Život na vesnici aneb malé sklerotikum

Dobrý den.

Ahoj Toníku, jak je ve škole?

Ale jo, jde to. Promiňte ale chvátám domů.

Konečně doma. Po tejdnu na koleji jsem zase ve své rodné vísce, kdesi v zapadlém pohraničí na okraji Českého lesa. Koho nepotkám hned, jak přijedu domů? Sousedku bydlící vedle nás přes ulici, takže to není sousedka v pravém slova smyslu, ale vesnice je malá, a tak je každý soused nebo minimálně strejda. Naše milá přesluhující sousedka je tak milá, že v rámci zlepšování vztahů na vesnici by stála první zády ke zdi a koukala by do hlavní na ní namířených … já bych si z chutí vystřelil první.

Jestli znáte hlášku že na vesnici, když se někdo na začátku si někdo uprdne se na konci posral, tak tahle sousedka dokonce bude vědět barvu jeho posranýho spodního prádla.

Když už jsem u té naší  sousedky paní Vrbobvské, tak nemohu zapomenout říct, jak na nás žalovalovala, když jsem s kámošema začínali kouřit. Stačilo se projít s cigaretou v ruce, nedej Bože v puse, a bylo haló. Pak jsme už věděli, jak na ní a cigarety jsme před ní zbaběle neschovávali a ona si myslela, že rodiče to ví a dovolili nám to, takže přestala bonzovat a my jsme si vypalovali zobáky bez stresu.

S cigaretama to bylo taky dobrý. V našich začátcích s cigaretama se půlka party poblela a ta druhá onemocněla. Kouřili jsme tedy Taras bulbu (dýmkový tabák s kořeny). Nosil nám ho Josef. Byl nejstarší a jeho máma kouřila dýmku, a tak jediný mohl brát kuřivo, tak aby si toho nikdo nevšimnul. Nu zkuste vzít tátovi cigaretu z krabičky, když ví kolik v ní má.

Kámošovo matka v ochraně svých dětí před tabakovými výrobky a následnou závislostí na nich byla jaksepatří pedantní. Dokonce Vencovi čichala k prstům , jestli mu nesmrdí od kouře. Důsledná to žena. Venca byl ale vychcanej jak se patří na vesnického kluka. Vždy si urval kousek větvičky, ohnul ji v půli a do ohybu strčil cigaretu, takže si vyrobil něco jako držák cigarety. Jeho ségra byla noblesnější, používala kolíček na prádlo a vždy v barvě, která jí ladila k šatům…tehdy jí to fakt seklo.

Jo Venca měl ségru moc hezkou. Dokud se chudák holka nedala s těma přespolníma do party. Ty jí naučili to co ještě neuměla a nic dobrého to nebylo. Nakonec skončila v sedmnácti jako svobodná matka. Jestli se nemýlím , tak teď žije kdesi u Plzně z nějakým kreténem a má asi pět dětí. Podle toho jak vypadají, je má asi pokaždý s jiným chlapem.

Sex na vesnici byl a je o něčem jiným než tady ve městě. Na vesnici stačilo holku držet za ruku a už jste s ní spal. Když si jí políbil, tak si s ní čekal dítě no a konečně, když tě na zábavě nachytali jak ji strkáš ruku pod sukni, tak sis jí bral za ženu, páč si musel. Jo na vesnici to šlo strašně rychle a většinou i bez tebe.

Vzpomínám si jak jsem začal chodit s Lenkou. Na diskotéce jsem s ní jen tancoval ploužák a v Mnichově se říkalo, že spolu něco máme. Pak jsem jí chytil za ruku u krámu, když zakopla, no a říkalo se, že s ní chodím. Tak jsem s ní začal chodit (jako Mertonovo sebenaplňující se proroctví).No Když mě milá paní Vrbovská viděla jak jí na poslední leči strkám ruku pod sukni, tak se ptala mámy , kdy budu mít svatbu, a jestli musím.Bylo to krásný. Máma se tehdy zhrozila, co jsem zase udělal a když zjistila o co šlo, tak mávla rukou a druhej den , jakmile potkala Vrbovskou, tak jí pozvala na svatbu.

A svatby jaký jsou na vesnicích…škoda mluvit.  Teď je to podobný jako tady ve městě, ještěže na vesnici žijou Cigáni a ti mají svatby ještě furt postaru. Svatby začínají brzo ráno, aby byl čas pořádně pít. Když se vrátí novomanželé z kostela, kde byli oddáni a dítě pokřtěno, sedne se ke svatebnímu stolu, který se prohýbá pod tíhou jídla a pití a sedí se a zpívá a tancuje do rána … někdy se ovšem pije a slaví tři dny v kuse…

Manželé oddání a dítě pokřtěno – známý to vzorec rituálu v kostele na vesnici. Nemá to nic společného s etnicitou. Na vesnici bylo prostě normální, že se počkalo až se dítě narodí, jestli je podobné otci. Ti kteří se svatbou spěchali mohli být zklamaní, že dítě jim vůbec ale vůbec není podobné a čím dál víc rostlo, bylo podobné nejlepšímu kamarádovi. Ve městě když řeknu tento vzorec rituálu, tak si to hned spojí s jakousi etnicitou a uniká jim podstata a důvod, proč byli rodiče oddání až když dítě bylo pokřtěno.

Jo vesnice bez stánku božího by nebyla vesnicí ale jen jakousi obdobou středověké vesnice. Kostel nebo kaplička prostě k vesnici patří jako kouř k ohni. Na svátky se v ní lidé stýkají..teda stýkali. Milenci (podle Vrbovské – sprosťáci) si dávali a dávají u kapličky rande po setmění. Na Velikonoce chlapci s řechtačkama třikrát chodí kolem kapličky než vyrazí budit vesnici v pět ráno. Prostě bez kapličky by to na vesnici nefungovalo, jak má.

Ale bez čeho si nedovedu představit žádnou vesnici je hospoda. Hospoda je ten pravý svatostánek každé vesnice. Dokonce jsou zde i jistá tabu, která se nesmí porušit, jen namátkou, třeba se nesmí hospodská pomlouvat, taky se nesmí říci, že zde točí hnusný pivo a štamgasti jsou ty největší ochlastové na vesnici v čele je samozřejmě starosta. Všichni obyvatelé vesnic to znají a ví to a podle toho taky v hospodě poznáte měšťáka nebo jak říkáme přespolního.

Sakra to jsem drobet odbočil a teď nevím, co jsem chtěl na začátku povědět. No to je jedno. Hlavní je, že jsem po tejdnu doma ve své rodné vísce, kdesi v pohraničí na kraji Českého lesa.

Sousedku jsem pozdravil a teď se těším na teplou večeři a postel. Zítra mě čeká inventura kamarádů s nutnou ochutnávkou piva, která proběhne, kde jinde než v mnichovském hostinci, kde točí to nejlepší pivo… pivo tam stojí za hovno, co si budem povídat ale to, jak jsem řek, se nesmí říkat.

                                                           Antonín Ferko (Tonko)