Zpověď čubky

Mé tělo se rozložilo na milión malých částic...kousků.Každý ten kousíček pláče, protože ví, že když se spojí, dá dohromady tělo..člověka..lidskou bytost, která ti ublíží.Tedy já.Já jsem ta bytost.To, čeho jsem se vždycky bála přišlo a nikdo se mě na nic neptal.Nedokázala jsem to zastavit...

Byl jsi jako moje droga.Droga, které není nikdy dost.Nejdřív přišla malá dávka, ale mé tělo, mé srdce toužilo..prosilo.."Zvyš dávku!Zvyš!Chci víc!"

Ochotně jsi souhlasil.A já?Já se vznášela v meziprostoru, kde jsme byli jen my dva.Zabořil ses do mě a já to nikdy nechtěla zastavit.Neodolal jsi těm stahům vášně a dokonalému tělu... bloudil jsi ve mně.Pomalu ses rozléval v celém mém těle a každý ten kousíček mého těla se smál...."Sobče!Mám chuť zaseknout svoje drápy do tvé kůže a nemilosrdně tě z ní stáhnout!Ty by jsi měl být povinně označkován!Proč jsi mi to zatajil?Proč jsi mi zatajil, že už při první dávce si na tebe vypěstuju závislost??!!!"

Věříš mi a to mě děsí.Zahání mě to do kouta.Bojím se stínu zodpovědnosti.Vztahuje na mě ruku.Prosíš mě.Prosíš, abych tě nezklamala.Uklidním tě, obejmu, políbím a zavřu oči.Otevřu je až na tvém rameni...v tvém  objetí..na tvé posteli...nahá...Každý kousek mého těla je před tebou nahý.Jen slova, co vycházejí z mých ústa jsou zahalená v černém plášti značka Lež.Snad jen miluju tě.Těmto dvoum slovům jsem kabát nikdy nenabízela.

Bojím se.Bojím se toho, jak budeš reagovat.Co mi řekneš, až tě zklamu.Až ti zlomím srdce.Až zbortím náš hrad snů.Hrad, který se zdál tak pevný.Co mi řekneš?Lámu si teď hlavu, zda ten strach vyplývá ze slov vyřčených nebo pocitových.Ta chvíle, co mi dáš pocítit.Jak mi bude, až i poslední díl našeho hradu spadne?Ty jsi byl dokonalý stavař.Řítil ses na stavbu..bez helmy..každý kousek sestavoval s láskou.Snad jen ty růžové brýle na tvých očích zachránily mě..zakryly moji opatrnost.Vyzbrojenost..

Jak mám teď říct, že takhle to nejde?Že už dál nemůžu..tobě..TY!Člověk, který si to nezaslouží.Zbytečně jsi stavěl náš hrad.Chtěla jsem tě zastavit, ale vždycky jsi byl u toho tak šťastný.Jak dítě, co se raduje z nové hračky.Neměla jsem srdce ti to zakázat.A nemám ho ani teď.Snad jen pod rukou chirurgů bych se mohla ujistit o existenci toho cenného orgánu v mém těle.

Teď lituju..lituju, ale nenacházím slzy.Další důkaz toho, že miluješ čubku.Vždyť já ani nevím, co ta dvě slova znamenají.Nevím, co to je někoho milovat.

Kousky mého těla se opět snaží spojit.Nesmutní ani nepláčou.Čím víc se k sobě přibližují, tím víc se nenávidí.I proti své vůli zapadají do sebe jako skládanka.Ale já nechci...bráním se tomu.Bojím se toho..bojím se, jaká teď budu..jaká budu bez tebe...

Otevírám oči..

Nenávidím se...nenávidím každý kousek mého těla...