"rodinné štěstí"

     „Ahoj lásko.“ Řekne mi můj brouček Martin, když přijdu do klubu. Je to zvláštní, znám ho už rok, z toho spolu dva měsíce chodíme. Teda, aby bylo jasno, já se do něho zamilovala okamžitě, on do mě prý taky, ale projevil se až před dvěma měsíci. Ale i když ho znám tak dlouho, nemůžu se na něho vynadívat! Je tak krásnej! A ty jeho oči! Ani snad nemyslet!

„Ahoj kocourku. Tak co, jak pak ses beze mě měl, ty tři tejdny, cos mě neviděl?“

„Špatně. Strašně moc se mi po tobě stýskalo.“

„Ale nepovídej. Vždyť sis tu beze mě užíval určitě s jinejma.“

„Teda, jak si tohle můžeš o mě myslet.“ Jednoduše. Od začátku našeho vztahu sem věděla, že Martinovi slovo věrnost nic moc neříká. Ono to mezi námi bylo složitý. Já byla ta nejhlavnější, ale jelikož já byla bydlela v Praze a Martin bydlel v Pelhřimově, což je vzdálené od Prahy 90 km, měla jsem pro Martina pochopení. Mě stačilo, když sem ho já o víkendu s žádnou neviděla. Byla to taková naše dohoda, v tejdnu sme si mohli dělat co chceme, ale o víkendu a o prázdninách, co sem byla v Pelhřimově na chalupě, sme nesměli být s nikým vidět. Což Martin dodržoval na jedničku s hvězdičkou.

„Jen mi neřikej, žes mi byl celý tři tejdny věrnej!“

„Tak, úplně ne, ale myšlenkama sem byl s tebou. Chudák tvoje mamka, je v pohodě?“ Abyste rozuměli, moje mamka měla před čtrnácti dny autonehodu, kdy si hnula s páteří, a protože jí nebylo dobře, tři týdny jsme na chalupě nebyli.

„Jo. Vypadá sice jako po bouračce, ale už je jí dobře.“

„Tak to je fajn.“

     „Hele, ty vůbec nepiješ.“ Rozčilovala sem se, když do mě Martin hodil asi pátýho panáka, zatím co on měl v sobě sotva dva. „A víš co, přestaň to do mě lejt. Víš že když mám v sobě alkohol, neuhlídám se.“

„Ale prosim tě. Ještě nikdy sem tě neviděl odvázanou.“

„Hele, já se ti někdy odvážu, ale ne dneska. Doma by bylo rodeo, kdybych přišla ožralá.“

„Ty a ožralá?! Ty to znáš?“

„Ha, ha, ha.

„Jo, beruško! Mám pro tebe to CD od Crazzy Froga.“

„Fakt! Kecáš!“

„Nekecám. Měl sem ho hned druhej den, cos mi to řekla.“

„Bomba! Tak já si pro něj zejtra přijdu.“

„Copak si ho nechceš poslechnout na dobrou noc?“

„Na dobrou noc? To znamená, že mi pro něj skočíš?“

„Ty snad půjdeš se mnou, ne?“

„Tak jo.“

     „Máte to tu hezký.“ Pochválím mu jeho byt. Ještě nikdy sem u něho nebyla.

„Sedni si. Nechceš kafe, nebo čaj?“

„Ne, diky. Ty si doma sám?“

„Jo, naši sou u strejdy a brácha včera odjel na hory… Tak, tady je to CD.“

„Dobře, díky.“ Řekla jsem, a začala přemýšlet, co se bude dít dál. Najednou si ke mně Martin sednul a začal se se mnou líbat. Bylo mi nádherně! To víte, alkohol… Chvíli sme se líbali, a pak mě začal Martin pomaloučku svlíkat. Nutno dodat, že sem se nebránila a k jeho hře se přidala. Najednou, ani nevím jak, sme vedle sebe leželi na posteli úplně nazí.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“ Řekl a šáhl za postel. A pak… A pak vytáhl kondom a začal si ho navlíkat.

„Počkej, co blneš? Já… já nechci!“

„Neboj, nebude to bolet. Já to umím něžně.“ Řekl a roztáhl mi nohy.

„Počkej, Martine, ne! Já to takhle nechci.“ Zmohla sem se na odpor. Najednou sem vystřízlivěla.

„Neboj, nic se nestane. Vždyť mě přece miluješ, sama si mi to řekla.“

„Řekla, ale… Chodíme spolu jen dva měsíce! Je to brzo!“

„Ale známe se rok! To je docela dlouhá doba.“

„Ne, Martine. Teď ne!“ Řekla sem a snažila se mu stáhnout kondom. Povedlo se mi jen, že sem ho roztrhla.

„To mě neovlivní. Stejně ti to udělám. Čekám na to docela dlouho!“

„Ne! Ty hajzle jeden hnusnej!“ Zařvala sem a vlepila mu facku. To ho překvapilo. Využila sem té chvilinky a začala se oblíkat. Jen se začal smát. Stoupl si a pomalu ke mně došel.

„Si ještě malá holčička. Jiná by skákala radostí, kdybych se s ní vyspal.“

„Jiná možná. Ale já ne. Nejsem jen ledajaká coura.“ Řekla sem a odešla. Teda, chtěla sem odejít. Najednou mě Martin chytil prudce za ruku a shodil mě znova na postel. Tam ze mě strhal přes všechny moje protesty oblečení a znásilnil mě…

     „Ahoj.“

„No kde seš? Markéta dávno doma a ty nikde!“ Spustila na mě mamka hned, jak sem přišla.

