Mýlit se je lidské

„Díky, že si přišla.“

„Hmm, co se stalo, žes mě zavolal?“

„Ale volali mi z nemocnice, že mají výsledky testů a rád bych, abys tam šla se mnou.“

„Jo v poho..“

Bylo krásné slunné odpoledne a já se vydal se svoji přítelkyní do nemocnice, kde jsem se měl dozvědět datum mého úmrtí.

Vše začalo před měsícem, když jsem si v tramvaji sedl na předem nastraženou injekční stříkačku. Nebral jsem to nijak vážně … prostě špatný fórek ale pak se dívám na telku a oni povídají, že feťáci nakažení virem H.I.V. z nudy nebo z čeho, zapichujou jehly do sedaček možná, aby neumírali sami.

Nedalo mi to a tak jsem šel na testy. Nebál jsem se tehdy, jak dopadnou ale chtěl jsem mít jistotu.

Dnes je den, kdy jsou testy hotové a mě přepadl strach z výsledků. Co když jsou pozitivní? Co bude dál? Celou noc jsem nespal  … zasraný feťáci!

Sedím na chodbě a přítelkyně se na mě usmívá a drží mi ruku.

„Neboj, dopadne to dobře.“

„Myslíš? Cítím , že ne!“

Objala mě a dala mi pusu na čelo. Ach jo, je to tady – předtím mě dávala pusu na rty.

Přichází doktor v bílém plášti a čte mé jméno ze seznamu.

„Ano, tady jsem“

„Prosím, pojďte se mnou.“

Vešli jsme do ordinace. Bílá to místnost zkrášlená fotkami z dovolených a pro posílení sebevědomí na zdech visí obrázky smějících se lidiček. Místnost je to velká jako můj pokojík. V rohu je pohovka s dvěma křesly a uprostřed je malý konferenční stolek.

„Posaďte se.“

„Děkuji, raději postojím.“

„Jak chcete, ale být Vámi, tak si raději sednu.“

Sednul jsem si do křesla a koukal na doktora, který za šel za svůj stůl a bral z něho nějaké lejstra. Nad stolem měl výstavku svých diplomů a rybářských úspěchů.

Sedl jsi naproti mě a na stůl položil lejstra, ve kterých byla má budoucnost. Polil mě studený pot a cítil jsem, jak se mi do hlavy nalévá nebezpečné množství krve.

„Koukám, že jste nervózní.“

„Ano to jsem a ne málo. Tak kolik mi zbývá času, pane doktore?“

„Ale proč ten pesimismus? Jste zdraví jako rybička, ale zjistili jsme, že vaše krev je velmi zvláštní. Máte velmi vzácný druh chudokrevnosti, abych byl přesnější … vaše krev obsahuje jeden chromozom na víc.“

Vůbec jsem neposlouchal co říká, stačilo, že jsem si sednul a slyšel , že jsem zdravý.

„Co to znamená?“

„To znamená, že když si najdete partnerku, která má stejnou krev jako vy resp. Má taky jeden chromozom navíc a budete s ní čekat potomka, je zde velká pravděpodobnost, že se narodí buď postižený nebo se nedožije jednoho roku.“

Seděl jsem tam a nechápal, co mi to říká.

Zvedl se potřásl mi pravicí a já odešel … žiji.

„Tak co?“

„Dobrý.“

„Negativní? Já to věděla a ty ses tak bál.“

„Mám jeden chromozom navíc a budu mít postižený děti nebo se nedožijí jednoho roku.“

„Cože?“

„Prý mám nějakou vzácnou nemoc nebo co mi to říkal …“

„To nic není. Hlavní je, že nejsi pozitivní.“

Čas plynul a já na doktora a nemoc zapomněl.

„Jsem těhotná. Budeme mít miminko.“

„Opravdu?“

„Ano, jsem ve třetím měsíci.“

„To je krásný, já budu táta …Miluju tě.“

Čas plynul, dítě rostlo v matčině lůnu a já byl šťastný jako nikdy.

„Byla jsem na vyšetření.“

„A co je zdravej?“

„Ano, ale zjistili, že mám jeden chromozom navíc, prý je to vzácný druh chudokrevnosti a je to dědičný.“

„Cože? Ty máš jeden chromozom navíc?“

Polilo mě horko a klesl jsem do křesla.

„Ale prý to nic neznamená jen v případě, že bys měl taky jeden chromozom navíc ale to je podle nich velmi nepravděpodobný, protože je to fakt vzácná nemoc.“

„Fakt je zdravej? Nezjistili nic?“

„Ne, je zdravej a roste. Za měsíc budeš táta!“

Nic jsem jí o mé vzácné chorobě neřekl. Nechtěl jsme ji stresovat. Celej měsíc jsem chodil jako by mi uletěly včely. Byl jsem myslí úplně jinde než mé tělo. Pořád se mi v hlavě honil den , kdy jsem seděl u doktora a čekal na výsledky testů.

„Už je to tady!“

„Sakra, sakra..honem! Máš věci?“

„Ano … buď v klidu. Běž pro auto!“

Čekám na chodbě v porodnici. Kouřím jednu za druhou. Za chvilku budu táta. Jsem štastnej a zároveň se bojím. Bojím se …ale nechci na to myslet!

„Máte syna!“

Zahazuju právě zapálenou cigaretu a běžím do místnosti odkud se ozývá dětský pláč.

Koukám na malého človíčka a z očích mi kanou slzy štěstí a radosti. Líbám dívku svého života.

„Je zdravej?“

„Ano, zdravej a silnej chlapec. Máte být na co pyšný, tatínku.“

„Děkuji pane doktore.“

Není ten svět už na tolik přeplněný lidskými omyly? Jak málo stačí a člověka polije studený pot?

Ptáte se kam se poděl můj přebývající chromozom? Žádný nebyl! Doktor tehdy splet výsledky. Jsem H.I.V. pozitivní. Podle doktorů mám tak dva roky života. Jsem šťastný a zároveň ten nesmutnější človíček. Vím, že umřu ale taky vím, že mám zdravého syna. Budu mrtvý a on bude žít a v něm bude kolovat má krev. Co je smrt proti pocitu, že ho neuvidím, jak si domů vodí děvčata.

Život je nevyzpytatelný a ještě k tomu tu lidské omyly!

                                                          Antonín Ferko (Tonko)