je nade mnou. Ale dárky od něj dostávám. Oh, promiň, ty vlastně ne,“ usmála se Sophie vítězně.

            „Jistě. Ani nemůžu. Ale stejně mě má nejradši ze svých dětiček,“ zachechtala se ta druhá. „Z těch, o kterých ví. Myslíš, že by nějaké chtěl od tebe? Kdybys je ovšem mohla mít.“ Zůstalo to někde mezi nevinností a drzostí.

            Jeden ostrý nádech, ale žádná odpověď. Kněžna se jenom usmála a čekala. Sheila si vzala jedno z jablek, které zůstaly na stole, a přestože se lesklo víc než dost, ještě jednou ho vydrhla od doteků Sophie.

            Polkla a hned začala kašlat. Nepomáhalo to, nadechnout se nemohla. Podívala se na Sophii, ale ta si zrovna upravovala sponu ve vlasech. „Sbohem,“ vydala se za dům pro svého koně. Sheila se svezla ze židle a pokusila se ji chytit za sukni. Co se dělo dál, připadalo jí někde mezi zlým snem a skutečností. Vnímala, co se děje kolem. Cítila doteky a slyšela hlasy, na které křičela a křičela. Pak už všude byla tma a nepřišel nikdo.

Sebastian shlížel dolů z věže a líbilo se mu, co vidí. Moře. Takhle to měl rád, byl jedním z těch, co by se na jednom místě strašlivě nudili.

„Samozřejmě,“ odpověděl. Otočil se ke knížeti a ještě chvíli mu vyprávěl o předchozích zatměních slunce. Bernard dnes nebyl tak okouzlující společník jako jindy.

„Umřel vám někdy někdo, koho jste měl rád?“ zeptal se Sebastiana úplně beze smyslu. Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Bernard odešel bez rozloučení. Měli se Sophií výročí svatby a nálada se mu zlepšila jenom při pomyšlení, že ona tu není.

Kdyby se jí zeptal, kam se na těch pár dní poděla, řekla by jako vždycky, že navštívila svou ubohou osamělou matku. Stará paní mu nemohla říct, jestli je to pravda, protože byla od přírody němá. Bernard ji už kolik let neviděl, protože si pokaždé říkal, jestli by jí neměl pomoct a skončit to. Jestli si to stará paní přeje, to ovšem říct nemohla. Bernard hodil nožem, který se zabodl do mapy na stěně. Co je na tom spravedlivého, že ta stařena žije a jeho dcera ne?

            Sheila, která po něm zdědila schopnost vidět lidem do duše a umět toho využít. Jeho oblíbená dcera. Děti samozřejmě umíraly, ale ne takhle.

            Na dlažbě nádvoří slyšel přijet koně. Sophie hned dostala darem žluté lilie, vzácné zboží z jihu – zacinkaly totiž na každého kolemjdoucího, kdyby si snad nevšiml jejich krásy. Pozoroval ji oknem, jak sesedla z koně a hned se k ní vrhl sluha s kyticí. Lilie za mužem, mířícím s koněm do stájí, otočily své květy. Sophie se na okamžitě rozkýchala a jedné za druhou zlámala krčky. Vždycky přitom vydaly vysoký pisklavý zvuk, jako když si zpívají. Poslední květina se nadějně vzpřímila, jako by se tím snažila předvést svou užitečnost. Kněžna se zadívala nahoru do okna, poslepu nahmatala stonek a trhla jím.

Věděla dobře, kde Bernarda najde, a on nikam neodcházel.

            Sophie vešla a přelétla očima tapiserie na stěnách. Samí vlci, stvůry a jejich lovci, několik zvířecích trofejí, než se konečně podívala na něj. Netušila, proč si tak hraje s rukavicí z kovu. Chystala se něco říct, když ji praštil po tváři. Chvíli tak zůstala stát s pootočenou hlavou, ale nechtěla mu to vrátit. Cítila, jak jí na tváři zůstalo několik šrámů.

            Přál si kopnout do té její sobecké malinkaté dušičky a chladného srdce. „To mi chybělo. Uděláš to zase?“

            „A ty?“ Chytila se za tvář a odešla ke svému zrcadlu.

            Večer se kníže s kněžnou nutili držet se za ruce a působit jako spokojený pár. Lidí ubývalo a hluboko po půlnoci se ve slavnostní síni bavilo už jen pár lidí. Oba slavící, básnířka, pan rádce s chotí a jejím bratrancem, tři zívající sluhové a nový mistr hvězdář snažící se celý večer udělat dojem. Sophie při pohledu na něj dostala nápad, kam zmizet, aby s manželem nezůstala sama.

            Pozorovala jedno hadovité souhvězdí, když jí někdo poklepal na rameno. Odskočila a i v té tmě poznala hvězdáře. Byl to takový milý starší chlapík, co se vyznal ve všem, ale stejně se lekla. „Sebastiane?“

            „Paní, mám pro vás špatné zprávy,“ řekl rozvážně a vedl ji za ruku zpět ke schodům

            „To vy jste špatná zpráva. O co jde?“ Paží ji držel okolo ramen a když se ji pokusila setřást, nepustil.

            „Oh, to se dozvíte. Dole.“ Poslední slovo vzdorovitě zašeptal a strčil ji ze schodů.

            Padala tak rychle, že si ani nestačila uvědomit každou jednotlivou bolest, každou zlomenou kost a odřeninu. Nechápala, proč se to stalo.

            Zastavila se až dole ve slavnostní síni, na okamžik tak otřesená, že si musela vzpomenout, kdo je a kde je. Otočila hlavu, aby se ujistila, že si nezlomila vaz, a kolem už neviděla nikoho z dalších hostů. Po dlouhé době se nad ní sklonil Bernard a byl očividně překvapen, že Sophie stále dýchá.

            Sophie zvedla ruku a pokusila se natáhnout ji k němu. Zakroutil hlavou. Kdysi by jeden za druhého dýchali, ale tak dávno, že to už ani nebyla pravda. Když dlaň pokládala, tlumeně sykla. Bernard si vítězně oddychl.

„Bernarde?“

„Copak, drahá?“

„Potřela jsem ti pohár výtažkem z rulíku. Dnes večer ses nějak zapomněl, že?“ Zavřela oči a přestože o tom už nevěděla, žila ještě několik minut.

Pravda, dnes večer zapomněl. Kníže Bernard, kterému z dopuštění božího a pro radost démonů zůstalo ještě trochu sil, se rozesmál samou ironií.