Epizoda se slovem LÁSKA

  Ráno jsem se probudil s pocitem, že mi něco chybí. Jenom jsem nevěděl co. Bylo půl desáté a za okny pořád ještě sněžilo, už od včerejšího večera. Pomalu jsem si na posteli sedl, potom vstal a chvíli jen tak čuměl do zdi. Nakonec jsem se přece jen šel umýt, a svou návštěvou poctil i kuchyň. Při tom všem jsem se pořád pozorně díval kolem sebe, něco jsem hledal.

  Po ránu nikdy nesnídám, o to víc mě však překvapilo, když jsem šacoval špajzku. Pět poliček, od shora dolů. První jsem zkontroloval všechny zavařeniny – pátá polička, potom přešel k oplatkům – čtvrtá polička, prohledal hrnce – třetí polička, až jsem si u té druhé uvědomil, co celou tu dobu tak hledám.

  Chyběla mi LÁSKA.

  Obvykle ji mám právě v tom druhém regálu, ale dnes jsem tam objevil jen pár prázdných skleniček, jenom v jedné ze štítkem OSAMĚLOST, co jsem si zavařil na letošní Vánoce, něco málo zbylo – nazelenalá tekutina až u úplného dna. Ještě jednou jsem to zkontroloval, ale vážně, nikde nic, co by mi mohlo dneska pomoct.

  Tak jsem si vzal malou skleničku s plechovým víčkem a šel k sousedům. Ale už na zápraží jejich bytu mě uvítal vřískot zevnitř. Slyšel jsem třískání talířů, trochu řevu a několik dlouhých prázdných pauz s ozvukem nervózní chůze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to mám vůbec zkusit, ale právě když jsem se už chystal odejít, nastala právě jedna taková pauza. Zazvonil jsem.

  Otevřela mi sousedova drahá polovička. Vypadala nevyspaně a taky nevrle, v tom každodenním bílém tričku, které jinak stále bujelo jejím mohutným poprsím.

  -Co chcete? vyjela na mně.

  Najednou jsem nevěděl, jak začít, ale přece jenom jsem ze sebe dostal něco následovného:

  -Víte, ráno jsem tak nějak kontroloval špajzku…no a prostě jsem úplnou náhodou zjistil, že mi chybí láska. A tak jsem si říkal, jestli jako byste mi to, nemohli trochu půjčit.

  -Jóó... Protáhla sousedka a zdálo se, že to nikdy neskončí …to jste na špatné adrese. Tady už žádná nebyla aspoň takových deset let. Že, Ludvo? řekla a otočila se.

  -Cože? ozvalo se soused zpoza ní a hned zase zmlkl.

  -Že tu nemáme žádnou lásku…soused chtěl půjčit.

  -Jo, tak to je pravda, sousede.

  Nedalo se nic dělat.

  -Tak promiňte, že jsem rušil. řekl jsem a než za mnou zaklaply dveře, slyšel jsem už další nářky neposedného nádobí.

  Budu muset do obchodu, a tak jsem na sebe rychle navlékl kabát a vyrazil. Pořád sněžilo, ani ta drobná událost se sousedkou to nezměnila. Vyhlédl jsem si ten nejbližší obchod. Hrušku.

  Chvílemi jsem bloudil regály. Míjel jsem vložky, kondomy a alkohol (láska je převlečená žízeň), lásku jako takovou jsem však nenašel. Lidi kolem si zatím nepřetržitě cpali košíky levnými potravinami a občas nějakou i zastrčily do kapsy. Bezpečnostní kamery jen bezmocně koulely objektivy – zaostřovaly, přibližovaly a oddalovaly a možná mě i nějaká viděla, jak přecházím k pultu se sýry.

  Stála za ním hezká mladá prodavačka – brunetka – ty jsem měl vždycky radši. Usmál jsem se a ona se usmála na mě. Zamrkal jsem a ona nezamrkala.

  Začal jsem já:

  -Dobrý den… Já jsem se chtěl jen zeptat,… jestli máte… koktal jsem a možná bych se i dobral k cíli, kdyby mě prodavačka nepřerušila:

  -IDEÁLY že? zeptala se a nasadila všechápající úsměv.

  -Co prosím? byl jsem zaskočen.

  -No, ideály. To chcete, ne? zopakovala.

  -Ah…Ideály ne. Já se chtěl zeptat na lásku. teď jsem na oplátku zaskočil já ji.

  -Promiňte, ale vy vypadáte vážně na ideály. No, nevadí…podívám se i po té vaší lásce.

  Chvíli šátrala pod pultem a já ji při tom pozorně sledoval. Byla opravdu nádherná, jak se tak pořád ohýbala pod ten pultík a vlasy jí co chvíli lezly do očí. Najednou se však vzpřímila a s tím svým neopakovatelným úsměvem mi sdělila:

  -Skutečně. Jednu tady mám. Asi ji zrovna dneska přivezli. Ale bohužel, je to nový zboží, takže je o něco dražší.

  -Hm, a o kolik? odpověděl jsem otázkou, která se přímo nutila.

  -O padesátku. Teď už stojí 150 Kč za deci. Pochopte, nový zboží…

  Zkontroloval jsem peněženku a tolik tam opravdu nenašel.

  -Tak to vypadá, že dneska budu bez lásky. řekl jsem smutně a opustil obchod.

  Jak jsem tak stál před tím obchodem, zjistil jsem, že v kapse mého kabátu mám pořád ještě tu skleničku, co jsem s ní byl za sousedem. Nějak jsem ji musel přibrat. Taky jsem našel kus papíru a propisku (tu nosím s sebou pořád), a protože na rozdíl ode mě, obojí ještě v tom sněžení nestačilo zvlhnout,  mohl jsem tak napsat na ten malý kousek papíru následující:

PŘISPĚJTE NA LÁSKU

  Papír jsem přidělal na skleničku a postavil se před obchod. Lidi chodili sem a tam. Vyplivování či naopak pohlcováni otáčivými dveřmi obchodu a v rukou si nesly spoustu tašek. V nich vzpomínky a city, v hlavě zase nejnovější výrobky.

  Stál jsem tam a zase zíral do prázdna (deja vu?), dokud mě z mé letargie nevytrhlo tiché cinkání.

  Někdo mi do skleničky hodil dvacku!

  Žlutou a trochu hranatou dvacku a mě jen tak napadlo, že to je tak akorát na jedno pivo. A pivo a láska to jsou dvě dobré věci na tomhle možná „smutným“, ale rozhodně „kulatým” světě.