další osudová

    Celej život mě chlapi tak různě obcházej, obtejkaj, dotýkaj se mě, někdy se nějakej chytne a chvíli se drží, hladěj mě, usmívaj se na mě, vášnivě mě milujou, někdy to bolí a někdy to je třeba děsně fajn a cejtim nějakou jistotu.
    Když jsem poznala tebe, připadala jsem si, jako člověk, kterej si prvně v životě nechal ušít boty na míru. Boty z obchodu taky nejsou špatný, časem se rozchoděj a potom nemáš ani puchejře, ani odřeniny. Ale boty, který si necháš ušít na míru, ty se nemusej rozcházet. Padnou hned jako ulitý, hned, jak do nich prvně strčíš nohy. Hned jak uděláš první krok, jsi v nich šťastnej. Po pěti minutách rozhovoru s tebou jsem věděla, že mi tě někdo ušil na míru, že jsi chlap, na kterýho jsem čekala celej život a že s tebou jednou budu stárnout v domečku u lesa. Ne v klidu, protože ty ani v devadesáti v klidu nebudeš. Myslel sis, že já bych tě dokázala zkrotit. Já si to nemyslela nikdy, myslela jsem si, že tě budu jen tak průběžně trošku pokrocovat. 
     No, dopadlo to jinak, stala se spousta věcí, já jsem ti lhala, tys mě podved, odpouštíme si, neodpouštíme, rok spolu mluvíme denně, další rok si napíšem jednou za měsíc a já jsem přesvědčená, že už jsem z toho venku, že tě vůbec nechci, že jsi egomaniak a tu tvou divokost že bych taky nerozdejchala. Rok jsem si tě rvala z vnitřností, byls tam zarostlej v hladkým svalstvu a nechtěl ses pustit. Po roce jsem se rozhodla, že seš venku celej, i zbytky tvejch nehtů a navázala jsem vztah s jiným chlapem. Od tý doby mě chlapi tak různě obcházej, obtejkaj, dotýkaj se mě, někdy se nějakej chytne a chvíli se drží, hladěj mě, usmívaj se na mě, vášnivě mě milujou, někdy to bolí a potom si vzpomenu na tebe, že proti tomu, jak moc jsi mě bolel ty, je to jen lehká thajská masáž a někdy to je třeba děsně fajn a cejtim nějakou jistotu a potom si taky vzpomenu na tebe a že proti tomu, jak úžasně jsem se cejtila s tebou, to není vlastně o ničem.
     Dávno jsem si zvykla na to, jak často a s jakou intenzitou na tebe myslim, stalo se to součástí mýho života, neodmyslitelnou součástí, abych se držela frází.
     V tomhle předvánočním čase se cejtim fakt mizerně, Vánoce, který prospim sama v posteli, nebo na gauči u televize jsou Vánoce na hovno a moje depka tě zase neomylně přitáhla, je zajímavý, jakej na to máš čuch, vždycky, když je mi fakt nejhůř, někde vyplaveš. A napsal jsi mi, že už nejsem sama, že mám tebe a chceš mě hladit po vlasech a moje reakce byla překvapivá, strašně moc jsem chtěla, abys byl se mnou a hladil mě po vlasech, ale řekla jsem ti, že nechci, abys mi takový věci řikal, protože je mi smutno a tvoje slova by padla zcela jistě na úrodnou půdu a toho se právě bojim, protože miluju jednoho ženatýho chlapa, miluju ho už dva roky a tobě fakt nechci už nikdy ublížit, mám pocit, že jsem ti už někdy ublížila a bylo to dost a kdybych tahle tvá slova přijala, zneužila bych tě. A od tý chvíle, co jsem ti tohle napsala se situace zase trošku změnila. Je to divný, moc divný, ale jako bys mi byl zase o kousek bližší.
     Někdy ti řeknu něco o sobě, o čem si myslim, že to nevíš a že budeš překvapenej a potom jsem překvapená já, protože tvoje reakce bejvaj něco jako: „Já vim, že taková seš, protože ty seš já.“ Potom přemejšlim, jestli je to skutečně tak, jak řikáš, jestli jsme stejný, fakt tak stejný, nebo jestli je to nějakej prapodivnej způsob sugesce a telepatie. Pravda ale je stoprocentně, o tom jsem přesvědčená, že ty dáváš pocit jistoty mně a já tobě. Ten pocit, kterej mě zbavil mejch strašidel z pod postele, ze záchoda, ze skříně a z poza záclony. A tos u mě doma ani nikdy nebyl. 
     Teď po čtyřech (ach jo) letech jsem zjistila, že se mi stejně tehdy nepodařilo vykroutit tě celýho. Někde jsem přehlídla vlas, nebo ses odřel o žebro a zustal tam kus kůže. A dorost jsi, jako ještěrka. Seš tam zase celej, zase sedíš na játrech, nohy v NewRockách máš opřený o ledviny, kouříš Startku a usmíváš se. „Nikdy tě neopustim, Kačenko!“ řikáš. Mám tlustý, tenký, slepý a tebe, střevo. 
     Seš muj přítel, přítel nejvěrnější. Chci se ti svěřovat. A tak si sednu k tobě, dám si nohy přes tvoje nohy, vezmu ti jednu Startku, abych zase zjistila, že Startky kouřit nemůžu a mluvim. Mluvim o tom, jak mě chlapi tak různě obcházej, obtejkaj, dotýkaj se mě, někdy se nějakej chytne a chvíli se drží, hladěj mě, usmívaj se na mě, vášnivě mě milujou, někdy to bolí a potom si vzpomenu na tebe, že proti tomu, jak moc jsi mě bolel ty, je to jen lehká thajská masáž a někdy to je třeba děsně fajn a cejtim nějakou jistotu a potom si taky vzpomenu na tebe a že proti tomu, jak úžasně jsem se cejtila s tebou, to není vlastně o ničem a ty sedíš na těch mejch játrech, jen se trošku nahneš dopředu a řekneš: „Hele, Káčo, mě ale tvý chlapi fakt nezajímaj, chápeš, že žárlim?!“ a je klid. Žárlíš, vim to. Jako žárlim já na tebe, i když řikám: „Jo, to já na tebe nežárlim, jen si spi s kym chceš, stejně už dávno víš, že já jsem nejlepší, jen se o tom ještě znovu přesvědč!“. Tak jak je to s tim přátelstvím?

     Teď je zle tobě, tak mi věř, teď jsem opravdu přítel.