Antonín Dvořák

      Psal se rok 1883. Ačkoli se již přehoupla polovina listopadu a podzim pomalu ustupoval ledově krásné paní zimě, která se o své místo hlásila svým typickým mrazivým hlasem, v ulicích Prahy bylo rušno. Lidé křižovali uličky města sem a tam a všichni měli najednou plné ruce práce. Odkudsi se do okolí rozléhaly vysoké tóny snášející se lehce jako ranní rosa a rozpustilé jako cinkající rolničky na kolem projíždějících kočárech tažených rozvážnými koňmi. Nikdo však neměl čas zastavit se a zaposlouchat se do tančivé melodie.

      Zamyšlený pán, který tu kráčel přelidněnou ulicí, to vše vnímal trochu jinak než všichni ti lidé, co kolem něj ve spěchu procházeli. Obdivoval se ruchu a zvuku tohoto velkoměsta a kořil se jeho novodobé kráse. Viděl zamilované páry tisknoucí se k sobě a cítící jen teplo svých srdcí, slyšel klevetění postarších dam, které si s nadšením vyprávěli ty nejnovější drby.Do toho tu zněl jasný hlas mladého chlapce s náručí plnou novin:

      „Kupujte noviny! Dnes znovuotevření Národního divadla! Národ sobě!“

      „Jedny si vezmu.“, pronesl postarší muž a vtiskl hubenému kamelotovi do ruky pár mincí.

      „Děkuji, pane.“,chtěl odvětit mládenec,ale to už byl ten zasmušilý vousatý pán kdovíkde.  

      Zastavil se a zaposlouchal se do melodie, která tu poletovala jako motýl po rozkvetlé louce. Pro hudbu měl vždy veliký cit a tahle v něm zanechávala jakýsi zvláštní vábivý pocit. Očarovala ho a lákala. Lákala ho stále dál a dál a čím byl její zvuk silnější, tím více chtěl poznat, odkud se ta čarovná melodie bere. Najednou ji uviděl. Drobná rozcuchaná dívka s vlasy barvy havraních křídel, které se jí jako nezbedná háďata plazily až do půli zad.U úst držela malou dřevěnou píšťalku. Vdechovala do ní vzduch ze svých rudých rtíků a píšťalička ho přeměňovala v jasné trylkující tóny. U svých nohou schovaných v otrhaných botkách měla rozprostřené plátýnko, na kterém se třpytilo pár ubohých mincí. Lidé kolem procházeli zahloubáni do svých myšlenek a dívky si kdo sotva všiml.On tam ale stál a naslouchal kouzlu dřevěné píšťalky a hbitých prstíků, jež po křehkém nástroji běhaly rychle jako mravenci.

      Vydržel by tam postávat třeba celý den,ale mráz a chladný vítr mu připomínali, že by se měl vrátit. Vytáhl z kapsy několik drobných mincí a hodil je na zamazané plátýnko. Už se chystal odejít, když v tom hudba ustala a místo ní se ozval jemný zpěvavý hlásek:

      „Děkuji, vzácný pane. Ale dal jste mi příliš mnoho a slyšel jste tak málo. Hra na píšťalku není to jediné, co umím. Jestli chcete, dokáži vyčítat osudy z ruky. Nechtěl byste znát svou budoucnost?“

      Chvilku jí zamyšleně hleděl do jiskřivých hnědých očí. „Myslíš, že opravdu dokážeš lidem předpovědět jejich budoucnost?“

      „Jak jsem řekla.“, odvětila dívka sebejistě a v očích jí vzplanul maličký plamínek.

      Muž se pousmál a lehce pohodil rameny. „Vlastně proč ne. Rád se dovím, co mě čeká a nemine.“ Přistoupil k dívce blíž a stále s malým úsměvem na rtech čekal, co se bude dít.

