Poctivost ve scénografii

Při hodnocení současných scénografických počinů je pro mě většinou důležitá poctivost. Ne snad doslovnost v podobě nakašírovaných kulis (i když ani ty úplně nezatracuji), poctivostí míním tvorbu jednoznačného a samostatného prostoru, silně působícího na diváka. Prostor, který je účelný, krásný a má své osobní kouzlo. Jako v architektuře.

Samozřejmě, že experimenty a extravagance jsou nezbytné. Metodou pokus-omyl zkoušejí posouvat hranice. Experiment by však neměl být samoúčelný. Někomu přijde jako dobrý nápad zamotat Hamleta do staniolu a z Elsinoru udělat kosmickou stanici, jenom proto, že se chce pokusit o “současného“ Shakespeara.  Víc než tyhle krátkozraké kejkle považuji za výborný výkon poctivou scénu, která se třeba ani nevyhýbá historickému odkazu, nešokuje na první pohled, ale při představení je plně využita, scéna se stává důležitým hercem, nic nedrhne a při závěrečném potlesku divák ocení, jak chytře je navržena.

Je jasné, že šokující věci na sebe strhávají pozornost, dělají reklamu atd. Proč ne. Dost často se mi ale stává, že se těch novinek, dosud neviděných zázraků, fascinujících novodobých koncepcí a neotřelých novátorství přejím, okoukají se mi a zjistím, že na první pohled jsou věci skutečně často zajímavé, útočící na základní smysly, udivují svou odvahou. Ale na pohled druhý už uchvácení ustupuje, začínám vidět nedostatky, které postupně převažují a zpětně ovlivní i ten prvotní dojem. Jistě, existují i věci, na kterých člověk žádnou chybu nenalézá, nechává se strhnout znovu a znovu, i když ta věc není úplně v souladu s jeho krevní skupinou, padne mu do noty a on se nestačí divit. Všude existují výjimky a je to tak dobře.

Často se objevují lidé, kteří “moderní a inovátorskou“ cestou vykračují bez ostychu, arogantně vypínají nosy a debatují u deci červeného, ale skutek utek. Moderna je pro ně způsob jak uniknout poctivosti. Plácají a kupí na hromadu nesmysly, které prezentují jako své svobodné umělecké vyjádření, jež sice nemá žádný důvod ani smysl, ani to není pěkné na pohled, ale zato to “vyvěrá přímo z jejich rozpolcené duše umělce“. Na tom by nebylo nic k divení, je jasné, že umělecká scéna láká všechny možné druhy bytostí a určit, co je správné nelze. Co je smutné, že i největší podvodníci a mistři pozlátka vždy naleznou své věrné stoupence, ochotné je milovat a bránit. Ale ono to tak bude všude.

Všichni dělat poctivě nemohou. Asi by to byla i nuda, musí existovat nějaká škála, aby bylo s čím srovnávat. Kdo mě přesvědčí, že je schopen poctivě vytvořené scény, u toho jsem mnohdy ochotnější akceptovat i věc, která mě neoslovila, protože věřím, že ona věc není úplně nahodilá a má svůj smysl, který se mi nepodařilo odhalit. Třeba je to tak u všeho. Stačí jen najít ten smysl. Problém ale nastává, že u spousty věcí člověk prostě vůbec nemá chuť ten smysl objevovat, protože se bojí prázdna, které by mohl objevit.