KLASIKA

V představách se jí pojednou vynořil obraz tekoucí sprchy. Správně, tohle teď potřebuje ze všeho nejvíc – spláchnout jeho dotýkání, vzpomínky i svíravou bolest, která jí naplnila srdce. Pramínky vlažné vody jí stékaly po vlasech, přes oči, ramena, ňadra. Pozvedla paže a nechala volně omývat dlaně a prsty. Pomalu začínala cítit, jak s sebou ta voda odnáší všechno, čeho byla ještě před malou chvílí tak plná: Vzpomínek, bolesti, lásky. Otočila kohoutkem a pustila proud silněji. Náhle si uvědomila přítomnost velmi zvláštního pocitu. Pocitu, který ji ve vteřině přesvědčil, že se v tom proudu celá úplně ztrácí, že se i ona sama stává vlažnou vodou a odtéká tím malým otvorem v podlaze. Zůstalo jen strnulé prázdné tělo. Ucítila chlad a škubla sebou. Zastavila tok studené vody a navlékla se do županu. Pokoj pro hosty už zase voněl svěžím vzduchem z ulice. Zavřela okno. Škrtla sirkou a zapálila vonnou svíčku ve skle. Schoulila se na gauči pod ovčí rouno a usnula s otevřenýma očima. Její poslední myšlenka patřila hřejivému jarnímu slunci.

Když s prvním procitnutím otevřela oči, neoslepilo ji hřejivé jarní slunce. Obloha civěla na svět svojí nejsmutnější šedí a okna plakala korálky vytrvalého deště. Zase ta voda! Chtěla přece zapomenout.

Zaspat ty nepříjemné pocity. “Život nás zraňuje s nepředstavitelnou ironií”, pomyslela si, ale její unavené oči už se k těm skleněným v okenních rámech nemínily přidat.

Už pár týdnů si tak hluboce uvědomovala, jak bezpodmínečně by právě tohoto muže dokázala milovat.Proč právě jeho musí doma čekat vlastní žena a vlastní děti? Dokonale trapná klasika, kterou člověk tak dobře zná a přece se s ní nikdy nesmíří. Nikdy. Nikdy, když pozná, že miluje doopravdy. Přitáhla si pod hlavu spadené ovčí rouno a zůstala ještě chvíli ležet. Byla neděle a nebylo kam pospíchat.

Nevnímala čas. Nevnímala dokonce ani vlastní myšlenky. Až s výrazným uvědoměním si hladu zjistila, že se blíží k poledni. Nechtěla jíst. Plná vzdoru se chtěla mstít vlastnímu tělu za to, že se hlásí o svoje přirozené potřeby. I její duše měla potřebu: potřebu lásky. A té se jí teď nedostávalo. Alespoň ne tak, jak byla ochotná přijímat – opravdově, radostně a čistě, bez omezení. Jenže její stažený žaludek tvrdošíjně odmítal akceptovat tuto hloupou sebetrýzeň. Trval si na svém tak bezohledně, až to zabolelo. Vnutila si do úst s odporem dvě sušenky (zbytek dezertu k předvčerejší kávě) a svraštělý pomeranč. Lahodná šťáva jí osvěžila mysl. Ta s rozverností sobě vlastní okamžitě zmobilizovala všechny existující chutě a ona se jim nebránila. Za směs, kterou její žaludek musel od toho okamžiku začít trávit, by se zaručeně nestyděli ani pejsek s kočičkou. Lednice zůstala zpola prázdná a ve špajzu osiřelo pár loňských zavařenin a košík s cibulí. Hotová invaze! Cítila se příjemně a na chvíli se zdálo, že už jí vůbec nic nechybí. Něco však přece:

Zachtělo se jí vyčistit si zuby. Vešla do koupelny a otočila kohoutkem: Panebože, zase ta voda! Zvedl se jí žaludek tak nečekaně, že sotva stačila doběhnout a vstrčit hlavu do mísy. Zatáhla za splachovadlo – zase ta voda! Vrátila se k umývadlu, aby si opláchla zpocený obličej – voda! Vzteky celá bez sebe vyběhla z koupelny, aniž by stačila kohoutek otočit zpět.

A osvobozená voda se valila proudem. Najednou jí byla plná podlaha. Propadla panice – otevřela dveře od bytu a omráčená strachem vyběhla na liduprázdnou ulici. Ale vodní živel ji pronásledoval všude: Voda, voda, nic než voda. Cítila ji pod koleny, v půli stehen, obepínala ji kolem pasu a stlačovala hrudník. Chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Ve chvíli, kdy se jí chladná voda zavřela nad hlavou, prudce rozhodila rukama a … probudila se.