      „S budoucností,“ řekla vážně dívka, „je neodmyslitelně spjata i minulost. Já dokážu odhalit i věci dávno minulé a povahu člověka, která se vytvářela po celou dobu jeho života.“

      „Nuže dobrá.“ Odpověděl již trochu netrpělivě muž. „Jsem zvědavý, co zajímavého se o sobě dovím.“

      Dívka se tvářila, jakoby narážku přeslechla. Oči se jí zúžily do dvou malých temně hnědých bodů. „Máte ušlechtilou tvář, pane. Skrývá se v ní tolik tajemství a záhad. Vaše vzdálenost očí napovídá, že jste člověk, který v sobě nosí zvláštní schopnosti. I hluboká rýha nad kořenem nosu mluví jasnou řečí. Říká, že jste člověk přemýšlivý a nápaditý. Vaše oči, pane,“ hleděla mu do nich upřeně, jakoby ho chtěla hypnotizovat, „vyzařují velké odhodlání.Chcete světu ukázat mnoho věcí a vím, pane, že to dokážete. Přestože nejste člověk obyčejný a mnoho lidí si vás váží, jste skromný, milující člověk. Nemilujete jen lidi kolem sebe, ale také naši krásnou zemi. Obdivujete se tvořivosti a vynalézavosti lidí, novým věcem, které lidé vymýšlejí. Ale i přes svou lásku k moderní době se rád ukryjete před světem do klidu a ticha matky přírody. Máte svá zamilovaná místa, která často  a rád navštěvujete.“

      Chvíli stál mlčky. Ve tváři se mu usadil zvláštní výraz. Rozvažoval, co má odpovědět. Než však stačil otevřít ústa, dívka k němu znovu promluvila: „A teď  mi podejte levou ruku, pane. Odhalím vám vaši minulost.“

      Bez většího rozmýšlení k ní zvedl ruku a nechal ji, aby ji uchopila do svých snědých drobounkých dlaní. Její dotek byl studený,ale v žádném případě nepříjemný.

      „Váš vous již šedne, pane,“ pousmála se dívenka, „ale stáří má u vás zatím stále dveře zavřené. Avšak vaše mladá léta jsou již nenávratně pryč. Teď mluvím o vašem těle, pane. Vaše duše  a mysl jsou stále svěží. Soudím, že jste se narodil asi před čtyřiceti lety. Pletu se snad, pane?“

      „Ne, vlastně moc ne.“ Odvětil muž, který se náhle zdál trochu nesvůj. „Přesněji je mi už dvaačtyřicet let.“

       Dívka téměř neznatelně potřásla hlavou a pokračovala: „Vaše dětství se neodehrávalo ve velkém městě. Žil jste v kraji plném přírody, nejspíše v nějaké vesnici.“

      „Ano, to je pravda.“ Usmál se muž spíše pro sebe. „Místo, kde jsem se narodil, se nazývá Nelahozeves. Bylo tam opravdu moc krásně.“ 

      „Přesto vaše dětství nebylo jednoduché,“, mluvila dál jistým hlasem. „Vaši rodiče měli mnoho dětí, ale vy jste byl prvorozený. Tím na vás padala určitá odpovědnost. Jeden z rodičů, váš otec předpokládám, chtěl, abyste byl jako on.“

      „Tatínek chtěl, abych po něm převzal živnost. Byl řezník.“

      „Ještě jako chlapec jste se však stěhoval. Věnoval jste se jisté činnosti, která vás nesmírně lákala a láká vás doteď.“ Na chvíli zaváhala. „Víte, já dokáži vyčíst pouze neurčité věci,ale když mi trochu pomůžete, uvidíte, že jsem nemluvila jen tak do větru, když jsem řekla, že dokáži vidět osudy lidí.“

      „Uvidíme.“, pokrčil rameny muž.

