O mouše Zdeničce

 Mouchy se zaradovaly a hnedle vajíčka svá do těla ještě teplého kladly. A bylo blaze.

 A narodila se larva Zdenička a hned se také zakousla do trapézového svalu, poněvadž měla hlad. Mňamky, mňamky to je dobrota a tak si tam tak lebedila a papala.

 Inu a jednoho krásného dne se do světa vyletěla podívat Zdenička, coby moucha dospělá, co starostí si nedělá. A co neviděla.

 Vzlétla od rodného skeletu a hned se musila uhnout vrabcovskému zobáku. Život je starost, řekla si a mazala pryč, co jí křídla stačila. Přilétla brzy do města a viděla, jak průvod umrlce nese a mouchy, kamarádky, mají smůlu, protože ta mrtvola v dřevěném pouzdře zabedněna byla. A všude smutku, pláče, jak lidského, tak mouchovského. Dceru starosty to na hřbitov odnášeli, usouženou nepřízní otcovou k smrti. Její milý tomu průvodu z věže přihlížel a když se průvod za rohem ulice ztratil, mládenec vyskočil. A další pohřeb bez muší účasti se konal, ačkoliv lidé se nechtěli dotýkat sebevraha. Ale hygiena už tehdá lidem cosi říkala a cti neměl beztak nikdo.

 Zdenička byla znechucená a to město ji přestalo zajímat. Usmyslela si tedy, že jinam poletí. Letěla si a letěla, hory a řeky přeletěla, z vrabců si tropila legrácky a všechno jí bylo putna.

 Po pár dnech Zdenička přistála ve městě, kde oudy lidské na hácích vystaveny byly pro výstrahu a kázeň. To prý, aby lidé byli zbabělci a pracovali, jak se řekne. Fungovalo to prý dobře. I zaradovala se naše Zdenička a vajíčka do nohy tlející na hradbě nakladla.

 Páni! Jak ta měla pěkná miminka.