„Byla sem u Martina. Došla sem si k němu pro jedno cédéčko.“

„Dobře. Padej do postele. Vypadáš strašně.“

     Druhý den za mnou přišel Martin. Strašně se mi omlouval a prosil mě za odpuštění. Za odpuštění… Copak tohle se dá odpustit?! Nemohla sem se na něho ani podívat! Celou noc sem nespala. Furt se mi to vracelo. A on po mě teď chce, abych úplně zapomněla, že se něco stalo.

     Už je to pátý den a já nedělám nic jinýho, než že brečím. Všem sem řekla, že sme se s Martinem rozešli, protože už sem nemohla vydýchat jeho bokovky a pravdu zná jenom moje nejlepší kamarádka Adriana. Ještě že pro mě maj naši pochopení a na nic se mě nevyptávaj. To by byla moje smrt!

     Je to tři měsíce po znásilnění a já ležím doma s „chřipkou“. Aspoň si to mamka myslí, protože jakmile vstanu, musim zvracet. Jenom já vím, co mi je. Sem těhotná! Všechno by tomu nasvědčovalo. Už tři měsíce sem nemenstruovala. Takže teď nedělám nic jinýho, než že přemýšlím, jestli si to nechám, nebo to dám pryč. Od Martina pomoc nečekám, vím že se na mě vykašle.

     Tak už mám stoprocentní jistotu. Adriana mi koupila těhotenský test a vyšel mi pozitivně! Bože, jak já se modlila, aby to bylo negativní. Ta tam je touha po dítěti, ta tam je moje odhodlanost proti potratům. Už chápu holky, co jdou na potrat. Co mám dělat?!

     „Ty, Míšo, nejseš náhodou těhotná?“ Uhodí na mě mamka. Ztuhnu.

„Proč… proč myslíš?“

„No, nesvíjela ses bolestí břicha při menstruaci, navíc si asi měsíc každý ráno zvracela a mám pocit, že ti nějak roste bříško…“ Tak, a pak že mě mamka nezná. Prokoukla mě dokonale. Najednou už sem nemohla zapírat. Prostě ne. Proto jsem se podívala mamce hluboce do očí a všechno jí vyklopila. Pochopila mě. Nic mi nevyčítala, jen mě objala a řekla mi, že to spolu zvládneme a že mě podpoří v jakémkoliv rozhodnutí. Tak to jsem od ní nečekala.

     Jelikož už jsem přesáhla 12. týden těhotenství, není o čem přemýšlet. To dítě si musím nechat. Musím? Já ho chci! Teď je to všechno snazší. Podporují mě naši, ségra, babička s dědou, tetičky, strejdové a vůbec celá rodina. Adriana mi taky pomáhá, lítáme spolu po obchodech a vybíráme ty nejkrásnější věcičky pro miminko.

     Nejvíc mě ale překvapila jedna SMS. Stálo v ní: AHOJ MISKO, PRAVE SEM SE DOZVEDEL, ZE SES V PATYM MESICI TEHOTENSTVI. TUDIS JE TO MOJE A MOU VINNOU. MOC SE TI OMLOUVAM A CHCI, ABYS VEDELA, ZA TE PODPORIM A ZE JSME S TEBOU. UVEDOMIL SEM SI, ZE TE STRASNE MILUJU A OBDIVUJU. JA TI PRISAHAM, ZE KDYŽ BUDU S NEKYM CHODIT, ZE NEBUDU MIT ZADNY „BOKOVKY“. NEJRADSI BYCH BYL, KDYBYS TO BYLA TY. MOC TE MILUJU. MARTIN.

Tak tohle mě dostalo. Při týhle SMS sem si uvědomila, že i já ho miluji a stýská se mi po jeho něžných dotycích. Že bych mu odpustila?! Ale ne, vždyť se ke mně zachoval tak strašně hnusně! Ne, to se nedá odpustit. A to sem mu i napsala.

     Když sem se ráno probudila a šla do školy, ležela před našimi dveřmi velikánská kytka modrých růží, mých oblíbených. Rozhlídla sem se, ale nikdo nikde. Dala sem teda kytku do vázy a šla do školy. Ta samá kytka na mě čekala i ve škole a pak znova doma. Asi s pátou kyticí růží mi přišel i dopis, v němž stálo: Za všechno se ti omlouvám, vím, že za všechno můžu já, a dělám si kvůli tomu strašný výčitky. Kdybych jen moch bejt u tebe a pozorovat tvoje bříško. Míšo, já tě opravdu moc moc moc miluju! Odpusť mi prosím. Martin

„Vrátíš se k němu, nebo ne?“ Zeptala se mi za zády mamka.

„Co ty bys na mom místě udělala? Myslíš, že je mu to opravdu líto?“

„Kdyby mu to nebylo líto, bude si z tebe dělat srandu a nebude utrácet peníze za růže. A nepřijede za tebou až do Prahy.“

„Takže myslíš, že mu mám odpustit?“

„Na druhou stranu tě ale znásilnil, to bylo pěkně ošklivý…“

„Tak mi poraď! Já nevím co mám dělat!“

„A miluješ ho?“

„Strašně!“

„Tak se k němu vrať a zkus to. Třeba se opravdu změnil…“ Na to sem čekala. Popadnu bundu a vylítnu před barák. Najednou mi někdo zakreje oči a políbí mě na tvář.“

„Miluju tě. Strašně moc.“

„Já tebe taky.“ Otočím se a políbím ho.

     Martin se opravdu změnil. Nepodvádí mě a dělá mi, co mi na očích vidí. Je sice pravda, že musel zase odjet do Pelhřimova, protože tam studuje a já zase zůstala v Praze, ale každej den mi volá a stará se, jak mi je. A já? Já si to užívám. Chodím do školy a mamka se nám stará