      „Tehdy jste se prosazoval velmi těžce.“ Pokračovala malá věštkyně a na čele se jí utvořila malinká vráska. „Chtěl jste toho hodně vědět, ale měl jste jen malé možnosti. Vystřídal jste mnoho učitelů, kteří vás toho spoustu naučili. Byl jste velmi pilný a pracovitý žák a hlavně nadaný. Ne všichni to však dokázali ocenit.“

      „Studoval jsem hudbu.Vždycky jsem ji miloval, ale to už jsi vlastně řekla sama.“ Zamyslel se. „A s tím dalším máš vlastně taky pravdu. Studoval jsem u několika venkovských kantorů a také na varhanní škole v Praze.“

     „Jak jsem řekla, byl jste nesmírně nadaný student. Vaše práce byly vždy něčím výjimečné,ale vaše zvláštnost nebyla vždy pochopena.“ Stiskla mu ruku pevněji a přejela mu až neuvěřitelně dlouhým prstem po dlani. „Vaše rodina žila v bídě, a tak jste se musel starat především sám o sebe. Musel jste se spokojit s málem ,abyste mohl dělat to, co vás baví. Neměl jste příliš dobrou práci ,ale  také jste neměl na výběr.“

      „Bohužel máš pravdu. Ale nemohu říci, že by mi ta doba nic nedala. Naopak. Jedenáct let jsem hrál na violu v Komzákově kapele a v orchestru Prozatímního divadla. Také jsem často dával hodiny hudby nepříliš talentovaným dívkám z bohatých rodin ,abych svou rodinu vůbec uživil.“

      Dívce zazářily oči. „Ano, rodina, i to je tu napsáno. Nebylo vám ani dvacet pět let, když jste zažil první milostné vzplanutí. Avšak vaše city nebyly opětovány. Ale vše zlé je i pro něco dobré. Toto zklamání vás inspirovalo k tvoření.“

     „Ano,to byly časy.“ odpověděl muž zasněně  s očima upřenýma kamsi do dálky. „Tenkrát jsem složil dílo, které jsem pojmenoval Cypřiše.“

      „Správně,“ vytrhl ho dívčin hlas ze snění. „Vraťme se k vašemu tvoření. Vaše duše i mysl byly oddány hudbě. Věnoval jste se jen a jen jí.“

      „Ano, to je pravda. Také jsem několik let hrával na varhany v kostele svatého Vojtěcha. Po pět let za sebou jsem se spokojoval se státním uměleckým stipendiem, jen abych se mohl věnovat výhradně uměleckému tvoření. Komponoval jsem vše- od symfonií a oper, písní a komorních skladeb nejrůznějšího obsazení až po duchovní hudbu oratorního a kantátového zařízení.“ Zahleděl se do dívčiny zmatené tváře. „Promiň, mluvím tu jako učenec a ty mi asi moc nerozumíš. Omlouvám se.“

      „To nic.“, odvětila dívka s jemným úsměvem. „Vidím tu váš první úspěch. Bylo vám už hodně přes třicet let. Poznal jste člověka, který vám pomohl prorazit a vybojovat si své místo na slunci.“

      „Jistě myslíš pana Johanese Brahmse. On mě tenkrát doporučil svému nakladateli Fritzi Sinrockovi do Berlína.Bylo mi tehdy třicet sedm let. Krátce na to vyšly moje Moravské dvojzpěvy a čtyřruční klavírní Slovanské tance.Skoro jsem tomu nemohl uvěřit.“

      „Ano, čtu to tu jako v otevřené knize. Takřka přes noc jste se stal slavným. Znaly vás snad všude. Dokonce i ve světě.“ Trošku se zamračila. „Ale nesmíme zapomínat na lásku, to by byl hřích. Máte krásnou a hodnou ženu, kterou velmi milujete.“

      „Ano, samozřejmě. Byla dcerou zlatníka. Úplně mi tenkrát učarovala.“

      „I v této době stále tvoříte. Přesto, že vás potkalo velké neštěstí. Někdo, kdo vám byl velmi blízký, navždy odešel.“

      „Moje dcera.“ Jeho tvář se změnila téměř k nepoznání. Zračil se v ní velký smutek  a ještě tak čerstvá bolest nad ztrátou milovaného člověka.

