Kamarádi

Miloš Zapletal

KAMARÁDI

Dům stál opuštěný na malém kopci, který se od něj svažoval až do vsi.

Shlížel ponuře dolů a pozoroval první světla opatrně se rozsvěcující v roztroušených staveních. Přestože ještě bylo léto, začínal se touhle dobou od lesa šířit chlad. Blížil se večer a Karel Plonkvic se zastavil a otočil se k uboze vypadajícímu domu se setmělými okny. Vypadal ponuře a opuštěně. Nechtělo se mu ještě vracet, ale stejně se za chvíli setmí a musí si na sebe něco obléct. Teď večer by tudy stejně nikam nedošel.

 Cesta, kterou se před tím vydal, aby na chvíli unikl své osamělosti, byla vysypána štěrkem, kterým se dalo jít jen pomalu a člověk tak měl dost času na přemýšlení. Byl opuštěný, přestože tady byl jeho domov. Ty lidi, kteří žili dole, neznal. Než došel až k chalupě podél dlouhé řady vysokých černých keřů, úplně se setmělo. Celý den totiž bylo pod mrakem.

Chvíli mu trvalo, než našel velký klíč, který schovával za květináčem u okna do chodby. Podíval se ke kůlně. Byla zamčená. Garáž taky. Na několika stromech na zahradě už začala růst jablka. Tahle jablka jsou kyselá, s tuhou tmavou kůrou, pomyslel si. Dužina se v ústech drtí pomalu. Krkem padá hustý chuchvalec. Blíží se podzim.

 Dveře šly otevřít zlehka na to, jaký měly starý zámek; panty vydávaly svůj charakteristický zvuk, když zavíral. Rožnul v chodbě a půlka domu se rozsvítila jasným pruhem. Poté, co rodiče zemřeli, byl na tuhle chalupu sám. Musel se o ní starat. Do města bylo daleko a moc lidí tady žít nechtělo. Většina starousedlíků byli podivíni, kteří si u piva pořád dokola vyprávěli staré povídačky o tom, co se tu kdy odehrálo. Mordy, obludnosti, okolní lesy… Od té doby, co tam začali s těžbou dřeva, ztratili něco ze své hrůzostrašnosti, ale zdejší si od nich raději dál udržovali odstup.

 Šel do spíže vzít si něco na večeři. Chtěl jídlem zahnat ty myšlenky. Špajzka byla v malé místnosti plné skříní.

 Rodiče zemřeli ve stejný den. V téhle místnosti. Doktoři říkali: náhoda, shoda okolností. Byli oba nemocní. Museli tudy projít vždy, když šli od venkovních dveří přes kuchyň do ložnice, pomyslel si. Spíž byla skoro prázdná, našel jenom konzervu sardinek. Těch ve žlutém obalu, jediných, které se tady prodávají. Chleba byl tvrdý. Nakrájel z něj krajíce na topinky a zapnul tranzistor. Vesnice ležela v pohraničí a většina stanic vysílala řečí, které Karel Plonkvic nerozuměl.

 Vracel se domů ze školy. Tehdy ještě chodil do školy a bydlel na internátu jako většina studentů jeho věku. Byl pátek večer a když vcházel do dveří, udeřil ho chorobný zápach. Nepřemýšlel nad tím, ale okamžitě věděl, co se stalo. Leželi tam oba, každý v jednom rohu místnosti. Celá ta scéna byla podivně uspořádána do tvarů, které vnímal, ale neuměl pochopit. Lékaři a lidé z vesnice, co se tam pak nahrnuli, si toho nevšimli. Místnost byla plná různých lidí. Křičeli přes sebe a dohadovali se. Několik starých dědků začalo s těmi odpornými příběhy, které se v okolí odehrály. Kostely, divně přeházené končetiny, divné tekutiny v potoce.

Lidé ve vesnici. Nesnášel ty řeči, které vedli, a proto žil ty tři měsíce až do teď ve městě. Říkali, že rodiče byli zabyti tím, že žijí u lesa. Doktoři rozhodli: rakovina. Oba jí trpěli už pět let.

Teprve před pár dny se vrátil, aby to tu dal do pořádku a co nejrychleji prodal dům. Zahrada je od té doby neposekaná.

 Lékaři jsou vědci a ti mluví jasně. Žádné velké cavyky. Všechno má své vysvětlení.

 Karel se pustil do ubohé večeře.

 Tělesné anomálie existují pouze jako  deformace končetin a nádory. Karel tomu samozřejmě věřil. Je třeba něčemu věřit, ale nerozuměl tomu. Už jako dítě někdy, když nemohl v noci usnout cítil tu zrůdnost. Přišly ruce spojené v děsivé groteskní tvary s nohama; chvíli šli ruce, chvíli nohy. Pak se jakoby plazily. Byli to ale jen pocity. Někdy to ucítil i ve dne, bylo to krátké. Jako závan mrtvolného pachu, z kterého zabolí hlava. Jako když se na chvíli otevře rakev. Teď, co rodiče zemřeli, to občas znovu pocítil. Třeba když šel nedávno v lese kolem kamenné studny, co ji nechali zahrabat. Marně byste ji tam hledali, tak dobře je skryta v plazivém hnědém kapradí stejné barvy, jakou má bahnitá půda okolo.

