Andělský příběh

ANDĚLSKÝ PPŘÍBĚH

        Stálo jsem na Ohradě a přitakávalo šéfandělovi: „Ano, zajdeme  k paní Matáskové  a vykoupeme ji.“

        „Vezmi si mobil,“ slyšelo jsem. Pravda, vypadám trochu jako blázen, což je v dnešní době zbytečné. Vždyť v současnosti lze naše bezdrátové hovory  kamuflovat technikou. Vytáhlo jsem z kabelky mobil a přiložilo jej k uchu, čímž se moje pantomima stala společensky přijatelnou. Přijalo jsem pokyny a obrátilo jsem se na anděla Zuzanu, která právě přicházelo zleva. Běžně spolu mluvíme v ženském rodě, ačkoliv andělé jsou, jak známo, bezpohlavní. My dvě máme totiž v  lidském světě ženskou podobu.

        Když paní Matásková přicupitala otevřít, uhodila nás do nosu vůně purpury. Paní švitořila jako vždy: „Pojďte, dámy, už jsem postavila na čajíček! Sousedka mi přinesla trochu cukroví, jen se rozplývá!“

        „Paní Matásková, čaj si dáme, cukroví ne, chceme vidět zlaté prasátko,“ vymlouvám se za nás za obě. Zatímco Zuzana chystá koupel, uklízím paní Matáskové pokoj. Má tu malý umělý stromeček, pod kterým nejsou a nebudou žádné dárečky. Jediný, kdo dnešního dne zazvonil u jejích dveří, jsme my.

        „Ták, jdeme na to,“ strčila Zuzana hlavu do dveří. Umyla jsem si ruce, vzala paní Matáskovou za nohy, Zuzana pod paždí a posadily jsme ji do vany. Zuzana se věnovala dál paní Matáskové a já úklidu. Teď když tu nebyla, mohlo jsem použít své nadpřirozené moci a úklid byl hotov mávnutím ruky. Potom jsem se posadilo k pianinu a zkusilo několik tradičních koled. Když paní Matásková, nastrojená a s vyfoukaným účesem, vešla, spustily jsme už načisto: „Narodil se Kristus Pán…“ Paní Matásková, rozzářená zpívala svým tenkým hláskem a prokládala koledy vzpomínkami. Čaj dávno vystydl, poledne minulo a nám srdce usedalo, že musíme zase dál. Na Štědrý den toho máme opravdu hodně a ani andělé nemohou zarazit běh času.

        Cestou na ústředí jsme potkaly anděla Jakuba. Chechtal se na celý obličej. „Ještě že jsem vás potkal, to vám musím vyprávět! Šéf mě poslal do kanceláře  pana Novotného, abych ho vypudilo  domů. To jsem si vyhrál! Způsobilo jsem, že ho zlobil  počítač, pevná linka i mobily. Nevyřídil zhola nic. A když spustil kolegův počítač, že si něco najde na internetu, vybaflo na něho místo uvítacího windousovského nápisu: »Pavle Novotný, běž domů, slíbil jsi dětem, že s nimi budeš aspoň na Štědrý den!« Ten výraz jeho tváře byste musely vidět. I notebook si tam zapomněl, jak pospíchal!“

        Na ústředí se míhala spousta andělů i lidí. Každý něco dostal a běžel do terénu. Anděla Ivu a mě si šéfanděl zavolal k sobě do kanceláře. „Mám tu dnes pro vás  dost obtížný úkol.“ Vytáhl ošoupaného, ušmudlaného plyšového medvěda. „Půjdete k bezdomovci Míšovi a uděláte mu Vánoce. Můžete si i zazázračit, feťákovi stejně nikdo nebude věřit, i kdyby líčil cokoliv.“

        Koukalo jsem na medvěda, blýskal na mne skleněnýma očima. Vidělo jsem ho duchovním zrakem, jak sedí za trámem na půdě a padá na něj celá léta prach. Šéf z něho tu letitou špínu zjevně sňal, dokonce mi připadalo, že medvěd voní. Byla to taková domácká vůně, jaké bývají ve starých truhlách: levandule, kterou maminka dávala mezi ložní prádlo, aby se v postýlce hezky spinkalo, a to i třebaže samo o sobě vonělo sluncem, větrem a žehlením.  Ve směsi vůní bylo cítit také dřevo, upečené buchty i smažená cibulka. 