      „Odpusťte.“ Sklonila dívka omluvně hlavu. Nechtěla jsem vás ranit. Říkám jen to, co tady vidím. Ale minulost je pryč. Teď tvoříte veliké dílo, díky kterému vás bude milovat mnoho lidí ve vzdálených zemích.“

      Snažil se zaplašit bolestné vzpomínky na svou dcerku. Rychle se otázal: „Myslíš můj Stabat mater?“

      „Nevím.“ Odpověděla popravdě dívka. „Snad.Ale to už se snažíme nahlédnout do tajů budoucnosti. Může to být velice riskantní cesta. Chcete to podstoupit?“

      Za tu dobu, co tam stáli a rozmlouvali, se ulice jako zázrakem vylidnila. Vítr už nebyl tak studený jako ráno, ale stále byl v ovzduší cítit mrazivý nádech.Když se  muž zadíval na svou mladou společnici, mimovolně se otřásl chladem. Vždyť na sobě měla jen potrhaný kabátek a dlouhou starou záplatovanou sukni. Boty byly ošoupané a sešlé stářím. Nedovedl si představit, jak tady ta na kost vyhublá dívka dokáže stát od rána do večera na ulici a hrát na píšťalku jen za pár nicotných mincí, které jí lidé hodí na ušmudlané plátýnko. Dívka jako by si jeho zkoumavého a lítostivého pohledu všimla, se nesměle usmála a přitáhla si límec kabátku těsněji ke krku.

      „Je docela chladno.“ Promluvil po chvilce ticha muž. „Nechtěla bys mi jít vykládat budoucnost někam, kde je větší teplo? Zvu tě na čaj nebo kávu. Znám tu nedaleko jednu velice útulnou kavárničku.“

      Dívka na okamžik zaváhala, ale nakonec pozvání s radostí přijala. Sesbírala vydělané mince a plátýnko úhledně složila a zasunula do kapsy zeleného kabátku.

      Když se pohodlně usadili u stolu a muž objednal něco teplého k pití, mohli pokračovat ve svém započatém rozhovoru.

      „Opravdu chcete, abych vám vyjevila, co vás čeká?“ Otázala se znovu dívka a svýma obrovskýma nevinnýma očima hleděla do jeho laskavé tváře.

      „Myslím, že ano. Mou minulost jsi přečetla dokonale. Musím přiznat, že jsem ti z počátku příliš nevěřil, ale teď nevím, co si mám myslet.“

      „Můžete mi věřit i nemusíte, to je jen vaše věc, pane.“ Odvětila dívka, ale v jejím hlase nezazněl ani náznak uraženosti. Znovu si vzala do dlaní jeho levou ruku a zadívala se do ní jako na popsaný list papíru. „Jak jsem již řekla, pane, čeká vás sláva ještě větší, než která na vás dopadá v těchto dnech. Procestujete velkou část světa a všude, kam přijedete, vás budou zbožňovat. První cesta vás čeká už brzy, velmi brzy.“

      „Možná tím myslíš mou cestu do Anglie.“ Přitakal muž. „Už je skoro za dveřmi.“

      „Možná…“, přikývla, „já vidím vše velmi nejasně a nezřetelně. Má slova si můžete vyložit mnoha způsoby. Ale dále-V průběhu dalších několika let vznikne vaší rukou za pomoci významných mužů řada velkých děl.Váženým se stanete i v jedené velké zemi na východě, tím, že dokážete zhudebnit dějiny.Jak jsem již řekla, budete hodně cestovat. Jedna z těch cest bude opravdu dlouhá. Na několik let se dokonce odstěhujete do vzdálené země. Budete zde inspirací pro mnoho lidí. Naučíte je, jak využívat krás a historie své země k tvoření, stejně jako to děláte vy sám.Stanete se objevitelem hodnot,o kterých tito lidé zatím neměli ani tušení.Budete skládat nová a nová díla se zpěvem a tancem, mnoho melodií pro mnoho hlasů i pro jednotlivé hudební nástroje. Po návratu do své rodné země budete dále vzdělávat mladé lidi. Po vaší smrti pro vás budou truchlit lidé u nás i ve světě.“

