Příhoda s pány A a B

Jsem lékař, ale mým posláním už dávno není pomáhat potřebným, život si pro mě vymyslel něco jiného: předpovídám nemocným dobu, která je dělí od smrti. Říká se o mně, že jsem v tom nejlepší, mé předpovědi jsou přesné, velmi přesné. A kdyby to bylo možné, kterýkoliv z mých pacientů by mi dal za pravdu - pokud vím, ještě nikdy jsem se nezmýlil...

Není to veselá práce, ale zvykl jsem si. Naše klinika leží stranou vší civilizace, ostatně i z okna své ordinace nevidím nic jiného než lesy, jak se nekonečně táhnou k obzoru. Léčí se zde jedna ošklivá choroba - ale co říkám léčí, vlastně jen zpomaluje - ta choroba číhá v každém z nás a je jen otázkou náhody, zda se rozvine, či zda dostaneme šanci zemřít na něco jiného. Všechno je velmi jednoduché: pacient k nám přijde, mí kolegové nemoc diagnostikují (diagnóza je ale všem jasná předem) a provedou několik neúčinných terapeutických opatření. Po nějaké době je pacient poslán domu zemřít. Před odchodem se může, pokud má ovšem zájem, zastavit v mé ordinaci. Zájem má nakonec skoro každý.

Při vyšetření nemocný pokorně mlčí, mám přeci jen pověst velkého odborníka, mé jméno je všude vyslovováno takřka s posvátnou úctou. Ani já toho moc nenamluvím - svlékněte se , posaďte se, zhluboka se nadechněte... Na závěr vždycky dodávám, že lékařská věda zná různé případy, kdy došlo k uzdravení proti všemu očekávání, a že tedy není třeba ztrácet naději. Každý přikyvuje a nikdo mi to nevěří. Ortel, dá-li se to tak nazvat, zásadně posílám poštou.

Naskýtá se otázka, odkud pochází taková přesnost mých předpovědí. Dnes, když už nejsem nejmladší, říkají všichni, že je to dlouhými roky praxe. To by snad bylo možné, kdybych ovšem stejně přesně nepředpovídal už jako velmi mladý, hned po studiích... Sám jsem byl léta přesvědčen, že mám jakýsi druh jasnovideckého nadání (jak tragického ovšem!), ale teprve nedávná záležitost s pány A a B ukázala, že pozadí mých schopností je mnohem závažnější.

Z naší kliniky jsme je oba propouštěli ve stejný den. Pokud si dobře vzpomínám, byl A asi padesátiletý zámečník, velmi veselý, energický a vitální, odhodlaný s chorobou bojovat do posledního dechu. Zjistil jsem, že nemoc u něj postupuje pomalu a odhadl jsem jeho čas na dva roky a sedm měsíců. S B se to mělo jinak: bylo mu pětašedesát, celý život pracoval jako advokát, povahou byl skeptik. Od chvíle, kdy mu lékaři oznámili diagnózu, šlo to s ním s kopce, nejevil o nic zájem, podléhal letargii, sám říkal, že chce zemřít. Jeho přání mělo být vyslyšeno již brzy, za tři měsíce.

Pak se stalo něco, co by se stávat nemělo, ale co nikdy nelze zcela vyloučit - lidská chyba. To jsem si ovšem uvědomil až po třech měsících, tehdy mě jeden kolega zastavil na chodbě a řekl: ?Mimochodem, A je po smrti.? Nedal jsem na sobě nic znát, ale v hlavě mi bušilo: A je po smrti, A je mrtvý, to přeci není možné! - a utíkal jsem k sobě do ordinace, tam se zavřel a přehraboval se ve svém archívu. Brzy jsem pochopil: sestra omylem poslala prvému ortel toho druhého - a naopak.

A tehdy jsem také pochopil mnohem víc! Mé předpovědi nebyly odhady toho, co budoucnost přinese, nýbrž přímo PŘÍKAZY, co má přinést! Smrt, snad už unavená věčným běsněním, převedla část svých pravomocí na mě, postavila mě na roveň sobě samé, nemluvila do mých odhadů, jen je slepě vykonávala, nechala mě, aniž bych o tom věděl, svobodně rozhodovat o životech ostatních!

Okamžitě jsem vytočil telefon k B a mé tušení se potvrdilo. Jeho manželka mi docela vesele sdělila, že B si vede nad očekávání dobře, choroba jakoby se zastavila...

Nevěděl jsem, co si počít. Dříve, když jsem pracoval v naprosté nevědomosti, byly snad mé předpovědi spravedlivé. Ale teď? Co teď? Můžu zůstat tak nestranný jako dřív? Nedám se unášet soukromými pohnutkami? A co Smrt (musel jsem ji takto personifikovat), co až to zpozoruje? Jak mě potrestá? Odejme mi mé výsadní schopnosti nebo mě rovnou sprovodí ze světa nějakým obzvlášť nepříjemným způsobem?

Nakonec mě napadlo jediné řešení. Musím dělat, jako by se nic nestalo, ve vší poctivosti a tichosti pokračovat ve své práci tak jako dřív.   A Ona snad nic nezpozoruje...

Takové řešení ale předpokládalo ještě jednu malou nápravu. Okamžitě jsem napsal dopis a odeslal ho B. Upřímně jsem se v něm omluvil za politováníhodnou chybu a sdělil mu, že má být již několik dní po smrti. Jak se mi později doneslo, téhož dne, kdy B obdržel můj dopis, se jeho zdravotní stav náhle zhoršil. Nazítří pak B zemřel.