Dozvuky srazu P.

            Začátek není špatný. Klábosíme, v rychlém sledu si na střídačku promítáme Rok Ďábla, The Wall, Příběh Alvina Straighta a Tenkrát na západě. Pije se archivní burčák - to je možná příčinou toho, že pozdní průběh setkání nejsem schopen zcela přesně reprodukovat. Pouze si vzpomínám, že se Dero vyčítavě zmiňuje o tristním výživném stavu mého radiátoru v obýváku - jdou mu prý spočítat žebra. Pozdě v noci (brzo k ránu?) odcházím vyvenčit vlka, a zanechávám společnost osamocenou. U toho již zůstane, neb při návratu se zapomenu, a automaticky zamířím místo domů k sobě do ordinace. Uvědomiv si omyl, trudnomyslně usínám na operačním stole.

            Kolem osmé ráno, po nezbytném venčení, vracím se domů. Odemykám dveře a potichu se plížím dovnitř - nechci znavené literáty budit. Představa malebně uložených nadějných básníků ale vzala za své...

            Dero sedí v podivně uvolněné poloze vprostřed místnosti, a upírá na mně zarudlé oči. To, co zprvu pokládám za myxomatózu, ukazuje se býti naštěstí pouze nevyspáním.

            „Co se dělo?“ táži se zvesela, netuše souvislosti. „Našel jsem pupíček, našel jsem pupíček!“ dezorientovaně opakuje Dero, poté propuká v pláč, a pokusí se mi schoulit do náruče. Z dalšího usuzuji, že ten nebohý chlapec byl nuceným svědkem čehosi ďábelského, co poznamenalo jeho tělo i mysl...

            Na posteli sedí polonahá Morasten. Kolem ní ovinutý uzlíček štěstí identifikuji jako Pozorovatele. Nyvě se usmívá. Situace je mi žinantní, nicméně jsem koneckonců ve vlastním obýváku, a tak drze usedám ke stolu. Pozorovatel s roztržitým výrazem štrachá v posteli, a hledá panictví. Po chvíli dochází k názoru, že o něj pravděpodobně přišel. Není si ale tak úplně jist, jestli to bylo cestou, nebo až zde.

            Swandrow není nikde, ať hledám jak hledám. Nedíval jsem se pouze pod koberec, ale předpokládám, že kdyby tam byla, dělala by bouličku. A jelikož bouliček doma nemáme, usuzuji, že se mi Swan pouze zdála.

            Morasten je stále polonahá, a zdařile mi tak zahání obvyklé ranní chmury.

            Pozorovatel se mi ostýchavě omlouvá, že mi snědl všechen cukr. To mi připadá veselé. Oceňuji jeho smysl pro absurdní humor. Ovšem pouze do chvíle, než pojmu myšlenku osladit si ranní kávu. V prázdné cukřence trůní polévková lžíce. Zoufale v nádobě štrachám, abych posléze nalezl pod jejím okrajem nalepené jedno jediné zrnko kýženého cukru. Zuřivým mícháním se pokouším zrnko donutit k obměkčení chuťových vlastností kávy. Bezvýsledně. Alespoň že Morasten je pořád polonahá.

            Je před polednem. Morasten se oblékla. Život pro mně ztratil smysl. Pozorovatel chce vědět, kudy se jde na Vyšehrad. Potměšile mu vysvětluji správnou cestu, neboť vím, že mi nevěří, a půjde přesně opačně.

            O půl hodiny později odemykám vchodové dveře, a vypouštím Morasten a Pozorovatele do přírody. Jak jsem předpokládal, ubírají se směrem na Vršovice. Pozoruji, jak mizí v dopolední mlze, a náhle mám téměř darwinistickou radost. Vyhyne-li Písmák, stane se tak pouze po meči...

            11:16 - Dero se probral z letargie, a jde mi uzdravit počítače. Svět je zase o něco hezčí.