       Nastalo ticho. Dívka se zdála velmi vyčerpaná. Její oči byly nyní kalné a skoro průsvitné. Jeho slova nakonec ticho prolomila. „Jestli se opravdu stane, cos mi tu právě řekla, tak se mám na co těšit.“ Usmál se a napil se kávy, kterou mu zatím kdosi položil na stůl.

      Dívka pustila jeho ruku a zahleděla se na šálek čaje před sebou. Vzala hrnek opatrně do rukou a jemně foukla. Hladina horké tekutiny se zavlnila a dívka nejistě usrkla doušek sladkého čaje. Zopakovala to několikrát, až byl hrneček úplně prázdný. „Děkuji, pane. Už dlouho jsem něco tak dobrého nepila.“

     „To ani nestojí za řeč.“ Otřel si vousy mokré od kávy a položil na stůl pár mincí.

      Stáli před kavárnou a muž se ustaraně zadíval na svou společnici. „Už budu muset jít.Sama dobře víš, že ještě musím vykonat mnoho věcí, abych to stihnul, než přijde ta moje slavná smrt.“

      Dívčiny oči se zúžily a její tvář trošku posmutněla.

      „Promiň, nechtěl jsem zpochybňovat tvé umění. Vlastně ti i docela věřím, že se stane to, cos mi tu navykládala. Jsi opravdu mimořádná dívka  a jsem rád, že jsem tě poznal.

      „Ale jděte,“ prohodila dívka už zase s úsměvem. „Zítra si už ani nevzpomenete, že jste mě kdy potkal.“

      „Určitě nezapomenu.“ Odpověděl muž s vážným výrazem ve tváři. Dívka se už sbírala k odchodu ,ale on ji na poslední chvilku zastavil. „Počkej ještě okamžik. Vykládáš budoucnost na potkání. Zajímalo by mě, jestli sis někdy sama předpovídala, co se stane tobě.“

       Její tvář zvážněla. „Víte, pane, já vlastně ani nechci znát svou budoucnost. Je lepší snít o tom, co se možná stane, než vědět s naprostou určitostí, že všechny vaše sny jsou zbytečné.“

      „A o čem sníš?“

      „Přece že budu slavnou hudebnicí.“ Rozesmála se dívka a rozběhla se ulicí. Díval se za ní, dokud mu nezmizela v davu. Pak se otočil a zamířil kamsi do hlubin města.

* * *

      Nastal podzim roku 1903. Ulice prahy byly chladné, ale jejich starobylost dodávala městu zvláštní krásu. Davy lidí si klestily cestu,aby byly co nejrychleji tam, kde být měli. Mezi nimi si vykračoval starý muž. Jeho vlasy i vousy byly bílé jako sníh. Šel krokem rozvážným  a pomalým. Vzpomínal na dobu, kdy se tudy procházel jako mladý muž. Za svůj život toho tolik prožil, tolik procestoval a tolik lidí poznal, že snad ani nebylo možné si to všechno zapamatovat. Kde jsou ty časy, kdy měl ještě hlavu plnou snů. Ano, co svět světem stojí vždycky platilo, že mládí sní a stáří vzpomíná.

      Ani nevěděl, kam to vlastně při svém přemýšlení o životě došel. V téhle části města už nebyl řadu let. Panebože, je tomu tak dávno, že už to snad ani není pravda Když tu byl naposled, slyšel tu zvláštní hudbu a přestože je tu dnes spousta lidí, přijde mu toto místo tak děsivě tiché. Proč už neslyší tu krásnou melodii? Co se to jen stalo?