        „Šéfe, méďa je sice pěkný, ale jaký význam má pro bezdomovce Míšu?“

„Je to pro něho příležitost,“ řekl šéf krátce. „Dělejte, co umíte.“

A tak jsme se s Ivou vydaly k Židovským pecím. Iva nesla zabaleného méďu a nějaké jídlo, já stromeček, starobylé ozdoby a svíčky. Míša seděl v jedné místnůstce polorozpadlé boudy na stoličce, klepal se zimou i následkem několikadenní abstinence, po tvářích se mu koulely slzy. Tupě zíral na žiletku, kterou svíral v prstech. Šeptal: „Bože, Bože, Bože!“ Zoufalství z něho přímo sálalo.

Mrkly jsme s Ivou na sebe a začaly jsme tvořit. Zacelily jsme otvory ve stěnách, kterými fučelo, ke zdi jsme postavily kamínka, v nichž praskalo hořící dříví, na stolek jsme prostřely a rozložily jídlo. Že Míša zíral, by bylo slabé vyjádření. První se vrhl ke kamínkům a zahříval si ruce. Přestal se třást a dal se do jídla. Nejprve bral ze všech mis a talířů a cpal si to do úst. Postupně se uklidnil. Posadil se ke stolku, uchopil příbor a jal se pomalu vychutnávat předložené menu. Konečně se nasytil, opřel se o zeď vyhřátou kamínky a natáhl si nohy. Vtom přišla naše chvíle.

V záři a za zvuku krásné jemné hudby se doprostřed místnosti snesl vánoční stromeček ozdobený jako v Míšově dětství. A pod ním byl balíček. Míša poklekl. Jeho tvář se úplně proměnila. Tváře pokryl ruměnec, vrásky se vyhladily, oči svítily. Dychtivě sáhl po balíčku. Potěžkával jej, ohmatával, otáčel. Po chvíli rozvázal mašličku. Když vykoukla z papíru povědomá tlapka, Míša až ucukl. Potom méďu nekonečně pomalu vybaloval. Hladil ho. Čichal k němu, jak voní. Tiskl k němu tvář. Přimáčkl ho k hrudi. Mazlil se s ním. A nakonec se rozplakal: „Méďo, Méďo, ty ses mi vrátil! Kde ses tu vzal? Kdo mi tě našel? Kdo mi tě vrátil?“

V tomto okamžiku jsme se zjevili ve své andělské podobě. „Méďu máš od nás. Byl celá léta na půdě za trámem,“ vysvětlili jsme mu.

„Cože, kde? Kde že to byl? Na půdě? Za trámem? Ale vždyť já vím, že mi ho brácha ukradl a zničil! Rozpíchal ho, rozřezal nožem, viděl jsem z něho jen kousky! A máma s tátou ho to nechali udělat, dovolili mu to! Nepotrestali ho, zlobili se na mě, že s bráškou nemluvím. A já jsem nechtěl mluvit ani s nimi, protože se mě nezastali. Už jsem jim nikdy nevěřil. Nikomu! Méďo, Méďo, tys nebyl zničený, jenom mi tě schovali! Kdo ho schoval? Řekněte mi,  kdo ho schoval, kdo ho zachránil?“

Vrátili jsme Míšu do dětství. Jako ve filmu viděl tatínka s maminkou, jak pro ně, pro své děti a jejich bratrance, chystají hru. Po celém domě ukryli pamlsky a hračky. Večer všichni plnili nějaké úkoly, a když byl jasný vítěz, dali mu hobla. Do  půlnoci směli být u táboráku.

Na Méďu všichni zapomněli. Ani Míša si ve víru prázdnin na něho  nevzdechl. Až když šli do školy, začal ho postrádat. A bratr se mu smál, že je jak malý kluk, vyhrožoval, že ho té dětinskosti zbaví, že  medvídka zničí. Rodiče si jejich škorpení ani nevšimli. Schovanou hračku dávno pustili z hlavy. Teď – po letech – se tedy dozvěděl pravdu. Míša se celý schoulil. „Neuměl jsem jim odpustit. A přitom jsem jim křivdil…“ 

Tu podivuhodnou noc jsme strávili s Míšou. Druhý den odešel Míša z tohoto smutného místa. A začal nový život. Zatímco ten náš pokračoval podobně.