Asi v osm hodin večer zazvonil zvonek. Přišel Josu. Byl to Karlův kamarád ještě z dob, kdy oba bydleli tady na vesnici. Oba později studovali ve městě, ale vlastně se po celou tu dobu studií skoro neviděli. Josu měl manželku, která už čekala dítě. Bydleli ve městě. Josu byl za rodiči dole ve vsi a vzpomněl si, že by Karel mohl být doma. Josu měl na předloktí ošklivé zranění. Rána mokvala a obvaz byl už úplně nasáklý hnědou tekutinou.

„Nechceš si to převázat?“ zeptal se Karel. „Ještě by tu měla být nějaká lékárnička, podívám se po nějakém fáči.“ Josu sundal starý obvaz a převázal si to novým. Když ho Josu sundával, šlo to ztěžka, to Karel poznal, přestože byl k němu Josu otočený zády. Hrozně to páchlo.

„Asi v deset by měli přijít i ostatní,“ řekl Josu.

„Kteří ostatní,“ zeptal se Karel.

„No přece Filip, Vožďa, Reno a možná i Kaca a tak…“

Pili pivo, které Karel našel ve sklepě. Když šel s těmi lahvemi po schodech nahoru, najednou tam, kde schody začínají, to znovu ucítil. Kosti, které žijí svůj vlastní zvrácený život. Když mu bylo asi deset, chodil sem každý den pro pivo k obědu. Pak si jednou pořezal ruku, když rozbil flašku a od té doby ho nenosil.

Josu čekal v obýváku. „Kdy už se konečně oženíš, Karlíku?“

Karel odpověděl překvapivě vážně, jako by přesně na tuhle otázku čekal: „Uvažoval jsem, že to tu prodám. Jestli najdu kupce. Pak začnu odznova. Ve městě.“

„Ty pohraniční stanice jsou strašné,“ řekl Josu.

Povídali si o dětství a o tom, co by chtěli jednou dělat. Josu nervózně zabubnoval prsty na desce stolu. „To s tvými rodiči mě fakt mrzí. Víš…kdybys něco potřeboval…nebo tak…,“ řekl opatrně. „ Je to docela záhada. Nebo to tak spíš jenom vypadá.“

„Byli nemocní.“

„To jo, jenže… pamatuješ tenkrát se starou Ropkovou?“

Karel si vzpomínal.

Otevřeli další lahváče.

Karel šel udělat míchanici z vajíček, která Josu donesl. Od rána nic pořádného nejedl.

„Celý den něco vyřizuješ a pak si říkáš, k čemu to vůbec je.“

„No jasně…Je dobré mít rodinu,“ řekl Josu. Karlovi bylo zase do řeči, ale Josu se nechytal.

Do míchaných vajíček patří salám. Karel našel ve špajzce trochu starého špeku. Skoro plesnivého. Ale nakrájel ho. Když se opeče, je to docela dobré.

Jedli míchaná vajíčka.

„Bez trochy špeku nebo tak by to vůbec nebylo ono,“ řekl Karel.

„Moje máma dávala do těchhle vajíček vždycky uzený. Máš rád uzený do míchanejch vajíček?“

„A jak. Jenže co máma s tátou… už tu ani to uzený není. -Je to tu jako mrtvé.“ Najednou ho úplně přešla chuť.

Zapil pivem zbytek topinky.

Ve vsi nebyl kostel a kaplička, která ho měla nahrazovat, zvonila jen někdy, pokaždé tím samým tónem.

Deset hodin jenom odhadli a kamarádi tu stále nebyli.

„Vlak jim měl přijet ve tři čtvrtě. Každou chvíli tu musí být,“ řekl Jsou.

„Jenom jestli tu nezabloudí!“ Smáli se oba.

Čekali asi deset minut.

„A jsi si jistý, že to nebyl jiný vlak?“

„Hm… jasněže…Určitě jenom nemohli najít ten tvůj barák. Jestli s nimi nešel Kaca… Beztak ještě bloudí někde ve vsi…“

A pak je uviděl přicházet.

Čtyři postavy se vynořily ze tmy a osvětleni pouliční lampou pomalu stoupali do svahu. Karel vstal, aby se podíval, kdo všechno přijel. Většinu z nich neviděl už od dob, kdy byl dítě.

Přešli celou ulici a stoupali po štěrku směrem k opuštěné chalupě. Vyšli jim naproti. Karel otevřel dveře a ucítil, jak se blíží hniloba. Pach houstl, celá ulice byla teď v chorobně hustém oparu, který stále postupoval. Kosti, které oživli, pokryté slizem, který zpomaloval jejich valivou chůzi. Křečovitá chodila zanechávající krvavé stopy ve štěrku.

Kamarádi dorazili všichni. Byli to opravdoví kamarádi z dětství. Takoví, na které se nezapomíná.