      Nedaleký hlouček postávajících lidí, kteří si o něčem vzrušeně povídali, ho přiměl k pozornosti. Pomalu se vydal tím směrem a snažil se prodrat davem, který se tlačil okolo čehosi schouleného na zemi.

      „Co se tu stalo?“ optal se jakéhosi mladého muže, jenž zvědavě nakukoval přes ramena ostatních.

      „Nějaká pouliční holka. Vypadá to, že umrzla nebo spíš zemřela hlady.“

Starci se rozechvěly ruce. Rozpomněl se na cosi ze své minulosti a doufal,že se mýlí. Když přistoupil blíže, uviděl skoro dětskou tvář, vypadala téměř stejně jako před lety, jen byla o trošku starší a smrtelně bledá. Ležela tam na ulici a spala věčným klidným spánkem. V promrzlé vyzáblé ruce, která před lety svírala jeho dlaň, stále ještě držela dřevěnou píšťalku, na kterou dokázala vykouzlit čarovně krásné melodie.

      Nechápal, jak je možné, že si na ni za celá ta léta ani nevzpomněl. Jak mohl zapomenout na dívku, která mu tenkrát tak jasně předpověděla budoucnost. Ano, teprve teď si uvědomil, že to, co mu dívka soudila, bylo tak děsivě přesné. Dokonce i to, že na ni za chvilku zapomene. Nyní mu její slova tanula na mysli, jako by stála přímo u něj a šeptala mu je do ucha.

      V průběhu dalších několika let vznikne vaší rukou a za pomoci významných mužů řada velkých děl…

    Tím jistě myslela mou kantátu Svatební košile, Rekviem na latinský text nebo oratorium Svatá Ludmila. A ti významní muži? Psal jsem to přece na slova od Karla Jaromíra Erbena a Jaroslava Vrchlického!

      …Váženým se stanete i v jedné velké zemi na východě, tím, že dokážete zhudebnit dějiny…

    Tím nemohla myslet jen zvláštní útvar „dumky“ po vzoru maloruské lidové tradice. Předpovídala i mou operu na námět z ruských dějin Dimitrij.

      …Na několik let se odstěhujete do vzdálené země. Budete zde inspirací pro mnoho lidí. Naučíte je, jak využívat krás a historie své země k tvoření…

      Je to možné? Můj tříroční pobyt v Americe. Je to už dlouhých jedenáct let, co jsem obdržel pozvání do Ameriky, abych zde učil na Národní konzervatoři v New Yorku. Věděla o mojí IX. Symfonii Z nového světa, Smyčcovém kvartetu F dur, Smyčcovém kvartetu Es dur, Suitě A dur a jistě i o violoncellovém koncertu h moll. Všechno to jsem napsal v Americe.

      …Budete skládat nová a nová díla se zpěvem a tancem…

     Samozřejmě, opery… Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida…

     …mnoho melodií pro mnoho hlasů i pro jednotlivé nástroje…

   Panebože! Věděla snad i o mých devíti symfoniích, šestnácti smyčcových kvartetech, o mých dílech orchestrálních, sborech a písních. I o mých dílech klavírních  a houslových?!

      …Po návratu do své země budete dále vzdělávat mladé lidi…

      I v tom měla pravdu. Copak jsem znovu neučil na univerzitě? Stal jsem se dokonce uměleckým ředitelem pražské konzervatoře! Všechno to věděla. Jak jsem na to, já hlupák, mohl jen zapomenout? Ani jsem jí nestačil poděkovat. Chudinka. Chtěla být slavnou hudebnicí, stejně jako já. S tím rozdílem, že já umřu jako stařec, který prožil život plný cestování a slavných návratů a ona umrzla na ulici o hladu a bídě…

* * *

      Poslední slovo:

Malá vědma se nemýlila ani v tom posledním, co neznámému muži předpověděla. Dne 1.máje roku 1904 skonal slavný hudební skladatel Antonín Dvořák. Lidé ho oplakávali jako národního hrdinu.